V temnotách

Konec srpna 2014. Ruce zaliskané tuží a temperami. Plynou hodiny a ty nevíš, zda je den či noc, tak jako tak tě to vůbec nezajímá, protože konečně na chvíli mysl zaměstnávají jen tahy štětcem a songy od interpretů, jako jsou například Bring Me The Horizon, Hacktivist nebo Wiz Khalifa. Je jedno zda se to k sobě vůbec hodí, protože dohromady to tvoří jeden pevný celek, díky kterému na chvíli zapomenu na tíživou skutečnost...

Je všeobecně známo, že hudba a malování mají velmi terapeutické účinky. Navzdory tomu už vezmu štětec do ruky už jen sporadicky, ať už je to nedostatkem času či chuti. Přesto je to můj věrný kamarád a zahodit ho úplně, to by mi nejspíš srdce puklo.

Jak hlásají první slova, malba je rok stará a poměrně emotivní, doopravdy v ní ze asi najít vše, co ve mě tehdy bylo. Proto nejspíš trvalo rok, než jsem ji vytáhla na světlo blogové. Ale nedat ji sem a ještě víc ochudit už tak dost chudou rubriku, to by mi bylo líto.

Ať temnota zůstane bezpečně za námi. A ať máme rychlé nohy.

P.S. Zrovna teď se usmívám. Usmějte se taky!

Osobně blogově

Jelínci,

a tak zmizel z povrchu blogového další článek, který tu neměl své místo. Nicméně to byl článek s výraznou zpětnou vazbou, která mi dost dala. Vyjádřili se blogeři, kteří tu byli poprvé a bůh ví, jestli se ještě vrátí. Také ti, kteří sem občas nakouknou a nakonec ti hlavní, jejichž názor má největší váhu - vracejí se sem pravidelně, protože je baví číst právě ty věci, o kterých jsem ve slabší chvilce začala pochybovat.
Tím bych chtěla všem poděkovat, nenechali jste mě ve štychu, řekli jste mi upřímně, co si o tom mém psaní myslíte. To je hrozně důležité pro blogera, který najednou zůstane viset někde ve vakuu a neví, kam se hnout.

Nemyslete si, že jsem chtěla s blogem skončit, to ani náhodou. Blog patří k těm největším zálibám, které mám. A i kdyby mě jednoho dne napadlo Clamor opustit, je téměř jisté, že byste mé zápisky mohli brzy číst někde jinde.

Když ale člověka rozpoltí nějaké události z toho reálného života někdy o sobě začne pochybovat i ve věcech, ve kterých jindy cítí pevnou půdu pod nohama. Uvědomění si, že ten poslední zápisek vážně není nic moc, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co píšu, vůbec není dobré.

Najednou jsem měla pocit, že můj nijak zvlášť zajímavý život není třeba zaznamenávat na internet, že mé zážitky stačí zapisovat někam soukromě a že by blog měl být veden jinou cestou. Že ať už vás ty články baví číst, nebo ne, měly by vám hlavně něco dávat. A mě najednou nenapadalo nic dobrého, co si kdo z mých deníčkovských zápisků může odnést.

A skutečně se našlo pár takových názorů, že deníky jsou nudné a nikomu nic nedají. A že jsou všude. A že já umím obstojně kreslit a tak bych se měla věnovat raději tomu.
No a pak tu byla ta drtivá většina, která si stojí za tím, že bych neměla věšet hlavu, že píšu dobře a blog bych měla vést nadále tak jak je. A že je deníkové zápisky naopak baví.

No a mě opravdu baví takové zápisky psát. Teda když mám pocit, že se mi vedou. Ani nevím, co bych pala jiného, recenze psát neumím a fashion blogerka nejsem.
Jasně, když to tu nadále bude víc deníčkovské, pravděpodobně sem stovky lidí denně nikdy nepřivedu. Opravdu to bude jen pár jedinců, kteří se sem budou vracet a sporadicky se vyjadřovat, případně náhodní návštěvníci.
Nicméně ta pseudoumělecká stránka si tu vždy to malé místečko udrží a kdybych to nechala jen na ní, rovnou to asi můžu zabalit, protože tužku/štětec do ruky vezmu jen když opravdu potřebuju na pár hodin vypadnout z reality a to je tak dvakrát v roce.

Je na čase zapřemýšlet. Vše se totiž odráží z nitra. Když něco nefunguje, přestává pak postupně fungovat vše. Když jste uzavřeni uvnitř sebe a necháváte prokouknout jen malou část, která ještě ke všemu jen mlátí kolem sebe aby jen náhodou se jí někdo nedotkl a neublížil jí, nemůže vzniknout nic než jen další destrukce.

Chce to volný průběh. Uklidnit rozbouřenou duši. Psát a přemýšlet. Možná nový vzhled. (Víte, že tenhle už je tu přes rok? To je můj rekord.) Možná nové rubriky. Úklid. Taky možná nějakou chellange. Čas. Klid. Změnu sama sebe a toho, co je kolem mě, protože s tím je spjaté úplně vše.

Prozatím...