Odcházím.
Vařím si kávu, dolévám čistou vodu. Zapaluji vonnou svíčku. Sedám si ke stolu, dívám se na prázdnou stránku. Opět pokládám prsty na klávesnici, které se po ní namátkou rozběhnou. Bez přemýšlení.
Musím už přece nějak začít.
Od posledního článku uběhlo devět měsíců. Mezi tím a ještě starším článkem vzniklo také půlroční prázdno. Za tak dlouhou dobu se člověk odnaučí spoustě zvyků které míval. Od kontrolování Bloglovinu přes zaznamenávání myšlenek a událostí o kterých chci napsat až po to typické plánování a vydávání nových článků.
Tolik měsíců se mi po tom stýskalo a lhala bych, kdybych tvrdila, jak psát nechci a nebo jak na to nemám čas. Čas opravdu nebyl vždy, ale taky byly doby, kdy by se ta chvilka na sepsání pár řádků určitě našla. Jenže já ho spousty promarnila právě tím hleděním na prázdnou stránku, aniž bych se odhodlala sepsat pár vět.
O čem vlastně psát? Míhalo se mi hlavou. Co je v mém životě proboha tak zajímavého, aby stálo za to o tom napsat článek a hlavně aby to někomu vůbec stálo za to to číst?
Já se v posledním roce moc neposouvám, víte. Nevadí mi to, spíš naopak jsem ráda, že se konečně můj život ustálil. Jsem spokojená a mohu se soustředit na věci, které bývaly vždycky na vedlejší koleji. Jenže zároveň s tím si uvědomuji i jistou neměnnost až nudu. Čtenáři rádi čtou o životech druhých. Ale těch, kteří mají život zajímavý a kteří se nebojí případně vystoupit ze své komfortní zóny, i kdyby to mělo být jen proto, aby o tom mohli napsat článek. :)
Druhá věc, která si v mé hlavě vymezila prostor o dost později, bylo vědomí, že jsem už o drtivou většinu stálých čtenářů přišla a že by mé plky už nejspíš nikdo nečetl. Ono psát si sám pro sebe je taky fajn (můj Twitter by mohl vyprávět. :D), ale na to je lepší nějaký ten pěkný deníček s koženými deskami, než veřejný blog.
Každopádně...
Od toho neúspěšného začátku v minulém roce se ledacos změnilo, spoustu věcí už nepokládám za důležitou, na jiných mi záležet začalo. Ale touha být stále blogerkou mě ještě neopustila. Možná by nebylo špatné se trochu snažit a zabydlet tohle neúplné místo.
Pokud tohle čtete, milí jelínci, nezapomeňte mi dát vědět. Pokud patříte mezi stálé čtenáře, nadhoďte mi pár tipů, co by vás třeba zajímalo. Ať mě to trochu pošťouchne. Díky. :)
Tolik měsíců se mi po tom stýskalo a lhala bych, kdybych tvrdila, jak psát nechci a nebo jak na to nemám čas. Čas opravdu nebyl vždy, ale taky byly doby, kdy by se ta chvilka na sepsání pár řádků určitě našla. Jenže já ho spousty promarnila právě tím hleděním na prázdnou stránku, aniž bych se odhodlala sepsat pár vět.
O čem vlastně psát? Míhalo se mi hlavou. Co je v mém životě proboha tak zajímavého, aby stálo za to o tom napsat článek a hlavně aby to někomu vůbec stálo za to to číst?
Já se v posledním roce moc neposouvám, víte. Nevadí mi to, spíš naopak jsem ráda, že se konečně můj život ustálil. Jsem spokojená a mohu se soustředit na věci, které bývaly vždycky na vedlejší koleji. Jenže zároveň s tím si uvědomuji i jistou neměnnost až nudu. Čtenáři rádi čtou o životech druhých. Ale těch, kteří mají život zajímavý a kteří se nebojí případně vystoupit ze své komfortní zóny, i kdyby to mělo být jen proto, aby o tom mohli napsat článek. :)
Druhá věc, která si v mé hlavě vymezila prostor o dost později, bylo vědomí, že jsem už o drtivou většinu stálých čtenářů přišla a že by mé plky už nejspíš nikdo nečetl. Ono psát si sám pro sebe je taky fajn (můj Twitter by mohl vyprávět. :D), ale na to je lepší nějaký ten pěkný deníček s koženými deskami, než veřejný blog.
Každopádně...
Od toho neúspěšného začátku v minulém roce se ledacos změnilo, spoustu věcí už nepokládám za důležitou, na jiných mi záležet začalo. Ale touha být stále blogerkou mě ještě neopustila. Možná by nebylo špatné se trochu snažit a zabydlet tohle neúplné místo.
Pokud tohle čtete, milí jelínci, nezapomeňte mi dát vědět. Pokud patříte mezi stálé čtenáře, nadhoďte mi pár tipů, co by vás třeba zajímalo. Ať mě to trochu pošťouchne. Díky. :)
