Příběh prázdnin

Jen krátký nevýrazný článek psaný v době, kdy většina normálních lidí dávno spí. Taky bych měla spát, ale přesto tu sedím, s nikým si nepovídám, jen poslouchám muziku a přemýšlím. A v tom mě to napadlo. Jen kratičké shrnutí celých prázdnin. Nač psát zážitky, jen lidé stačí. To pro mě znamená hodně.

---

*The Fray - You Found Me

Daniel, Klárka, Des, Sussanah

A snad i

Larone, *Nanna, nerrti

A taky

Lili, Louk, An.

Děkuju.

Život je jen sen na cestě ke smrti

Ten citát je jedno z mála pozitiv ve druhém díle Vrány. Vrána, dokonalý to film. Další díly jen przní ten první. Nikdy se nenatočí lepší verze, než ta s Brandonem Lee. Už by mohli přestat se na něm přiživovat. Ale o tom jsem nechtěla mluvit.

Viděli jste The Crow? Pamatujete na podkrovní byt Erica a Shelly? Já tam chci bydlet! Udělejte s tím něco. O tom jsem ale taky nechtěla mluvit.

Před několika dny /týdny jsem si do wordu napsala několik poznatků:

• Drowning Pool je zatraceně dobrá kapela.
• I na blog.cz se vyskytují kurvy.
• Momentálně nenávidím své ruce. Takhle hrozně nevypadaly snad.. nikdy.
• Přestože jsem si skoro celé prázdniny válela pozadí, zhubla jsem.
• Jedna z nejbližších osob je na mě naštvaná, protože se jí nevěnuju tak, jak bych měla.

Mé ruce vypadají už líp. Milion drobných šrámů a jarem zničená kůže se stačili zahojit. Už se na ně můžu podívat!
A s tou osobou jsem si to už stačila snad vylepšit, ale bůh ví, na jak dlouho.

Na začátku prázdnin jsem si slibovala, jak se přes prázdniny budu učit angličtinu a vypracovávat si maturitní otázky. Samozřejmě nic z toho nevyšlo a já si připadám ještě pitomější než kdy předtím. Sakra. Vážně se děsím školy, letos to bude katastrofa.
Do toho se ze mě stal závislák na ICQ a nemám batoh, kam bych narvala svůj širokoúhlý notebook. Tohle budu muset vyřešit, nebo na intru umřu.
Další věc je, že schválili sloučení naší školy s jinou a já kurva vůbec nevím, kam ve středu večer mám jet.

Ale abych si pořád jen nestěžovala, jsou tu i pozitivní události.
Těším se na děcka od nás ze školy, těším se na praxe, až se budu zase nimrat v hlíně, těším se na kraviny, co zas budeme vyvádět s Klér. Těším se i na nadávání na to hnusné jídlo, co budeme muset denně jíst.
Prázdniny utekly nechutně rychle, nic extra jsem nezažila, ale to mi vůbec nevadí.
Sblížila jsem se s několika lidmi, na které nezapomenu a se kterými bych se ráda sbližovala dál. Oni ví, o koho jde, oni si to tu přečtou.
Poprvý jsem se setkala osobně s někým z netu. Tím člověkem je Taychi z blogu cinis.blog.cz. Ona o tom napsala víc než dost, já bych se jen opakovala. Neviděly jsme se jednou, ale rovnou třikrát a ještě se určitě uvidíme a já jsem za to ráda ;)

Ještě bych něco napsala, ale jak už to bývá zvykem, nevím co. Až budu na intru, budou zase novinky, budu si stěžovat na školu, jak jsem vyčerpaná, jak je toho moc a jak neodmaturuju. Ale na to nechci myslet, ještě pořád mám tři dny!

Live Love Be Believe

Zavalena nádobím

Tak mám za sebou druhý den brigády. Nebyla to taková katastrofa, jak jsem se původně děsila. Vlastně vše probíhalo relativně hladce, na to, že jsem tam byla sama a to dá se říct první den. Jestli to tak bude pokračovat dál a v pondělí ke mě přibude ten brigádník, nemuselo by to být tak hrozné.

Včera jsem šla spát už kolem jedenácté, abych se vyspala. Marná snaha, stejně jsem usnula zase až tak o půl jedné. Ale díky včerejšímu odpolednímu spánku jsem nebyla dnes moc unavená, takže bylo vše ok.

