Jenom sen

Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...

O snění, kávě a jednom koncertu

Milí jelínci,

do oken nám vesele buší déšť a přestože má touha pět ódy na tohle to podzimní období stále nepohasíná, zamračené počasí už i mé osůbce začíná tak trochu lézt na mozek. On se ten idylický pohled na dešťové kapky stékající po okně malinko okouká, když čtvrtý den zas kvůli zdraví nevytáhnete paty z domu. A můžete si hřát ruce o veliký hrnek horkého meduňkového čaje jak chcete!

Ale snad se to počasí brzy umoudří a třeba i slunce se ukáže. Mám chuť jít ven fotit přírodní krásy. A taky sbírat kaštany a javorové listy. Těším se, až náš dům obrostlý Loubincem úplně zčervená, jak se listy této rostliny zabarví. Taky se těším, až se konečně nechám ostříhat a vlasy si obarvím zase na hnědo. Nebudu jako pěst na oko v té nejlepší červenočerné košili. Pak ještě vyhlédnuté boty a snad i nové obroučky, ty opravdu volají! A kdyby se zadařilo a já našla ten nejlepší černý kabát... no peněženka říká, že už jsem moc velký snílek a že vánoční dárky mají přece přednost. Mají! Tak tedy výše jmenované zůstávají prozatím na mém wishlistu, který se doufejme časem proškrtá.

Nesmím jen snít. Musím i referovat. Od posledně se přece mnohé událo! Tak například jsem se zas viděla s Klér, která se brzy stěhuje do Brna za prací a tak se k mé velké radosti výhledově uvidíme snad mnohem častěji.
Rodičové opět na víkend odjeli za krátkým odpočinkem, což moc pěkně vyšlo, protože právě na ten víkend jsem byla už předtím s Klér neurčitě domluvená. Nic extra jsme neplánovaly, už tehdy nebylo moc hezky a netvářilo se to na nějaké zlepšení, takže jsme se v pátek večer jen dohodly na sobotním courání po Brně. Courání to bylo velmi milé, prošly jsme drogerie (slevy!) a pak i Vaňkovku, kde jsem toužebně hledala ten správný zmijozelovský svetr. Nepodařilo se, zato jsem objevila už ty výše zmíněné boty. Černé, teploučké, na vyšším podpatku. Mám v plánu si je odnést, tak snad tam ještě budou.
Aby to nebylo jen tak ledajaké courání po Brně, rozhodly jsme, že zajdeme i do nově otevřeného Starbucks. Už dlouho jsem chtěla ochutnat Pumpkin Spice Latte. A nejlépe z toho nádherného podzimního kelímku. A musím říct, že nebýt těch nekřesťanských peněz, které za ten hrnek kávy chtějí, chodila bych si pro to dýňové latte snad každý týden. Taková dobrůtka to je. (Musíš tam jít se mnou!)

S Klér jsem se musela rozloučit. Ale jen na chvilku. Pak nastal čtvrtek 8.10.2015, což byl velmi důležitý den. Do ČR se totiž už letos potřetí vrátili Enter Shikari! A to rovnou do mého rodného Brna.
Jejich koncerty nikdy neumím správně popsat a proto to raději ani nedělám. Recenzí se na internetu vždy najde dost. Ale je zvláštní, jak jsem vždycky hrozně šťastná, když zjistím, že mají přijet. A pak nastane den D a já bych nejraději zůstala v pelechu, jak se mi nikam nechce. Asi ze strachu, že se mi na koncertě něco stane, nebo si to z nějakého důvodu neužiju tak, jak jsem si celou dobu předtím plánovala. Ale jsou to přece Enter Shikari, takže z té postele přece jen vylezu a postupem dne se začnu malinko těšit.
Teď ve čtvrtek to bylo stejné. Odpoledne jsme se scukly s Klér a zašly ještě na hodinku do Trojky na jejich skvělé kuřecí tousty a točený cider. Koncert se konal na Flédě, kde jsme se ještě setkaly s Klářinou sestrou Bárou. Nikdy jsem tam nebyla a tak mě celkem překvapilo, že to působí docela maličce. Jak jsem psala, o koncertě samotném tu vypisovat moc nechci. Stejně mám pocit, že ES zase tak moc lidí znát nebude a tak by to ani nikoho nezajímalo. Sama za sebe můžu říct, že ten večer byl téměř dokonalý. Byla jsem na nich už počtvrté a mám pocit, že koncert od koncertu si domů odnáším lepší zážitek. ♥

Více fotek tady a nebo třeba tady. A perfektní recenze tady.

Večer se překlenul v noc. ES skončili a my se ještě tak do půl jedné potloukaly po Flédě a pomalu usychaly. Zní to nechutně, ale tak propocený triko jsem neměla ani nepamatuju. A na to, že tak 80% potu ani nebyl můj vlastní raději ani nechci myslet. Ještě kolem nás proběhl bubeník Rob, se kterým jsme si řekli rychlé "hey" a já si později odchytla Chrise, který se mi v rychlosti podepsal (skoro nepíšící lihovkou, Bels, styď se!) na CD. V lednu jsem získala podpis od Roba a Roryho, teď Chris a příště snad konečně Rou, kterého jsme tentokrát nezastihly. Pak už bude CD podepsané komplet. A můžu si koupit další a začít od začátku.

Někdy ve třičtvrtě na jednu nám jel autobus do centra. Tam jsme se rozloučily s Bárou a protože další vlak domů nám jel až ve čtvrt na pět ráno, bylo na čase zapřemýšlet, kam dál. Trojka nás tak trochu zklamala, protože už zavírala a my na ni přitom tak spoléhaly. Na Metru se Klér něco nezdálo a na podniky typu Bar, který neexistuje jsme nevypadaly dostatečně reprezentativně, ani na to neměly love.
Zapluly jsme tedy do oldschoolového Charlie's, daly pár piv, rozšířily klubem, že jsme lesby, unudily pár sexuchtivých chytráků k smrti, rozhádaly dva úplně cizí lidi a zklamaly jednoho podivína. Nějaké dvě hodinky utekly jak nic a my ve vší počestnosti a vysmáté mazaly na vlak, aby jsme ještě stihly uvařit ranní kávu mému otci, vypravit ho do práce a prostřídat se v koupelce, než téměř za bílého dne zapadneme do peřin.

Jsem spokojená, že jsem konečně otevřela ten blogový editor a začala po více než dvou týdnech psát. Zážitky, myšlenky a plány se hromadí a já jsem ráda, když se můžu alespoň o zlomek z toho podělit. I kdyby to nakonec přečetli třeba jen tři lidi (Aby to tak nakonec nebylo... :D) a zpětně bych se k tomu vracela jen já.

No a nakonec mi můžete s něčím poradit: Blíží se Halloween a i když jsem tento svátek nikdy nijak neslavila, tedy pokud pominu nějaký rok 2012, kdy jsme se s Klér přestrojily za rockové hvězdy a šly na hřbitov za město, ve kterém jsme chodily na střední. Ani jsme tam nedošly, jak jsme se hrozně bály. A ve chvíli, kdy jsme se rozhodly, že to otočíme, se Klér lekla dopravní značky (!!!) a zdrhala pryč. To by nevadilo, kdybych do ní nebyla nějak zaháklá rukávem a ona mě nestrhla na zem a netáhla mě několik metrů po zemi. Ehm, roztržené kalhoty, rozedraný pásek a kůže na břiše, krvácející kolena. Nezapomenu! :D
Ale abych se vrátila k tématu, Halloween jsem nikdy nijak neslavila, ale vždy mě bavil svojí atmosférou a vším. A zrovna teď jsem dostala hroznou chuť se podívat na nějaké filmy s halloweenskou tématikou. Ale kromě samotného několikadílného filmu se stejným názvem mě žádný jiný zrovna nenapadá. Může a nemusí to být horror, může to být klidně i komedie, nebo nějaké fantasy. Takže pokud byjste o nějakém takovém filmu věděli, ocením, když mi ho doporučíte. :)

Prozatím se loučím.

O dárcích, hodech, moštu a cukrové vatě

Milí jelínci,

pár dnů od posledního článku uteklo a já mám opět nutkání něco napsat. Jak jsem posledně psala, nebylo mi minulý týden vůbec do skoku. Nejdřív se mi povedlo spadnout ze schodů a natlouct si pozadí tak, že se hlavně ta pravá část skvěla krásnou tmavofialovou barvou. No a pak jsem se jednoho časného rána probudila se žaludečními nevolnostmi, které mi spolu s vysokými horečkami zajistily další čtyři dny válení se v posteli. Vše ale vyřešila spousta černého čaje, spánku a v neposlední řadě platíčko nějaké té chemie. Mohla jsem tedy nakonec ještě trochu (pseudo)umělecky řádit a dokončit rozplánovaný dárek pro pana Andělského, který měl v sobotu narozeniny.

