9. 7. 2017

O neměnnosti a jiných důvodech

Prázdná nepopsaná stránka. Dívám se na ni. Dívám se i na klávesnici, na kterou váhavě pokládám prsty. Přemýšlím a po chvíli ruce stáhnu a položím na stehna. Podívám se z okna. Vezmu do ruky sklenici a polknu doušek vody. Znovu se zadívám na běloskvoucí stránku, připravenou jen a jen na to, až ji začnu konečně zaplňovat písmenky. 

Odcházím.

Vařím si kávu, dolévám čistou vodu. Zapaluji vonnou svíčku. Sedám si ke stolu, dívám se na prázdnou stránku. Opět pokládám prsty na klávesnici, které se po ní namátkou rozběhnou. Bez přemýšlení. 

Musím už přece nějak začít.

Od posledního článku uběhlo devět měsíců. Mezi tím a ještě starším článkem vzniklo také půlroční prázdno. Za tak dlouhou dobu se člověk odnaučí spoustě zvyků které míval. Od kontrolování Bloglovinu přes zaznamenávání myšlenek a událostí o kterých chci napsat až po to typické plánování a vydávání nových článků.

Tolik měsíců se mi po tom stýskalo a lhala bych, kdybych tvrdila, jak psát nechci a nebo jak na to nemám čas. Čas opravdu nebyl vždy, ale taky byly doby, kdy by se ta chvilka na sepsání pár řádků určitě našla. Jenže já ho spousty promarnila právě tím hleděním na prázdnou stránku, aniž bych se odhodlala sepsat pár vět.

O čem vlastně psát? Míhalo se mi hlavou. Co je v mém životě proboha tak zajímavého, aby stálo za to o tom napsat článek a hlavně aby to někomu vůbec stálo za to to číst?
Já se v posledním roce moc neposouvám, víte. Nevadí mi to, spíš naopak jsem ráda, že se konečně můj život ustálil. Jsem spokojená a mohu se soustředit na věci, které bývaly vždycky na vedlejší koleji. Jenže zároveň s tím si uvědomuji i jistou neměnnost až nudu. Čtenáři rádi čtou o životech druhých. Ale těch, kteří mají život zajímavý a kteří se nebojí případně vystoupit ze své komfortní zóny, i kdyby to mělo být jen proto, aby o tom mohli napsat článek. :)
Druhá věc, která si v mé hlavě vymezila prostor o dost později, bylo vědomí, že jsem už o drtivou většinu stálých čtenářů přišla a že by mé plky už nejspíš nikdo nečetl. Ono psát si sám pro sebe je taky fajn (můj Twitter by mohl vyprávět. :D), ale na to je lepší nějaký ten pěkný deníček s koženými deskami, než veřejný blog.

Každopádně...

Od toho neúspěšného začátku v minulém roce se ledacos změnilo, spoustu věcí už nepokládám za důležitou, na jiných mi záležet začalo. Ale touha být stále blogerkou mě ještě neopustila. Možná by nebylo špatné se trochu snažit a zabydlet tohle neúplné místo.

Pokud tohle čtete, milí jelínci, nezapomeňte mi dát vědět. Pokud patříte mezi stálé čtenáře, nadhoďte mi pár tipů, co by vás třeba zajímalo. Ať mě to trochu pošťouchne. Díky. :)


5 komentářů:

  1. Woohoooo! Odpalte petardy! -.- :D

    Co by nás zajímalo? Hmmm, cokoli! Copak Bels dělá, čím se zabývá, myšlenkové pochody, co vztahy, aktuální "problémy prvního světa" i vážná dilemata. Co dobrého jedla či pila a jak tráví léto. Neumím si představit, že bys přicházela o čtenáře jen tím, že byla dlouho odmlka. Půlka si nejspíš vůbec nevšimla, protože sleduje blogů spousty, a ta druhá půlka čekala na nový článek jako na smilování, ať už o čemkoli. Potřebujeme prostě zpátky své dávky Belsí poetiky ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Já budu číst cokoliv, jen piš dál, Bels! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Asi ti moc nepomůžu, taky si ráda přečtu cokoli :) Tak snad najdeš chuť se do toho blogování zase pustit :)

    OdpovědětVymazat
  4. To je takový ten pocit, kdy by člověk rád psal, ale neví o čem :) . Případně když to zkouší, lezou z něho kraviny ... ze mě speciálně :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak k stálym čtenárom nepatrím a ešte som tvoj blog nepreskúmala, ale zaujímalo by ma ako si do tej "stálosti" svojho života dostala - ak som dobre pochopila, pre teba je toto niečo ako "mini happy end" - predtým musel byť príbeh/boj aby si sa k nemu dopracovala a zaujímalo by ma to. Už len ako si začala písať tento článok, mi prišlo super, vžila som sa do toho... určite pokračuj :)

    OdpovědětVymazat