29. 11. 2011

Jen menší reakce

Pozor! Lítostivý článek plný sprostých slov, autorka je v poslední době přecitlivělá. Stejnětak varování, nelichotivé vyjadřování o našem národu.

Asi mám jen slabší chvilku, proto se uchyluji do tohoto svého koutku. Spodní část vlasů mi splývá v čerstvou čerň, na první pohled ne moc viditelnou. To samé i má duše, poslední dobou zahalená v temném smutku a osamělosti. Můžu jen myslet na to, kolik lidí kolem sebe mám a kolik z nich vůbec stojí o mou přítomnost. Na to, jak sedím u notebooku v potemnělém prázdném pokoji, s nikým si nepíšu, s nikým si nepovídám. Všichni jsou kdesi v trapu, mě nikdo totiž nepotřebuje.

Ne vážně, bez zaobalování, nebaví mě poslouchat jízlivý poznámky těch, které mám ráda, to když za nimi přijdu, protože s nimi chci být, ale oni se mnou očividně ne. Stejně tak hrané překvapení, že toužim po jejich přítomnosti, případně totální ignorace a pomlouvání za zády.

K čertu s tím vším. S pocitem štěstí, že mám málo, ale zato dobrejch přátel. Kteří na mě ale celkem snadno zapomínaj, když už na to dojde. Naivita. Naivní kráva Bels.
Ta, co by za svý kámoše strčila ruku do ohně, ale kdo by to udělal pro ni? Momentálně bych se vsadila, že nemálo z lidí by mě do toho ohně klidně hodila a ještě se s úsměvem dívala, jak řvu a zmítám se v plamenech.
Ta, co podle "kohosi" na svý kámoše zvysoka sere a je zahleděná sama do sebe. Jo, tohle o mě řekl člověk, co mě rok a půl neviděl, protože není schopnej zvednout svoji prdel od počítačovejch her a když náhodou aspoň napíše po netu, hned stočí téma jen na sebe a jak je největší chudinka na světě. A když pořád dokola vykládá to svoje stupidní "stav se" a já zorganizuju nějakej sraz, nikdy tam nepřijde a ještě má plnou prdel keců, že se nevidíme. Nasrat!

Já vím, jaká jsem. I ty svý chyby moc dobře znám. Ale narozdíl od spousty jiných používám mozek a s těma chybama se aspoň den za dnem snažím něco udělat, místo těch věčnejch keců jako "Jsem už prostě taková." Nasrat. Každej je nějakej, ale to neomlouvá nikoho, co se chová jak idiot. A ještě mu ostatní nestojí ani za pitomý upřímný "omlouvám se."

Někdy mi připadá až směšné, jak po nocích nemůžu usnout, protože se mi hlavou honěj myšlenky o sobě samotné a mém okolí. Lidech. Jak hrozně mi je, když si vybavím, co jsem zase komu ošklivýho řekla a co bych chtěla vrátit, protože tomu člověku to mohlo ublížit a já zatraceně nechci ubližovat svým blízkým. A jak mi je pak, když myslím na to, co se ůbec ten den dělo, co kdo řekl mě a co jsem pak cejtila. Jo, asi jsem přecitlivělá, asi vše vidím černě a ono je to přitom pouze šedé.

Jen myslím na to, jak se každej den přetvařuju. Protože se přetvařujou všichni kolem mě. Neupřímnost všude, nalepená, těžko odstranitelná. Proč? Vzpomínám, jak jsem byla naprosto upřímná k jednomu člověku. A on ke mě. Tohle už není, protože jsme se odcizili. Ale byl to naprosto dokonalej pocit, svěřit i tu nejtitěrnější myšlenku, která mě napadla, ten nejmenší pocit, co jsem prožívala. Kéž by to šlo, zase mít takového člověka. Já chci být upřímná a nebát se říct, co si fakt myslím a co chci, jenže to by musel i druhý člověk, ne jen já sama. A to asi prostě nejde...

Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiným. Ale mé myšlenky se obrátily úplně jiným směrem. Čím to je? Chvíle samoty, zásah nízkého sebevědomí, pocit nicoty. Nicota, kéž by se vytratila...

25. 11. 2011

Pokus o deníkový zápis (jako kdysi)

Dobré odpoledne, čtenáři. (Jak uhozené...)

Zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli se mi trochu vrátila chuť psát články. Nepředpokládám, že mi to vydrží dlouho a tak si odpouštím, že cvakám sem, místo toho, abych seděla dole v přízemí a co největší rychlostí scanovala matuřitní ocásky do dějinek, nebo (a to hlavně) počítala příklady do matiky.