Dlouho jsem se rozmýšlela, co mu vlastně dát. Nápadů jsem měla několik (výhledově mám vystaráno asi tak na tři roky dopředu), ale nemohla jsem se tak úplně rozhodnout, co bude to pravé. Nakonec mě napado něco zcela jiného, věc, kterou jsem vyhodnotila jako tu nejlepší volbu - luxusní dřevěnou kazetu plnou kreslících potřeb.

Že to bude dobrá volba napovídalo už to, jak snadně vše od počátku nápadu probíhalo. Byla to jen otázka pár minut, než jsem na internetu našla tu pravou. V e-shopu s velmi dobrým hodnocením a za velmi příznivou cenu. A s dopravou zdarma, když si do košíku přihodím nějakou tu drobnost. Za dva dny už mi dřevěná kazetka ležela doma a já se na ni nemohla vynadívat! Stihla jsem i trochu zazávidět.

Přišla zasunuta v kartonovém pouzdře s potiskem loga Koh-i-noor. Usoudila jsem, že v pouzdře ji ponechám. Jen tak pro jistotu, aby se jí nic nestalo. Ale potisk se mi nelíbil, tak jsem se dala do vylepšování. Karton jsem celý natřela na tmavě hnědo (z níž vznikla nakonec spíš černá) a pokreslila zlatou fixou. Vznikl tak malý nevinný vzkaz, jehož konec se nacházel na bordó ručním papíře ponechaném uvnitř kazety.



Chytlo se mě takové to velké podzimní tvoření, proto jsem se v balení dárku vyžívala, ladila barvy a hledala ten správný balicí papír. Tohle se mi vážně děje snad jen na podzim, proto je škoda, že narozeniny na podzim nemají i všichni ostatní, co mají místo v mém srdci. :D
Dárek tedy skončil v hnědém puntíkatém baličáku, převázaný zlatou stužkou. A co by to byl dárek bez narozeninového přání? To jsem vytvořila z výše zmíněného ručního papíru v bordó barvě. Všechno jsem to zašoupla do světle hnědé tašky spolu s krabicí Raffaella - který Andělovi už napřesrok nedám, protože jsem mu přes víkend polovinu snědla...

V pátek jsem sbalila vše potřebné a rozjela se do Andílkova rodného města. Ubránit onu světle hnědou tašku až do sobotního rána se zdálo skoro nemožné, ale nakonec se povedlo a zdálo se, že se vyplatilo - kazetka byla vyhodnocena jako úžasná! jak jinak. ♥

Své podzimní inspirativnosti musím v následující době ještě využít. Minulý rok jsem si totiž dala jedno veké předsevzetí. A to že tenhle rok budu vymýšlet dárky k Vánocům už od září. Nemám teď zrovna peněz na rozdávání, ale rozhodně je uklidňující vědomí, že později budu jen nakupovat předem vymyšlené dárky, než teprve namáhat mysl a bezradně procházet obchody. Už tedy pomalu rozmýšlím, co se bude pro koho nejvíc hodit a ke svému sebeuspokojení mám už u dobré poloviny lidí jasnou vizi, co to nakonec bude!

Ale abych se tu pořád jen nerozplývala nad svým smyslem pro vybírání dárků pro své blízké, vracím se k nadpisu. Andělovo rodné město se totiž zahalilo do víru oslav, neboť právě tento víkend se zde konaly Svatováclavské hody. Sobota tedy ubíhala v podobě procházek po trzích a nákupech různých nezbytností, jako například jablečného moštu, štěstíčka a domácího sýru s bylinkami, naaranžovaného ve skleněné dózičce. A cukrová vata! Z té mám prostě vždycky radost, ať už je mi osm nebo dvaadvacet.

Sobotní večer znamenal oslavování Andělských narozenin. Uspořádala se tedy řádná pitka! A přestože já moc nemohla pít a jediný alkohol, kterého jsem se dotkla byl jakýsi vinný střik, hodnotím onu akci velice kladně. Dobrá společnost prostě dělá hodně. Pak na množství alkoholu v krvi zase tak nezáleží.

Neděle i pondělí uběhly poklidně. Dokud jsem nedostala od Andělovy maminky za úkol protřídit Andílkovi rozmilému skříň. Peklo na zemi, přátelé! Anděl mrčel, zuřil, pral se, fňukal. A já své minimalistické řádění ke svému zklamání musela odložit na jindy, protože skříň byla zamčena a klíč schován bůh ví kam. Že prý ten čtvrtmetrový štos starých písemek z němčiny hrozně nutně potřebuje! A těch starých rovnátek se prý taky nevzdá, ta jsou památeční! Kartičky s německými slovíčky? Památeční! plastová krabička na mýdlo po dědovi? Památeční! Jé, stará krabička na brýle! Památeční! Ohavná žlutá kšiltovka? Tu mi dal přeci Radek, památeční! O těch patnácti igelitkách schovaných v levém horním rohu skříně vůbec nemluvím.
Ale však Anděl snad časem prozře a pochopí, že jsou věci, které má cenu schovávat, protože památeční!, ale jsou věci, které žádnou hodnotu nemají a jsou to jen krámy, které se jen hromadí v jakési mylné představě, že mají cosi připomínat. Fakt nevím, proč si někdo chce nějakou nestvůrnou čepicí připomínat svého bývalého spolubydlícího.

No a nyní je na čase zase dělat něco produktivního, mějte se krásně a užívejte si podzimní dny!

Osobně blogově

Jelínci,

a tak zmizel z povrchu blogového další článek, který tu neměl své místo. Nicméně to byl článek s výraznou zpětnou vazbou, která mi dost dala. Vyjádřili se blogeři, kteří tu byli poprvé a bůh ví, jestli se ještě vrátí. Také ti, kteří sem občas nakouknou a nakonec ti hlavní, jejichž názor má největší váhu - vracejí se sem pravidelně, protože je baví číst právě ty věci, o kterých jsem ve slabší chvilce začala pochybovat.
Tím bych chtěla všem poděkovat, nenechali jste mě ve štychu, řekli jste mi upřímně, co si o tom mém psaní myslíte. To je hrozně důležité pro blogera, který najednou zůstane viset někde ve vakuu a neví, kam se hnout.

Nemyslete si, že jsem chtěla s blogem skončit, to ani náhodou. Blog patří k těm největším zálibám, které mám. A i kdyby mě jednoho dne napadlo Clamor opustit, je téměř jisté, že byste mé zápisky mohli brzy číst někde jinde.

Když ale člověka rozpoltí nějaké události z toho reálného života někdy o sobě začne pochybovat i ve věcech, ve kterých jindy cítí pevnou půdu pod nohama. Uvědomění si, že ten poslední zápisek vážně není nic moc, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co píšu, vůbec není dobré.

Najednou jsem měla pocit, že můj nijak zvlášť zajímavý život není třeba zaznamenávat na internet, že mé zážitky stačí zapisovat někam soukromě a že by blog měl být veden jinou cestou. Že ať už vás ty články baví číst, nebo ne, měly by vám hlavně něco dávat. A mě najednou nenapadalo nic dobrého, co si kdo z mých deníčkovských zápisků může odnést.

A skutečně se našlo pár takových názorů, že deníky jsou nudné a nikomu nic nedají. A že jsou všude. A že já umím obstojně kreslit a tak bych se měla věnovat raději tomu.
No a pak tu byla ta drtivá většina, která si stojí za tím, že bych neměla věšet hlavu, že píšu dobře a blog bych měla vést nadále tak jak je. A že je deníkové zápisky naopak baví.

No a mě opravdu baví takové zápisky psát. Teda když mám pocit, že se mi vedou. Ani nevím, co bych pala jiného, recenze psát neumím a fashion blogerka nejsem.
Jasně, když to tu nadále bude víc deníčkovské, pravděpodobně sem stovky lidí denně nikdy nepřivedu. Opravdu to bude jen pár jedinců, kteří se sem budou vracet a sporadicky se vyjadřovat, případně náhodní návštěvníci.
Nicméně ta pseudoumělecká stránka si tu vždy to malé místečko udrží a kdybych to nechala jen na ní, rovnou to asi můžu zabalit, protože tužku/štětec do ruky vezmu jen když opravdu potřebuju na pár hodin vypadnout z reality a to je tak dvakrát v roce.

Je na čase zapřemýšlet. Vše se totiž odráží z nitra. Když něco nefunguje, přestává pak postupně fungovat vše. Když jste uzavřeni uvnitř sebe a necháváte prokouknout jen malou část, která ještě ke všemu jen mlátí kolem sebe aby jen náhodou se jí někdo nedotkl a neublížil jí, nemůže vzniknout nic než jen další destrukce.

