Na Nový rok si každý dává všemožná předsevzetí, co by si chtěl ten rok splnit. Ať už jde o různé úkoly, či sny, nebo radikální změny ve svém životě a hlavně sám na sobě. Já takové věci nedělám, protože nemám tu výdrž, abych se svých plánů po celý rok hned od začátku držela. A hlavně nerada patřím k té velké mase lidí, která naivně doufá, že ten následující rok bude významně jiný oproti tomu předešlému. Nikdy se tak nestalo, vždy se stalo pár zvláštních a něčím nezapomanutelných událostí, ale toť vše.
*Band Of Horses - The End's Not Near
K čemu vlastně samotná předsevzetí jsou? Ta věčná lidská potřeba doufat, že jednou bude líp. Že když něco změní oni, něco splní, že se celý jejich život otočí k lepšímu, oni budou lepší, vše se bude dařit. Tomuhle já nevěřím. Vždy, když se začalo dařit, odněkud z neznáma se vyloudil problém a ten mi často podrazil nohy a vše kolem mě se sesypalo. A to i bez toho předsevzetí :) Ale takhle promlouvá skeptická Bels, unavená vším, co se kolem ní v posledních týdnech událo.
Ale krom té skepse se mi nově vlila do žil jistá energie. Síla. Pocit, že i když se mi během krátké doby zbortilo, co šlo, není ještě pozdě na nápravu a byla by škoda vše zahodit. I když nevím, co sama se sebou, a jen tak to vědět ani nebudu, můžu si dovolit žít, místo toho, abych přežívala.
Člověk, který je někde dole, se ptá, proč? Proč každý den vstávat z postele. A užívat si dne. Někdy to vážně nejde, obzvlášť, když je na to člověk sám. Já sama nejsem, i když jsem si to myslela. Mám přátele a mám sakra dobrý přátele. I když jich je jen pár, o to důležitější pro mě jsou. Protože vím, co od nich můžu čekat a oni ví, co mohou čekat ode mě - znají mě. To oni mě zas a znova vytáhli z bahna v mé vlastní hlavě, podali mi pomocnou ruku, když viděli, že se topím. A někteří ani to, někteří vůbec nic netušili a netuší a přesto jsou se mnou a pomáhají mi, nevědomky.
Na začátku jsem mluvila o předsevzetí. Já si ho zásadně nedávám na Nový rok. Tu a tam během roku, nějaká maličká nepodstatná, která se nesplňují těžce. Dlouho jsem si žádné nedala, protože jsem nevěřila. Ničemu, nikomu, ani sama sobě. V tomhle roce se hodně událo a všechny ty události jen vedly k tomu, že jsem se uzavřela do sebe. Žila jsem a žila jsem si třeba dobře, ale i s nejlepšími přáteli mluvila jen o všeobecných věcech. To člověka stahuje, pokud byl jindy zvyklý si tu a tam s někým sednout a probrat osobnější věci ze svého života, vyzpovídat se, očistit se. Ale zároveň si zvykne si prostě spoustu věcí nechávat pro sebe. Samotného to nijak nenaplňuje, nepomáhá mu to, naopak je to asi ještě horší, ale když to takhle pokračuje dál, je těžké se pak světu znovu otevřít.
A tohle já si dala za úkol. Přestat být ta uzavřená osoba, ze které lidé musí vše páčit, aby byli v obraze, co se s ní děje. Nebyla jsem taková a nechci taková být. Jaká jsem byla, jste mohli postřehnout i vy, co jste chodívali na můj starý blog. Ten rozdíl v tom, jak a co jsem psala tam a jak píšu zde. O některých věcech není dobré psát (bůh ví, kdo to všechno čte), ale nepsat skoro o ničem? Ani nevíte, jak složité je pro mě psát vůbec tenhle článek, píšu ho už druhý den a stále nejsem u konce.To samé i někteří moji přátelé. Ti, kterým jsem občas říkávala, co se mi odehrává v palici. Nezaslouží si to ode mě, ten příšerný odstup, ačkoliv se zdá, že je to pro obě strany jednodušší, když jim nepřiděláváte starosti navíc. Vysvětlujte jim, že ta chyba není v nich, že oni za nic nemůžou a že vy jim neříkáte "Už o tebe nestojím," ale spíš něco jako "Nedokážu o sobě mluvit."
Myslím, že to zvládnu. Možná to dokonce nebude tak těžké, protože sama v sobě potřebuju vrátit jen několik měsíců dozadu. Protože když se někomu jinému otevřete a vymluvíte se, dojde k šílené úlevě, už proto, že to ví i někdo jiný, než vy.
Já se otevírám, každý ví něco. Každý důležitý ví titěrný kousek z mé duše. Jenom dvěma lidem jsem svěřila větší část. Tomu prvnímu na tom již dnes nezáleží, ten druhý je krásná Allecto. Ani netušíš, jak fajn bylo si s tebou takhle popovídat. A pak je tu tenhle článek, se kterým snad později přijde nějaký obrat k lepšímu. Kterým jako bych se očišťovala tady na těchto stránkách.
Já vím, jak poslední dobou na všechno kašlu. Na blog něco dám dvakrát do měsíce, oblíbené blogy moc nekomentuju, lidi neposlouchám, nevěnuju se jim, tolik co dřív. Místo toho se lepím na lidi, kteří ze mě dostanou negativní myšlenky, a první dva měsíce školy jsem chodila uprostřed týdne pít všemožné tlamolepy,jen abych mohla vypnout a nepřemýšlet nad svým životem.
Jenomže takhle se nedá žít pořád. A já vím, jak potřebuju žít teď. Ale už žádné dno, prosím...