Momentálně mrznu ve svém pokoji, na sobě teplý ponožky a papuče, topení na pětku, vedle sebe prázdný hrnek (dovezený z Francie) od kávy a v reprácích nejméně oblíbené album od HIM, Screamworks: Love in Theory and Practice. (Mimohodem, víte, že 22.11. slavil Mistr Valo pětatřicáté narozeniny?!) Tohle všechno vás jistě strašně zajímá.

No já kašlu na to, jestli vás to zajímá. Protože když jsem se nad tímhle zamýšlela, články byly nejdřív příšerné a nakonec skoro žádné. A já se rozhodla, že tento blog nenechám shnít zaživa a prostě bude nějakým způsobem (Teď by mě Klér zastřelila, pozn. aut.) fungovat.


Tak abych začala. Poslední dobou jsem docela solidně na sračky kvůli škole. Ta mi solidně přerůstá přes hlavu, respektive jeden jediný stupidní předmět - matika. Já, tele, lezla na maturitní obor s tím, že to snad jednou doklepu a maturita je ještě věky přede mnou. Uteklo to nechutně rychle, teď je konec listopadu, za půl roku se jde na věc a já jsem v prdeli. Protože jsem neuvěřitelně blbá hned na dva předměty - angličtina a matika. Teď nastává ten správný ocásek, co mám jako, kurva, dělat?!
Ne, já tu nebudu nadávat, jak je školství a učitelé a všechno ostatní na hovno, protože nadávat v tomto případě můžu jen sama sobě. Neměla jsem lízt na maturitní obor a když už jsem na něj vlezla, neměla jsem na to tak příšerně dlabat. A když už jsem na to tak příšerně dlabala, neměla jsem si jako volitelnej předmět k matuře volit matiku, to byla ta nejzásadnější chyba. Ať už mi nejde angličtina jakkoliv, vždycky je jednodušší se něco nadrtit, než marně doufat, že mi to někdo vysvětlí, já to pochopim, pak si to zopáknu a bude klid. Protože on prostě není kdo by mi to vysvětlil, matikářka jen rozdává další a další úkoly na papírech, já jsem v šíleným skluzu a sotva umím základy, natož věci, co bereme teď. Snad nemusím poukazovat, co mám z matiky teď, na čtvrtletí. Snad jediné uklidnění, že skoro všichni ostatní maturanti z m. jsou na tom stejně.

O to nepříjemnější byl úterní výstup velkýho bosse pana ředitele před naší třídou. Napochodoval si to do hodiny matiky společně s matikářkou, zástupkyní a třídní učitelkou. A bylo nám docela drsným způsobem řečeno, že jsme snad nejhorší třída, co na té škole byla a pokud se nám známky do pololetí nezlepší, máme jedinou možnost - podepsat souhlas s přestupem na jinou školu. Já i moji spolužáci máme vlastní teorii, jak to s tím podpisem nějakého lejstra je, nicméně tak jako tak, pokud se tenhle stav okamžitě nezmění, budou pekelný problémy. A nyní je můj problém v tom, jak ten stav začít měnit, ale tohle už radši uzavřu.

Středa byla fajn den. Ve škole neměl jet proud a tak se naplánovala školní akce - výlet do Boskovic. Ten spočíval v tom, že se prošlo židovské město (snad půlhodinová záležitost) a pak byl rozchod a volná jízda domů. Já, Klér, Louk a Růža jsme se nadlábli a zajeli do jedné kavárny (před pár lety tam často vysedával otec) na borůvkový pivo (piva s příchutěmi jsou divný, ale tohle mi dost jelo), kterou jsme po nějakém čase vyměnili za cukrárnu a následně udělali ostudu v každém papírnictví/hračkářství, na kterém jsme narazili.

Čtvrtek byl taky celkem vpohodě, ačkoliv praxe byly k smrti nudné (až na pokus učit se technologii, ze které se nakonec nepsalo, a sestavení "čehosi" ze smetáků na umývárce). Večer se naše třída slezla hospodě a začal se probírat děsivě se blížící maturitní ples (trochu úsměvné, v naší matematické situaci). Dosud se totiž celou dobu jen mlelo o tom, že bysme měli začít něco dělat, ale přitom jsme nic dělat nezačali. Na naší komunistické schůzi (jak kdosi poukázal) se toho ale probralo hodně, rozdělily se úkoly a vyřešilo se pár záležitostí. Vlastně to byl docela fajn večer.
A ten jsme pak zalomily na intru s Klér a její výškovou anketou. Od druháku totiž na pokoji za dveřmi máme vyznačeno, kolik každá z nás měří (Je možné, že jsem se zmenšila o centimetr?) a včera jsme naši zeď obohatily o pár dalších čárek, když jsme si do pokoje dotáhly některé lidi z intru a značily si, kde končí jejich hlava. Úsměvné bylo lezení po židlích, když jsme měřily naše třímetrové spolužáky.