Chce to volný průběh. Uklidnit rozbouřenou duši. Psát a přemýšlet. Možná nový vzhled. (Víte, že tenhle už je tu přes rok? To je můj rekord.) Možná nové rubriky. Úklid. Taky možná nějakou chellange. Čas. Klid. Změnu sama sebe a toho, co je kolem mě, protože s tím je spjaté úplně vše.

Prozatím...

Parazit

Já.

Sbalit se a vypadnout
jednou pro vždy,
nechat vše za sebou,
zbořit mosty.

Zpřetrhat vazby,
ukončit hádky,
překonat chmury
z absece lásky.

Soužení utnout,
nastřádat síly,
překonat úzkost,
vytvořit domov.

Ona.

Vyhodit na ulici,
konečně oddychnout si,
už žádní paraziti,
jen já a mí pomocníci:
rum se slivovicí.

Neumím to.

Sarkastická mrcha

Můj milý bložínku,

snad nežiješ (ehm, nevisí tvůj život na vlásku) v domnění, že jsem se na tebe vykašlala. Neměl bys. Znáš dobře ten můj postoj k psaní zbytečných článků a tak víš, že raději mlčím, když nemám co říct nebo napsat. Že se snažím zvolit ta správná slova ve správnou chvíli. A taky mi občas něco vezme vítr z plachet, nebo spíš slova z úst. Ach ta životní zákoutí, pomyslná mořská hladina nás odnáší všemi směry.

---

Duben pro mě neskončil dobře. Byla jsem vylita z práce, která mi šla a ve které jsem byla docela spokojená. Byla jsem prostě navíc. Zavazela jsem, potřebovali zaměstnat někoho jiného, jak mi posléze došlo. A tak si to ke konci měsíce na mé pracoviště napochodovala paní zaměstnavatelka a našla si důvody, skrz které bude nejlepší se mnou spolupráci ukončit. Pěkně si to vymazlila, ledacos si vylepšila a něco si úplně vycucala z prstu. Už předtím jsem věděla od kolegů, že taková je, a tak by člověk čekal, že mě to tak nepoloží. Pravdou je, že moje citlivá povaha dost špatně snáší hrubé jednání od cizího člověka a o to víc nespravedlnost.
Tak to byl asi takový hlavní důvod, proč mě opustila chuť psát. Prostě to nešlo, nemohla jsem pokračovat ve psaní zážitků a tohle jen tak přejít, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem to skutečně přešla.

Květen. Ty dny mám v jakési mlze. Vím, že jsem se dala na jakousi zdravější životosprávu, hýbala se a insprovala se ohledně zdravých potravin, dobíjela baterky. Přehodnotila jsem své rozhodnutí odrůst si z vlasů červenou. Nechala jsem si ji tam vpatlat zase, protože bez jiné barvy to už asi nejsem já. Taky jsem po letech navštívila Lednicko-valtický areál.


To jsem se tak domluvila s Klér, že přijede na pár dní na návštěvu. A protože Jižní Moravu nezná, dohodly jsme se, že si uděláme výlet za nějakou tou naší typickou turistickou zajímavostí.
Zvolily jsme skvělý den. Bylo zataženo a fotky mi moc pěkně nevyšly, ale jinak bylo počasí na výlet jako dělané. (Následující dny pršelo.) V zámku jsme si prošly dvě prohlídkové trasy. První, reprezentační sály v přízemí. A druhou, knížecí apartmány v prvním poschodí.
Následně jsme se vydaly procházkou parkem k Minaretu, během které jsme předběhly partu několika důchodců, kteří si nebyli jisti, kudy jít, a tak šli za námi. Minaret jsme našly snadno, vystoupit až nahoru až tak úplně snadné nebylo, ale nejsme žádný máčky. Za ten zážitek to určitě stojí. A pozdější odměna v občerstvení pod Minaretem byla taky fajn. :D No a pak zase ti důchodci, kteři šli kolem a loučili se s námi s přáním dobré chuti a pěkného dne, ti vážně dokázali zlepšit náladu. Fak mě dokáže potěšit pohled na spokojeného starého člověka, nevídám to moc často.
Od rozhledny jsme se daly přepravit lodičkou (Mimochodem pěkně drahou lodičkou, ale na výletě na peníze nehleď a užívej!) k Janovu hradu. Ten byl pro mě malým zklamáním, v mých vzpomínkách byl trochu zajímavější, ale když už je člověk v areálu, určitě stojí za návštěvu. Cesta nazpět byla nesmírně zvláštní. Prostě jsme šly, šly a šly a já měla za to, že jsme se musely ztratit, protože ty luky a háje vůbec nepředpovídaly blízkou civilizaci! Nicméně došly jsme a ve zdraví se dopravily i domů. Utahané, ale spokojené.

V červnu se mi naskytla možnost brigády. Sbírání jahod! Představa horoucího pekla, do které by nešel kdejaký otrlec. Aspoň takhle mi to vždycky přišlo. Ale ve skutečnosti to není tak zlé, tedy dle mých zkušeností s různými pracemi a brigádami, dle mé nekomunikativní povahy. Pro duši to byl hotový balzám. Nemuset jednat s lidmi, být tam jen tak sama za sebe a se sluchátky v uších sbírat a zabývat se svým vlastním já a svými myšlenkami.
Tělesná schránka z toho ale moc odvařená nebyla, obzvláště po prvních dvou dnech, kdy jsem si stihla připálit uši a záda. Jahodová plantáž, kde jsem těch několik týdnů trávila svůj čas, se nachází na území firmy, kde pracuje můj táta, tudíž jsem se vždy po práci doplazila k němu na budovu a poté se vezla domů na sedadle spolujezdce. Díky všem bohům! První den se tatík divil, že vypadám podezřele dobře, že čekal, jak dorazím celá upachtěná a s rudnoucím obličejem. Musím říct, že jsem se cítila opravdu děsně, ale hřálo mě tedy u srdce, že tak, jak jsem se cítila, jsem aspoň nevypadala! :D Následující dny to ale bylo lepší. Počasí mi přálo, krutá vedra nahradilo zatažené počasí a mírný větřík. K posledním dnům bylo milé chladno nahrazeno až nemilým chladnem. :D

Mimo práci jsem v červnu zažila i nějaké ty příjemnější akce. Za zmínku v první řadě stoji brněnský Diamond Race 2015, odstartování milionářského závodu luxusních aut. Tam jsem po nějaké době provětrala zrcadlovku - a že bylo co fotit! Ohledně aut jsem spíš neznalec, ale pohled na pěkná rychlá auta, to si nenechám ujít. třeba takové Lamborghini, mmm...


Hned dva dny po Diamond Race jsme se s Andělem vypravili na brněnské výstaviště, kde se konala Android RoadShow. Tam jsem moc nefotila, člověk si spíš užíval všechny ty technické vymoženosti. Osahával si nové telefony a tablety a chytré brýle (přes které mi tak úplně nešlo koukat, tedy není to asi zatím nic, co bych nutně potřebovala doma), zkoušel létat s dronem a nechal se trochu postrašit krátkým filmem přes virtuální realitu. (Což se mi pro změnu líbilo hrozně moc!) Taky jsme si střihli pár přednášek, například právě o té virtuální realitě, nebo taky o MADFINGER Games, což mě dost navnadilo si nějakou tu hru stáhnout.

Červen se nakonec překlenul do července a já mezitím začala brigádu jinou. Za lepších podmínek, za lepší peníze a svým způsobem i mnohem méně náročnou a přesto ne o moc lepší. Jak jsem psala o jahodárně, tam se člověk nemusel s nikým bavit a s nikým nic řešit, na nikoho spoléhat a nikdo od něj nic nečekal. Kromě těch jahod teda. Tady jde zase o tu spolupráci s ostatními kolegy a mě se už snad po milionté potvrdilo, že kolektivní činnosti mě prostě dělají nešťastnou. A hloupé, netolerantní a bezohledné osoby rovněž. Nicméně za těch pár dnů by bylo špatné si dělat konečný úsudek, ono se to třeba nakonec nějak poddá.

Co se týče názvu, inu se sarkasmem jsme byli jedna ruka, co si já pamatuju. Asi nějaká obrana před okolním světem, nebo způsob, jak zůstat nad věcí. V poslední době ale nějak častěji slýchávám věty typu: "Ty jsi ale sarkastická mrcha!" Nebo "Nebuď sarkastická!" a k tomu dodatek, jak odporná vlastnost to je. Já to spíš považuju spíš za svůj pochybný způsob humoru, ačkoliv se asi nemůžu zlobit na druhé, že se jim to moc nelíbí. Každopádně by mě zajímalo, jak to mají druzí lidé. Jak vnímáš sarkasmus ty?

Vedlejší kolej

Nemám tušení o čem dříve psát. Nemám ráda, když se nit přetrhne a uplyne mnoho času, než se mi podaří uvázat uzel. Mnoho času, mnoho vody odnese mnoho milých událostí, které by tolik zasloužily své vlastní články a příslib trochu delší přítomnosti.

---

Plácnu se přes prsty a zkusím zde vyzdvihnout ty nejbližší krásné okamžiky. Ae nejdřív musím napsat, že se mám moc dobře. Přestože trávím celé dlouhé dny v práci a večer sotva stihnu večeři a rychlou sprchu, než se ponořím do říše snů, víkendy mám zatím volné a daří se mi zaplnit je po okraj. Vlastně nám. Třeba tím výletem do The Candy Store, kde jsme utratili pěkné peníze za (ne)malé slaďoučké radosti. Ještě pořád jsem nevyzkoušela to kakao s příchutí Milky Way, počkám si.
Nebo následnou výstavou pana Saudka a pana Saudka na Špilberku, na kterou jsem se hodně dlouho těšila. Celý ten den se moc povedl, svítilo sluníčko a bylo krásné teplo.



Nesmím zapomenout zmínit popremiérní kino. Rychle a zběsile 7, pro tuhle sérii mám prostě slabost.
A taky výlety po lesích, kde jsem nasbírala další kupku fotek mobilní kvality, o které bych se s vámi chtěla hrozně moc podělit, přestože si nejsem jistá, zda by vás opravdu zajímaly. Nasbírala jsem fotky a k tomu mnoho energie, z níž jsem žila ještě dalších několik dní. Cesta necesta, ale žážitek dokonalý. O ty fotky se prostě příště podělím...



Každý moment, každé obejmutí či jemné zavísknutí ve vlasech při sledování filmu, každé podání ruky a pomoc při zdánlivě neschůdné cestě životem (lesem), každá svačinka do vlaku na cestu domů má pro mě nevýslovnou hodnotu. Něco, co je důležitější, než cokoliv... ♥

Plápolání

(ne)milost,
touha. Utéct.

Tak jako moji kamarádi, co mívají stejně dlouhé vlasy. Takoví my nikdy nebudeme.
Prosba. Ticho. Prosba. Ticho. Jen ševelení mezi čtyřmi stěnami. Tam, kde je vše rozmazané, jako když objektiv odmítá poslouchat.

Svět plápolá. Jako plamínek svíčky. ♫♪♫

---

Po delší době, než bych si byla myslela. Můj první gif.

Smysluplnost

Občas zalituji, že jsem pravidelně nepsala v těch šťastných dnech minulých. Pak si v době smutna nemám čím oživit vzpomínky. Teď mě ale napadlo, proč to tak je. Když jsme šťastní, život nám začne najednou protékat mezi prsty nezměrnou rychlostí. Dny utíkají a my najednou nemáme pro samé sny a úsměvy dost času na to, abychom je registrovali. Za nějakou dobu prostě zjistíme, že jsou pryč.

Procházím se ulicemi s do široka otevřenýma očima. Nabírám vzduch plnými doušky a těším se, co přijde. Mám zážitky.

Je to dva týdny, co jsem byla na tom nejlepším koncertě tý nejlepší kapely. Byla to krása, protože jsem se poprvé prošla kolem Prašný brány. Protože jsem se pořadě měsíců viděla s holkama. Protože jsem si už potřetí zabrala místo v první řadě na Enter Shikari a protože jsme po koncertě zůstaly na místě o něco dýl. Protože jsem od Klér dostala CD A Flash Flood Of Colour s větou "Tak tady máš dárek k Vánocům a narozeninám dohromady. To aby se ti chlapi měli na co podepsat!"
Chris a Rou mi utekli, než jsem je stihla poprosit o podpis. A tak mám podpis jen od Roba a Roryho. Někdy příště. :) Všichni mě objali. Milí to chlapi... :)


Mimo planetárium si už můžu vesele odškrtnout další dvě položky. O víkendu hned pár dnů po koncertu jsme s Andělem zabrousili do labyrintu pod Zelným trhem. Téhož dne i do Kostnice, do které jsem si už plánovala výlet kolik let. :D Ten víkend byl hrozně fajn, spoustu jsme toho nachodili a utratili. A snědli, jak už to u naší dvojky bývá. A já mám doma tolik energetickejch serepetiček, že už se mé běžecké boty dokážou vymlouvat jen na tu hnusnou zimu.
A moje fotovýbavička se rozšířila o nový stativ ♥, teď už by to chtělo jen něco pěkného pro inspiraci (selfie nestačí!) a víc času. A světla. A barvy. Chybí mi barvy, těším se na delší dny.

Leden byl prostě úspěšný měsíc. V práci sice víc volna než by mi bylo milé, výplata tedy bude k poplakání, ale dostala jsem od února smlouvu na plný úvazek. Konečně! Teď by to chtělo jen co největší množství štěstí k tomu, abych úspěšně přežila ty první tři zkušební měsíce a mohla s klidnou duší vkročit i do toho čtvrtého. Moc na to nedávám, protože vím, jak to v tom pracovním světě chodí, hlavně v tomhle odvětví. Ale hrozně ráda bych tam vydržela co nejdéle.

Mimo jiné jsem udělala i zkoušky v autoškole. Opět musím napsat to slovo: konečně! Teď už jen v pondělí vyřídit žádost o řidičák a čekat. Měla bych řvát "Juchuchuuu" a skákat po nábytku, ale nějak mi nejde se z toho radovat. Jen mi ze srdce spadl další těžký kámen. Koneckonců, když se s vámi něco táhne půl roku, vždycky se jako první dostaví úleva. V závěsu s radostí, ale ta se kamsi vytratila. Házím tu otupělost a boj s jakousi malou depkou, na to perlově šedé roční období a únavu. Ale nejsem si jistá, zda problém vězí zrovna zde.

To asi pochybnosti. Strach, žárlivost a zatracený pocit nedůležitosti. Potřebovala bych obejmout, lehnout si za svitu svého osobního souhvězdí, povídat si a myslet zase jen na tu jedinou výjimečnost. Zapomenout a jenom cítit. ,,Vynásob si tyhlety dny ticha všemi těmi podzimními, ty víš kterými, a pověz mi, na jak dlouho bych tehdy měla právo vyškrtnout tě ze svých dnů."

Asi bych se měla naučit lépe zvládat, když mi nevyjde něco, na co se těším. Pak ze mě nebudou létat slova, jichž v zápětí budu litovat. Tohle na sobě vážně nenávidím a bojuju s tím snad celou svoji existenci. Mrzí mě, když tím ublížím někomu druhému. Na druhou stranu mi taky bylo dost ublíženo a dokázala jsem to velmi snadno hodit za hlavu a odpustit. A že šlo o mnohem bolestivější a zdlouhavější věc.

Abych přešla k těm veselejším věcem, čtvrtek byl moc milý. Bylo moc fajn po dlouhé době posedět s Luckou a Danem v čajovně. I přestože mi bylo fyzicky ubližováno. A vlastně i psychicky, protože jsem měla ke svému neštěstí přímý výhled na zamilovaný pár, který se po většinu času snažil vzájemně sníst svůj obličej. Ten výborný kokosový čaj a sýrový kuskus mi to vynahradily. A samozřejmě přítomnost těch dvou dušiček.

Taky stojí za zmínku krátká návštěva expozice Alfonse Muchy v Ivančicích. Tu jsem stihla ještě před zkouškou z autoškoly, abych si nějak ukrátila čas. Není to jako Slovanská epopej, ale jeho díla zbožňuji a tak to bylo docela zajímavé. Tomu chlapovi šlo snad vše na co sáhl. I ty fotografie jsem mu záviděla.

Víkend trávím poklidně. V pátek jsem navštívila sestru v práci, vypila pár hrnků kafe a poprvé v životě si zahrála šipky. Dům byl prázdný a tak jsem se zařídila podle svého, vyluxovala, uklidila v lednici, vyčistila koupelnu a dala si dlooouhou koupel s meduňkovým gelem od Manufaktury, na který jsem se těšila už od Vánoc. A taky se trochu pohla z místa v The Sims 4, začalo mě to zase celkem bavit a tak mám i pár dokumentačních fotograií, i když to nevím, zda by někoho zajímalo.

Nemám tušení, co mě v následujících dnech čeká, takže vyhrazuji veškerý čas práci a doufám, že kromě ní a spánku se mi do následujících dnů vejde i něco jiného. Hlavně úsměv na tváři, protože bez něj jsou i ty normální dny prostě na nic.