Jisté osoby z intru mě nemají v oblibě. Kdysi by mi něco takového docela podráželo kolena, obzvlášť, kdyby to bylo bezdůvodně. V poslední době už to má svůj důvod a mě jejich nenávist nesere, naopak jí ještě pomáhám (když už mě nesnáší, tak ať aspoň mají proč) a dělám si z toho srandu. Neb Cicero to svým hlodem "Nenávist, vyvolanou správným konáním, jsem nikdy nepovažoval za nenávist, ale za slávu." fakt trefil. Já se neochuzuji o nic, naopak mi to do života přináší radost z cizí hlouposti. Jo, fakt se směju, jak se snaží druhé nasrat, způsobit problémy, a přitom jim to nejde a tak drbou, pomlouvaj a netuší, co na ně s Loukem a spol vymýšlíme. Alespoň z něčeho můžu mít dobrej pocit.

Škodolibá Bels

P.S. Článek jsem začala psát už pěknejch pár hodin zpátky.

12. 11. 2011

Zpátky z Paříže

Tady jsem to nepsala, ale minulý týden v pátek se část naší školy vydala na cestu do Paříže. 4 dokonalé dny. V pátek ve dvě odpoledne jsme vyjeli z Brna autobusem cestovní kanceláře ABC tours, v sobotu ráno kolem půl deváté z něj vystoupili.


První pohled patřil Eiffelově věži, ke které jsme taky hned zamířili. O půl desáté se otevřela a tak jsme následujících několik hodin strávili šplháním nahoru, výhledem snad na celou paříž a taky focením a focením. Sobota byla dost hektická, prakticky vůbec jsme se nezastavili, běhali jsme z místa na místo. Invalidovna, Napoleonova hrobka, latinská čtvrť, Notre Dame, náměstí Concorde a spousta dalšího.
K večeru se moje skupina (já, Louk, Klér, David, Ann) v doprovodu dvou učitelů a průvodkyně odebrala do sympatické hospůdky (jak jinak to nazvat), kde jsme měli možnost ochutnat šneky. Pokud jste je neměli, moc se neofrňujte, to jídlo totiž nemá chybu a já, poté, co jsem sebrala odvahu, si fakt pochutnala.
Později jsme se dostavili do hotelu. Sprchy a záchody tam byly úměvné, k tomu se snad víc dodat nedá. Pokoje byly maličké ale fajn, nakonec nás v pokoji pro tři spalo pět, ale přesto po probděné noci v autobuse jsem se docela dobře vyspala.

Druhý den byl z větší části věnován Louvre. Jaká škoda, že těch dnů nebylo víc, protože Louvre se prostě za těch asi 5 hodin prostě nedá projít a pokud si díla skutečně pozorně chcete prohlédnout, potřebujete na něj snad aspoň týden.
Od tří do osmi nastávaly dvě možnosti. Buď navštívit Montmartre, nebo si jít po svých. Holky s Davidem zvolily Montmartre, já a Louk druhou možnost. Prošli jsme si Av. des Champs Elyées k Výtěznému oblouku, utráceli peníze a pak se poflakovali po uličkách Paříže, zašli si do restaurace a tu a tam vyfotili nějaké to zaparkované Porshe.
V 8 jsme měli slez s celou naší Pařížskou skupinou a následovala plavba lodí po Sieně. To nemělo chybu, až na tu nehoráznou zimu, která u vody byla. Když jsme proplouvali kolem Eiffelovky, byla jsem z toho pohledu celkem naměkko.

Pak už se jelo, krom asi dvouhodinové zastávky v lázních někde v Německu, až do naší rodé země.

Co říct, uběhl týden a já se z tý cesty ještě pořád tak nějak vzpamatovávám. Ani nevíte, jak krásně mi tam bylo. Samotná Paříž je úchvatná, když k tomu přidáte společnost lidí, které máte rádi, vzniká ta nejlepší kombinace. Ty zážitky, atmosféra, tak rychle to uteklo a my se vrátili do hektického nesmyslného života. Tam ze mě vše opadlo, všechny problémy a negativní dopady z okolí, na vše jsem zapomněla. A kdybych měla možnost se tam okamžitě vrátit, neváhala bych.

Mám ráda Paříž, mám ráda kamarády, se kterýma jsem tam byla a jednou se tam s nimi chci vrátit.

Mizerná fotka, nicméně jediná společná, kterou zatím mám. Později možná nahradím. Později možná dodám nějaké foto z Paříže.