Cesta za miliardou hvězd

Nový rok je zatím samé krásné překvapení. Když jsem dávala dohromady seznam míst v Brně, která chci navštívit, ani ve snu mě nenapadlo, že si jednu z položek budu moct tak brzy odškrtnout. Proto mě nesmírně zahřálo u srdce, když jsem se před pár dny přihlásila na facebook a tam na mě čekaly dva odkazy na přednášky v digitáriu že ať si vyberu, co by se mi líbilo víc. Anděl zlatý! ♥
Sobotní věta "Naplánuj si, kam půjdeme příští víkend, ať to letos všechno stihneme," zřejmě způsobila, že jsem začala zářit jako žárovka, Ale o tom snad někdy jindy.
A tak se tedy splnil jeden ze stovek mých malých snů a já tuhle sobotu ruku v ruce s Andělem navštívila brněnské planetárium. A že se podstatně změnilo od té doby, co jsem tam byla naposled jako dítě. Všechno je zmodernizované, z té krásné grafiky jsem se cítila jako ve snách a o těch měkoučkých polohovacích sedačkách ani nemluvím! 3:-)
Jak nápis dávno prozradil, vybrala jsem si přednášku s názvem Cesta za miliardou hvězd. Nechtěla bych toho moc prozradit a tak můžu jen vřele doporučovat - určitě to stojí za to. Připomenete si, kde se jaká souhvězdí vlastně nacházejí. Dozvíte se taky něco o slavných řeckých bájích, které jsou ve hvězdách vepsané. Při pohledu do galaxie si parádně zarelaxujete a odejdete s nějakou tou vědomostí navíc a hlavně s pocitem absolutního nekonečna.
Přednáška začala o půl sedmé a i když jsme přijeli na místo s víc než dostatečným předstihem, byla už dávno tma. Proto se chci na Kraví horu za nějakou dobu vrátit a udělat si procházku. A třeba i absolvovat nějakou další přednášku v planetáriu. :)

Jedna tématická ~ foceno mým miloučkým Cube1

Novoročně

Tralala! máme čerstvě po Silvestru a tak bych o sobě měla dát tak trošku vědět, dokud můj diář nebude celý zaplněný poznámkami jako "práce, práce, práce, tulení, spánek, práce, práce, práce" a dokud mám tak trochu psavou. Ňach!

Bloglovin se mi zaplnil typicky nostalgickými a nadějeplnými články o roce 2014 a roce 2015. Na parapetu mi hřejivě blikotá zapálená svíčka od Andělovy maminky, notebook příjemně hřeje do nohou... Prostě náladička na psaní.

O roce 2014 se mi psát nechce. Byl takový, jaký byl. Celkem náročný hlavně po stránce psychické. Měl pár světlých momentů (Například nádherné období kolem Vánoc i spoustu jiných), ale jsem celkem ráda, že už je za mnou. Každopádně mi přinesl pár důležitých zkušeností, možná nějaké to sebepoznání, kila navíc (pchu) a vědomí, co vlastně chci. Tím bych to asi tak uzavřela. :)

Rok 2015. Všude se to hemží samýma předsevzetíma. Já jich pár nakonec také mám. Rozhodla jsem se pro věci, které mi snad nebude dělat moc potíží splnit.

1) Pokračuji v (ne)malých radostech. :) Nebudu se nutit psát je každý den, prostě budou když budou. Ani nevím, kolik prostoru jim dopřeji zde na blogu, určitě jim nehodlám věnovat celou rubriku, protože to prostě podle mě nemá smysl. Ale tady v zápisníku se pro ně najde místo vždy a kdo má chuť, může mě začít sledovat na mém novém instagramu, kde se mimo jiné, fotografickým radostem chci věnovat. :)

2) Do konce června (tedy prvního půl roku) vůbec nepít. Nevím, jak moc je to snadné. Nejsem žádný alkoholik, ale příležitostně se nikdy nebráním si to pivo, nebo něco jiného, klidně dát. V libovolném množství. No a Silvestr se nám s Andělem moc nepovedl, trošku jsme to přepískli. No a tak Anděl prvního ledna prohlásil, že letos nepije. Pak se zamyslel a usoudil, že celý rok, to je moc. A tak to zkrátil na půl roku. Souhlasila jsem a šla do toho taky. S jednou malinkou výjimkou, že si nehodlám upírat svůj milovaný cider a tak čas od času zhřeším a ten si dám.
Mimo jiné se Anděl zařekl, že už si jedinkrát nezapálí. Nekouří, ale cigarety prý uklidňujou. Člověk se asi na chvíli nějak zaměstná, nebo co. Ať je na tom pravda jakákoliv, je lepší způsob, jak zpracovávat stresové situace a v hodlám být co největší oporou. :)

3) Obdarovávat drahé druhé (ne)malými radostmi po celý rok, nejen na Vánoce. :) Chci šířit radost a jak už je známo, ta se vytvoří lehce i drobností, kolikrát už jen tím, že si vzpomenete. Nač být ježíškem jen na Vánoce? Proč někomu nekoupit/nevyrobit/nenajít nějakou drobnůstku jenom tak bez pádného důvodu? (Inspirováno Taychi a jejími beruškami.)

4) Šetřit. Neupírat si radosti, ale neutrácet za hlouposti a už vůbec ne za věci, pro které se nenajde vhodné využití.

5) Vánoční dárky dávat do kupy už od září! A neshánět na poslední chvíli těsně před Štědrým dnem, jako se tak stalo v roce minulém. Průběžně si během roku sepisovat seznam, co by se mi pro koho líbilo, vymýšlet, kreativně se vyřádit a schovávat. Nic nenechat náhodě, protože pak už nebude čas a kazit si předvánoční období zoufalstvím z prázdných rukou je prostě škoda.

6) Prošmejdit Brno. Jasně, na Špilberku a Petrově jsem byla už jen v roce 2014 aspoň pětkrát. Ale třeba po takové Hvězdárně toužím už kolik let a ještě jsem se tam nedostala. Včera jsem si ve volné chvíli namyslela pěkný seznam míst v Brně i okolí, kde jsem byla naposledy jako malé dítě, nebo jsem tam nebyla vůbec. Těch míst je dost a určitě nějaká ještě přibudou. Času nemám tušení kolik letos bude, takže si neříkám, že letos budu všude, ale určitě bych těch míst chtěla navštívit co nejvíc. K tomu jsem si ještě přidala touhu navštívit i nějakou tu výstavu. Pokud možno nejen jednu.

• Vila Tugendhat
• Moravská galerie
• Brněnská kostnice + podzemí
• Pavilon Anthropos
• Lužánky
• Kraví hora + planetárium
• Stránská skála
• Bílá hora
• Palác šlechtičen (výstavy)
• Vila Stiassni
• Jurkovičova vila
• Pivovar Starobrno (:D)
• Alespoň jedna výstava na Špilberku
• Minimálně jedno místo z webu kafelanka.cz
• Cokoliv dalšího mě zaujme

No to by bylo, snad jsem si na sebe neupletla moc silný bič. Svaly mě sice bolí po včerejším běhání, ale ono v teplu vyhřáté postele s hrnkem čaje po levici a s příjemně klidnou myslí vždy vše vypadá jednoduše a ono se pak ukáže, že to tak sladké zase není. Takže snad mi to vyjde. :D
A protože mám nevýslovnou radost a hrozně se těším na příští týden, kdy jedu na Enter Shikari do Prahy: ♫♪♫

Proplouvání

Moji milí,

jsem šťastná. Zrovna teď v tuto chvíli. Včera i před včerejškem. Prostě už pěkných pár mrazivě něžných dnů.

Vánoce. Přece jen krásny čas lenošení, zobání sladkých radostí, tvoření úsměvů a pohádkových myšlenek. Byly letos nakonec moc krásné. Doma i v mé říši snů, kam jsem byla pozvána. Nečekala jsem to. Nečekala jsem žádnou z těch pozitivních emocí, které jako by mě objaly a odmítaly mě v té (ne)vánoční miloučké atmosféře pustit. Tolik krásných dárků, až nemůžu věřit tomu, že bych si je vůbec zasloužila.

Tolik rozmluv, při nichž mi bylo tak trochu smutno, protože staré vzpomínky nezmizely a stále bolí. I nějaká ta slza utekla, protože co bylo, to bylo, ale vymazat to nejde. Snad vyrovnat se s tím a ruku v ruce se snažit, aby už nikdy nedošlo k návratu. Ruku v ruce. Konečně. V objetí, tak pevném a bezpečném, jak jen to jde.

Moc moc doufám, že už to nepřijde. Vždyť tak krásně ten rok nakonec doplul ke svému konci, ať už (nejen) pro mě byl jakkoliv strašný. Musí se to otočit k dobrému a musíme to zvládnout, neztratit se sami v sobě, vyplout z mraků a vnímat.

Štědrý den se přehoupnul do 25. prosince a stejně jako minulý rok, nakonec jsem sbalila cestovní tašku a jela k panu Andělskýmu. Na ty vánočnější Vánoce, o nichž jsem začínala být přesvědčená, že nikdy nenastanou. Nastaly. A byly krásný.
Minulý rok jsem o nich napsala takový dlouhý článek, ale letos mám zase jednou potřebu si je nechat sama pro sebe. O těchhle dnech neumím psát. Neumím popsat své pocity a dojmy tak, aby to všechno vystihly v celém tom třpytu a tajemnosti. Možná ze strachu, že se odněkud přikrade zpátky ta temnota, v níž jsme s Andělem žili těch několik týdnů a měsíců předtím. Oba sami, každý na druhé straně neproniknutelné zdi.

Spolu. Snazší než dýchání. Klidné spaní s nohami spletenými do sebe. Takhle to má prostě být, protože ani pro jednoho to bez toho druhého není správné.

(Ne)malé radosti. Utrácení. Tahání těžkých tašek s oblečením. Dárky. Hobit. Starbucks. Strašná spousta nezdravého jídla. Noční šramocení. Banánový džus. Silvestrovské věštění z vajíček. Objetí. Hrozně moc objetí. Společně strávený čas. My. Všechno.

Všechno nejlepší, Bels!

Ne, že bych se na to cítila. Nebo že bych to snad nějak řešila. Popravdě to letos asi úplně vypouštím. (A teď budeme všichni dělat jako že to netvrdím každý rok.)
Ale když už tak už. Dnes mám dvaadvacáté narozeniny! A slavím je tím stylem, že o nich prakticky vůbec nevím a den se pomalým tempem vleče stejně jako jiné dny. S tím rozdílem, že je mi tak nějak zvláštně fajn. Takové to malé osobní tetelení bez zvláštního důvodu.

Už jsem tady za ta léta několikrát psala, že prosinec pro mě vždycky bývá svým způsobem revoluční. Vždy jsem došla k nějakému tomu novému rozhodnutí či se rozhodla pro nové změny. Nebo aspoň uklidila dům...
Letos jsem myslela, že k žádné revoluci ani nedojde. Rozhodla jsem se nemít žádné plány a také jsem se rozhodla ničím netrápit. Hodit vše za hlavu a jen si prostě chodit v klidu do práce a nic neřešit. To pomohlo. I ten závěr ohledně vztahů, o kterém píšu v předešlém článku.
Všechno tohle mi pomohlo uvézt svou mysl do nějaké pohody a to se nakonec odrazilo i ve skutečném životě.
Vydělávám si na místě, kde je to příjemné a pěkně to tam voní. A přestože tam trávím celé dny a teď i víkendy, dokážu si představit, že bych tam chodila i v příštím roce a tak doufám, že si mě tam nechají na delší dobu.
I když jsem tam celý den, mám občas večer chuť i energii se zdržet ještě chvíli v Brně a procházet se vánočními ulicemi. čím méně se nacházím mimo dům a internet, tím lépe mi je. :)

Ale už si ani v tom svém pokojíku nepřijdu tak bezútěšně a ztísněně.
Už není ani důvod k slzám. Zatím. A možná by jich vůbec nemuselo být tolik, nejenom těch mých. Přijde mi, že většina smutku, nedorozumění, hádek a všech problémů ve vesmíru (berte s rezervou...) je jen o lidské (ne)komunikaci. Razím názor, že lidé by spolu měli mluvit o všem, ať už se to jakkoliv zdá těžké. Vždycky se dá ke všemu nějakým způsobem dojít. A společnými silami je to o moc jednodušší, než když je na tom člověk sám a druhého nechá v nicnetušení, přestože to může být pro jeho vlastní dobro. I těžká a bolestivá pravda se nakonec dá zvládnout, je snazší, než si lámat hlavu nad něčím, na co třeba ani nakonec nemáme šanci sami přijít.

Takže komunikace a snaha pochopit jeden druhého! A trocha čaje. :3

V téhle světlé chvilce můžu říct, že můj život vlastně není vůbec tak špatný, jak jsem si ještě před tolika dny mohla myslet. Teď zrovna se na mě náhodou usmálo štěstí a mám práci, do které moc ráda chodím. Mám přátele, kteří při mě stojí. Nejsem vůbec sama, jak si v dobách temna vždycky myslím.
Děkuju za to nejlepší přání k narozeninám od Opti-Mystique a Dana Hlouška! :3 Nic mi dnes nevytvořilo širší úsměv na tváři. (Teda krom toho momentu, kdy jsem kolegu nedopatřením vyděsila k smrti. :D)
Neztratila jsem Anděla, přestože to tak nekonečné měsíce vypadalo. Dokonce už mám proč se těšit na ty prokleté Vánoce! Existuje na světě tolik (ne)malých radostí, které nám zpříjemňují život! A já si je samozřejmě nepíšu, ale namátkou třeba:

• vůně ovocných čajů
• ňufání šumivých bomb
• vánoční osvětlení
• pivo s medovinou
• mandle v jogurtu
• rozdílnosti
• četba
• Hunger Games
• dopisy
• milí lidé
• klid
• slovo tetelení

Mlžné povzdechy

Listopad se překlenul do prosince a podzim je pryč. Venku už je takové to černobílé mrtvo, mokro, zima a beznadějno. Je tu tedy doba, kdy se mi už venku vůbec nechce být. Kdy se těším, až zase zalezu do nějakého tepla a útulna, kde bych nejradši zůstala na věky věků.

Potřebuju jít na poštu. Vyzvednout si dárek pro mámu. Ale nemám kdy a mám strach, že to nestihnou a vrátí ho zase zpět.

Teď toho tak celkově moc nestíhám, ale vlastně to tolik nevadí. Potřebuju mít co nejvíce zaneprázdněnou hlavu a držet se co nejdéle mimo dům. Do Vánoc se mi to bude dařit, budu od rána do večera vnucovat lidem předraženou kosmetiku, nebo dosypávat voňavoučký čaj. Pak už to tak slavné nebude, nebo to asi nebude od rána až do večera, ale nevadí. I tak toho budu mít za ten prosinec asi plné zuby.

Pondělí a úterý, vzpomínáte? To krásné počasí, díky kterému nejezdily vlaky a šaliny, vypadával proud a lidé nadávali, zatímco já se tetelila spokojeností, že se aspoň něco děje. Něco, co nás svým způsobem na chvíli sjednocuje, něco, co taky jednou nedokážeme ovlivnit. Vnímal to tak vůbec ještě někdo, zatímco ráno vstával do tmy a pro trochu světla hledal baterky a zapalovače?

Navíc, kolik těch nadávajících mrzoutů koukalo kolem sebe a vnímalo krásu jinovatky a té spousty krásných třpytivých rampouchů? Kdybych měla čas, hned bych šla ven se zrcadlovkou a ostřila, přestože by mě to stálo třeba i zlámanou končetinu.

Knihkupectví Martinus a jeho krásné záložky. Vyjde to dráž, než v jiných knihkupectvích, ale ty záložky prostě stojí za to. A když už si tam musím objednat jednu knihu, proč ne i druhou, když ta další stojí jen 66 korun? #nemale_radosti

Teď jde o jeden takový zásadní milník: Uvědomila jsem si, že nemá smysl prosit lidi, aby zůstávali v našich životech. Měli bychom to nechat na jejich svobodné vůli, jestli se s námi cítí dobře a záleží jim na nás, nebo to tak není a chtějí jít dál. Člověk, který nás má rád, se vždycky vrátí zpět. A pokud našel něco lepšího, ať si jde za tím. Nebyla by to z naší strany taková láska, kdybychom tomu druhému ubližovali tím, že by jsme ho omezovali, nebo mu v něčem bránili. Bez ohledu na naše city.

Není nad to, když si do života pustíte nové lidi. Nebo když tam prostě vpadnou sami. A jsou to ti správní lidé, se kterými si povídáte, jako by jste je znali celej život. Jsem ráda za Kristýnku, se kterou se střídám na směně a která mi hrozně pomohla ohledně začátků v tom našem koutku, kterého si nikdo nevšimne. Jsem ráda za těch pár hodin, kdy jsme si povídaly nejen o práci. Alespoň jedna kamarádská spolehlivá duše.
Jsem ráda za čtvrtek, kdy jsem sem tam odepsala na smsku Jakubovi a nakonec mu kejvla na setkání hned poté, co zavřu a udělám závěrku. Vlastně se mi po strašně dlouhé době povedlo úplně vypnout a jen tak se bezstarostně procházet promrzlým večerním Brnem a smát se.Nechat si ujet první druhý třetí vlak a na chvíli zalézt do známého Šutru a ochutnat pivo s medovinou. Víc takových večerů.

Vlastně i s člověkem, kterého téměř nebo vůbec neznáte, vám může být lépe než byste čekali. Jen tomu muste dát šanci.

Poslechněte si tohle.

Jako jeden dlouhý špatný vtip

Potřebuju nový diář. Místo, kam si zase v dalším roce budu moct psát důležité dny, šťastné momenty. Odpracované hodiny a další ztracené minuty naděje. Seznamy, bez nichž nemůžu existovat. Důležité objevy v dalším prokletém roce o kterém nevím, jak mám proboha přežít. 2015. (Mimochodem, líbil by se mi nějaký pěkný praktický hipstro Moleskine.)

Potřebuju si koupit Kinder vejce a na Nový rok ho rozbalit, během dvou minut si nechat rozpustit na jazyku tu trochu jedlého štěstí a ze žluté krabičky vytáhnout svou věštbu. Doufat, že řekne něco pozitivního. Ne jako ta minulá. Letos jsem asi začala být příšerně pověrčivá. Všímala jsem si snad každého pochybného znamení, každé předzvěsti něčeho špatného a ke své lítosti o nějakou dobu později zaznamenávala vše špatné, co se letos v tom mém životě dělo.

Potřebuju někoho. Kdo by mi ukázal cestu, po které dál jít. Cestu pryč, cestu k nějakým zásadním změnám, díky kterým bude zase všechno fajn. Potřebuju někoho, kdo mě v tom nenechá už nikdy samotnou. Nebo někoho, kdo mě naučí existovat sama se sebou.

Včera jsem byla hrozně sama, když jsem šla přes náměstí Svobody. Začaly trhy. Vánoční. Vánoce? To jako vážně? Bylo (a je) mi z toho neuvěřitelné smutno. Ze samoty. Z toho, že z Vánočních trhů jsem ani na moment neucítila kouzlo Vánoc. Z těch předražených nesmyslů, které se tam prodávají a které lidi kupují, aniž by to vůbec někdo v celým vesmíru potřeboval. (Oni si tím aspoň dělají nějakým způsobem radost, ale co teď máš zrovna ze života ty?) Z bramboráků, které strašně moc miluji, ale tyhlety přemaštěné se prostě nedají bez následného žaludečního kolapsu sníst. Z trdelníku za 50,-, kterého mají jen přesně jeden druh (všechny příchutě smíchané dohromady), asi proto, že je to tak jednodušší. No a taky z toho, že mi umřela sluchátka a já tak neměla šanci před tím vším utéct.

Kdybych měla ráda Narnii, okamžitě balím kufr a lezu do skříně.

Drž se dál

Tak tady aspoň bude uklizeno. Drhla jsem se s tím celý den. Leštila každý kus nábytku a každou odraznou plochu v místnosti, oprašovala knihy, třídila papíry, rovnala trička ve skříni a skládala je podle sezóny. Stírala prach ze žaluzií, nově povlíkala postel, luxovala každý centimetr čtvereční plovoucí podlahy, brala do ruky každou věc a perfekcionisticky ji vracela na své místo.
Výsledkem byla radost na duši a pocit spokojenosti sama se sebou. Poslední volnej den. Pak přece začne všechno to zařizování, doktoři, závěrky v autoškole, pracák, knihovna, učení se spousty věcí, vědomí, že to nestihnu a nakonec nástup do nové práce.

To všechno, zatímco rodiče se rozhodlli odjet na mé nejoblíbenější místo. A já zůstala doma. protože... Co bych tam hledala? On tam není. Ne pro mě, nemá na mě čas a prostě všechno to, co bylo, je pryč. Ale přesto... naděje, že se to napraví... že nejpozději na Vánoce. Bude. Vše. Jak má být.

Nebude.

Protože... se mám držet dál. Protože vše krásné je prostě pryč. V nenávratnu. A zase jsou tu jen ty pos... slzy. Takový šílený množství slz, jaký nikdy nikdo neviděl. Tolik jich už bylo dohromady a nemá a nemá to konce.

Nejradši bych skončila. Šla na svý oblíbený místo, na velkou skálu. A skončila.

Foceno bůh ví čím a vlastně už ani nevím kdy.

Otázky, křídla a jedno malé klubíčko

Koukni sem a přečti si ten první odstavec. Své minulé já bych za tenhle text nejradši objala, protože má zatracenou pravdu. Jestli jsem někdy pochybovala o tom, zda nadále vést blog ve svým způsobem deníčkovském duchu, teď už jsou ty pochyby rozhodně pryč.
Ten text mi připomíná, jak mizerně jsem se cítila skoro celé léto, jak se na mě sesypal celý svět a já myslela, že už se snad ani nedokážu postavit na nohy. Ale taky mi připomíná, že nakonec jsem tu sílu sebrala a zase se pomalu začala pohybovat dopředu, nejdřív jsem se plazila, pak to šlo po čtyřech a nakonec mě samotný Anděl strážný, o kterém jsem myslela, že mě navždy opustil, vytáhl na nohy a připomněl mi, jaké to je, létat.

Já nevím, jestli se Anděl zase vrátí a bude mít sílu chytit mě za ruku a vznést se se mnou do nebes. Nechce přijít a dovolit mi vyléčit svá zlomená křídla, nechává se léčit a zbavovat bolesti u jiných andělů. A mě nechává samotnou, zasypanou tím obrovským prázdným světem. Musím stát na nohou sama, bez té nespolehlivé opory, která může přijít a nemusí. Musím objevit smysl v něčem jiném, nebo mě to všechno pohltí a díra v hrudi sežere.

Nemůžu ležet v klubíčku a čekat, až budu moct pomáhat. Obvazovat křídla čerstvými obvazy a doufat, že se jednou zahojí. Vnucovat pomoc, o kterou nikdo nestojí. Do mikiny s bílými křídly natištěnými na zádech nechat vpíjet slzy bezmoci. O frustrované klubíčko nikdo nestojí.

Klubíčko plné otázek. Vyřčených i nevyřčených. Otázek bez odpovědí.

Tak ať. Naděje ještě neumřela a dokud se mi alespoň několika odpovědí nedostane, nemá šanci umřít. Je to správně? Měla bych se vydat dál, ale kam? Tolik prázdna kolem, že když udělám krok, mám strach, že se propadnu. Nejhorší je, že ten krok udělat nechci. Ne, dokud ve své dlani nemám druhou dlaň
Pravda je krok vpřed. Dozvím se jí? Bojím se jí, ale přesto vím, že při cestě dál se bez ní nejspíš neobejdu. Kéž by nebyla tak bolestivá.

Andílku můj strážný, uzdrav se mi.

Foto: leden 2014, Nokie zvaná Cihla

Dušička

Co byste měli vědět? V první řadě neodmyslitelný fakt, že napsat tenhle článek je pro mě ukrutný boj. Pročpak? To já jen, že jsem si odvykla jakkoliv se charakterizovat. Možná sama ještě nevím, kým doopravdy jsem, a mám jen matnou a vzdálenou představu, kým bych být chtěla.

Abych se tedy nějak představila. Mé zapeklité začátky v blogosféře se točí někde kolem roku 2008. Nedlouho poté si vybírám stálý pseudonym Bels s různými doprovodnými přízvisky, jež dnes už nejsou nijak podstatné.
Kouzlo blogování jsem pochopila v průběhu psaní svého předešlého blogu, jenž nyní odpočívá na virtuálním pohřebišti. Tehdy mi došlo, jak zbytečné je zakládat co dva měsíce nový blog a jak milé je občasné hrabání se v přibývajícím archivu, neustálé opravování a vylepšování aktuálního blogu a zapojování se do blogové komunity. Stejně jsem nakonec jednoho zimního dne došla k rozhodnutí, že bude lepší začít od začátku. Začátkem února 2011 tedy vznikl můj milovaný Clamor, Útočiště ztracené mysli, na němž se právě nacházíte.

Co se týče mojí osobnosti, nesympatizuji tak úplně se štítky, ale každý jich pár má -> Jsem blogerka, milovnice zvířat, kavárenský povaleč, ciderová princezna, sběratelka zážitků a sarkastická mrcha. Například.

Jsem příležitostný čtenář všeho od knih různého žánru, přes oblíbené blogy až po etikety na petláhvích. Mám velice kladý vztah k jídlu a taky ne tak úplně kladný, ale ani vyloženě záporný vztah ke sportu. Hrozně ráda spím. Občas vezmu do ruky tužku či štětec, mnohem častěji mi ale do rukou padne zrcadlovka.
Ráda výletuju, ať už je to prostá procházka do přírody či několikahodinový výšlap do lesů, nebo kulturní zážitek v podobě návštěvy měst, muzeí, hradů a zámků či jiných. Já prostě ráda zážitky a jejich dokumentaci.

Jsem romantička, ráda přemýšlím a unikám do cizích světů, ráda hledám radosti v drobnostech, i když ne vždy se mi to daří. Jsem uzavřená bytůstka, která si těžce hledá cestu k lidem, zato je věrná až za hrob a pro své blízké by skočila do ohně. Nenávidím lži a podvody, šikanu a násilí. Dávám přednost práci samostatně, než práci v kolektivu. Jsem introvert se sklony k misantropii.

Mám ráda rituály a nemám ráda nečekané změny. Mám ráda jistotu a příčí se mi nespolehlivost. Miluji podzim a nemám ráda zimu ani léto. Nevadí mi déšť ani slunce. Mám raději levnou drobnost či ruční práci, než drahý dárek. Raději si vezmu letní šaty než džíny, ale taky raději tenisky, než boty na podpatku. Lepší je ticho, než řev. A radši si dám víno, než pivo.

Ještě něco? Komentáře k dispozici. :)

facebook: Kouzelná krabička nebo můj osobní profil.

Hudební koutek II.

Už nějaký čásek mám podivnou potřebu si spoustu věcí nechávat čistě pro sebe. Ale vše by někde ve zdravých místech mělo mít položenou hranici a celý tenhle blog je tak trochu narcistické zákoutí, takže i pro věci s nálepkou "Co je komu do toho?!" by se tu mohl tu a tam najít kousek prostoru. Žádný deníčkování teď zrovna nebude, takže to chce kompromis. Hmm... Písničky?

---

Lana Del Rey - West Coast
Na Lanino nový album se těším víc, než Harry Potter na prvního září. Konečně jsem zjistila datum, kdy Ultraviolence vychází - 16. června. Měsíc snad uteče jako voda. Zatím poslouchám staré dobré Born To Die, či první vypuštěnou ochutnávku West Coast. Nemůžu si pomoct, působí na mě zvláštně neuceleně. Ale líbí.

Thirteen Senses - Into The Fire
K této skladbě pořádně nevím, co říct. Patří k těm, které mám na youtube ve "videa, která se líbila" a tak mi hraje jednou za čas. Mít účet na YT je fajn, člověk nemusí pořád něco nutně stahovat. Horší je, když vypadne net... že. No, abych se vrátila zpět k songu. Mám dojem, že patří k soundtracku Pretty Little Liars, na které jsem si zvykla koukat. V těch seriálech se občas nachází slušná hudba. :3

Yeah Yeah Yeahs - Date With The Night
Psal se rok 2004, kdy jsem tenhle song poprvé zaregistrovala ve Velké noční hudbě na ČT2. Hned za ním byl The Funeral Of Hearts od H.I.M., který mě tajímal o dost víc. Dd té doby jsem tenhle song (nepamatovala jsem si název písně ani kapely) hledala. Až do minulého týdne. Ten pocit, když jsem tu šílenost konečně našla!!! (Náhodou v seriálu Skins.)

Lorde - Team
Lorde je teď všude hodně vidět. Dlouho jsem se jí vyhýbala a nechtělo se mi věřit, že by se mi ta holka, co mi ji pořád plive YT, mohla tak hrozně líbit. No a posledně, když u mě byla o víkendu Klér, ze mě vypadlo něco jako "Nechápu, co na té Lorde každej vidí..." a došlo mi, že jsem od ní taky nic pořádně neslyšela. Stáhla jsem si Pure Heroine a... už to chápu. :) A Team je nejhezčí. Tečka.

Miley Cyrus - Adore You
Cyrus na mým blogu. A v mým hudebním přehrávači. Tohle je až kontroverzní. :D Dřív jsem na ni byla až alergická. Pak nastala fáze, kdy mi začala být u zádi a nakonec jsem musela uznat, že některý její věci fakt nejsou špatný. Navzdory tomu, jak jsou ty její videoklipy vtipně úchylný a jak na ni každej nadává, že se chová, jako koza. :D

Paulie Garand - La Familia
Občas se zamýšlím nad svou vlastní ovlivnitelností lidmi, kteří mi jsou blízcí. Protože ani nevím, jak jsem si k Pauliemu Garandovi našla cestu. Ale je to člověk, který je mi velkou inspirací. A taky je to názornej příklad toho, že i v České republice tu a tam vzniká kvalitní rap, přestože si stádo zarytě tvrdí opak, ačkoliv nic neví a nic nezná. Garand má podle mě styl, má co říct a vidím v něm cosi uměleckýho.

Cults - You Know What I Mean
Ooo, láska, ničím jiným tohle nelze vystihnout. Cult se obzvlášť nenuceně vetřeli do mýho života. Jejich hudba mě fascinuje. Její poslech provází takové to zvláštní očekávání a příjemné mrazení. You Know What I Mean se taky nachází v soundtracku PPL, jen tak mimochodem.. Bylo mi řečeno, že se Cults hodně rychle oposlouchají, ale znám je chvilku, takže to nemůžu potvrdi ani vyvrátit. :)

Enter Shikari - Quelle Surprise
Už dlouho moc nehraju na "nejoblíbenější kapely", ale jestli je nějaká kapela, která si o to označení nejvíc koleduje, tak to jsou právě Enter Shikari. Jejich poslední album mi sice moc neřeklo, ale doufám, že s tím dalším přijde nějaká pecka, jako je to předešlé - A Flash Food Of Colour, to je prostě skvělý od začátku až do konce. Strašně mě těší, že jsem si je mohla před dvěma lety užít z první řady a toužebně očekávám jejich návrat do ČR.

A co vy? Jaké kapely či písně máte v poslední době nejradši? Co jste objevili a k čemu se naopak stále vracíte?

O všednostech i nevšednostech letošních dnů

Zjistila jsem jednu zásadní věc. No, zásadní. Prostě věc. Strašně moc chci blogovat. Ale jakmile se člověk (já) dostane do rozpoložení, kdy to zrovna nejde, není pak snadné se k tomu jen tak vrátit. Letošek je ten nejdivnější rok, jaký si pamatuju. Sedím na houpačce a šílenou rychlostí se dostávám z jednoho bodu do druhého, pořád dokola. Jednou je mi nádherně, ale za pět minut se mi zbortí svět. Čekám, kdy se vše zase dostane do normálu, ale je mi jasné, že se brzy zase něco přihodí. Mám slinu jít a napsat článek, ale než se k tomu dostanu, zase se stane něco, skrz co je blog to poslední, na co bych měla myšlenky.
Je konec dubna a za těch pár měsíců se toho tolik událo a přitom nic moc dobrého. Nejistota se vloudila do mého života ještě víc, než kdy dřív. Snažím se užívat každou šťastnou minutu, kdy nemám pocit obrovské tíhy na hrudi. Miluju každého, kdo mi dokáže i přes své vlastní problémy vytvořit úsměv na tváři, ba i dokonce připomenout, jaké to je být z něčeho opravdu nadšená!

Změnilo se letos pár věcí. Něco jsem se rozhodla udělat jinak, něco přišlo samo od sebe.
• Přitáhla jsem si do pokoje televizi. Doopravdy v ní vysílají neuvěřitelné kraviny. Mám ji zapnutou jako vzdálenou kulisu, občas v nočních hodinách sem tam kouknu na nějaký film. Ani jeden se mi zatím nijak zvlášť nelíbil. Televize mi pomáhá redukovat pocit samoty, který mívám docela často. A zabíjí ticho.
• Začala jsem nenávidět ticho. To souvisí s předešlým bodem. Musí mi pořád něco hrát. televize, hudba, prostě něco. Ve chvílích ticha se mi do hlavy plíží myšlenky. Spousta myšlenek. Mnohé z nich nejsou vůbec hezké. Kravál pomáhá.
• Skončila jsem v domě hrůzy. Ehm. V práci. Už mě tam nikdy nikdo neuvidí. Stačí, že jsem tam pravděpodobně ztratila několik let života, hrdost mi nikdo nesebere.
• Začala jsem chodit do knihovny. Sice jsem od maturity stále nepřečetla všechno, co mám doma, ačkoliv jsem to měla v plánu, zato se můj čtecí výběr celkem rozšířil. Ale rozhodla jsem se šetřit. Knihovny jsou fajn.
• Začala jsem používat tekutý oční linky. Jo, jasně, to vás hrozně zajímá. Ale pochopte, pro člověka, co se do svých devatenácti téměř nemaloval, je to významnej pokrok. Celkově mám pocit, že jsem se od střední hrozně změnila.
• Konečně mám zase pořádnej hrnek na kafe. Ten předešlý, můj nejoblíbenější, v číně vyrobená vzpomínka na Paříž, se rozbil. Tenhle je ze Starbucks, dostala jsem ho od Lukeho a je to láska od prvního napití. Dokud mi ho zase někdo nerozmlátí.

Určitě ještě něco, ale co já vím, co. Co. Sedím si tu v tričku s nápisem "coura za 250 milionů dolarů" a červených kraťasech, který mi minulý léto seděly nějak líp. Popíjím vodu s meduňkou a plátkem citrónu (aneb nový pokus, jak do sebe dostat obyčejnou vodu) a trávím fakt dobrou ovesnou kaši s medem a rumem. Předtím jsem vystavovala svý bílý nohy sluníčku a četla si. Je ze mě posledních pár dní tak trochu zevl. Dobíjím baterky, hledám inspiraci. Zrovna teď je mi docela fajn.



K událostem posledních týdnů snad co nejdřív. To aby ten článek neměřil dva metry. Vím, jak se vám nechce číst.