Do práce jsem se dostavila už kolem třičtvrtě na sedm, něco před sedmou jsem začala. Konečně jsem dělala jen a pouze svoji práci a to je umývání nádobí, případně kotlů. Šlo to docela klidně. Někdy se mi toho nádobí nahromadilo víc, jindy jsem zase pár minut neměla co dělat. Dnes jsem vyčistila i dva kotle. Princip byl úplně stejnej jak u "pánví", prostě se napustil vodou, špína se odstranila a vše se vylilo na podlahu.

Vytáčeli mě někteří zaměstnanci, kteří, když o mě s někým mluvili, tak mi říkali "ona". Třeba hned po příchodu na místo. Kdosi stál u dřezu a oplachoval špinavé nádobí, vzala jsem si teda hadr a začala to čisté utírat a uklízet. Uběhlo pár minut a přišla pro tu osobu jiná ženská a prohlásila "Tak se na to vybodni a poď za nama, když ona už přišla!" Nasrat. Ona sem, ona tam, bla bla bla. Jsem vděčná těm inteligentním lidem, kteří si byli schopní zapamatovat, že se jmenuju Šárka, a podle toho mě taky oslovovali.

V jedenáct hodin opět přestávka. Už kolem desáté mě chytal hlad (asi bych měla snídat) a tak jsem se celkem zodpovědně porvala s obědem. Následoval hrníček kávy, kterou jsem si přitáhla z domu. Geniální nápad. Kafe opravdu přišlo k chuti. Závislák Bels.

Poslední dvě hodiny utekly docela rychle, i když se to zdálo nekonečné. Jídlo bylo vydané a tak byla Bels zavalená snad tunou nerezu od všelijakejch zaschlejch omáček atd. Hnus blé. Bylo to nechutné a strašně zdlouhavé a Bels se táhla se strašně těžkými hrnci, které byly pomalu větší než ona. Když byl čas úklidu, šla mi s tím pomoct máma. Bylo to hotové raz dva. Pak se vytřela podlaha, já ještě šla na chvíli pomoct s uzeným a pak už byly dvě a tak jsem šla domů.

Bylo to lepší než včera, sice asi budu mít zítra namožený svaly, ale alespoň mě tolik nebolí ruce jak včera z těch okurků. A taky mám úplně zničený a vysušený ruce, jak jsem se celej den ráchala ve vodě a jaru.

Asi se půjdu natáhnout...

Pracovně vytížena

V předešlým článku jsem to své krtčí období pěkně zakřikla. Včera mě drazí rodičové vydíráním přinutili souhlasit s dnešním nástupem do práce. Máma se děsí, že v následujících dnech jich v práci bude žalostně málo a tak nebudou stíhat. Obrátila se tedy na mě, zda jim tam nechci pomoct coby brigádnice a přivydělat si nějakou kačku.

Pozor, dlouhý článek...

---

Nejdřív jsem byla proti. Hlavním důvodem je, že je to práce u žrádla. Takovou jsem si prošla před dvěma lety v pekárně a řeknu vám - už nikdy víc. Pominu fakt, že jsem konfliktní člověk a nenechám na sebe ječet od nějaký tupý krávy, která je shodou okolností v postavení mojí nadřízené. Ale vidět denně tolik množství jídla mi zapříčinilo, že do dnes mám období, kdy do sebe dostanu kus žvance jen z důvodu přežití. S tím souvisí i tamnější hygienické podmínky, z nichž mi místy bylo krapítek nevolno. Být s tím lidé obeznámení, ledaskdo už by pravděpodobně nestrčil ani obyčejný rohlík do pusy.

Nechme být pekárnu. Teď hniji ve vývařovně. Souhlasila jsem, že si to dneska zkusím a podle toho se rozhodnu, zda-li tam budu chodit nějakou dobu dál, nebo ne. Stanovila jsem si podmínky, že budu dělat jen a pouze svoji práci a to je umejvání nádobí. A že jakmile na mě od někoho padne křivého slova, sbalím se a jdu. Až po mém souhlasu se na mě máma vytasila s tím, že tam musím bejt oblečená celá v bílém. Vyděšení - Bels a v bílém? Nicméně smířila jsem se s tím.

V noci jsem šla pozdě spát. Prostě jsem se pořád nemohla na icq rouloučit a vypnout notebook. Takže jsem naspala jen asi 5 hodin, což je pro mě žalostně málo. Ale nakonec to šlo a spánkovej deficit se ozval až po příchodu domů. Před sedmou jsem byla na místě, převlíkla jsem se do tý nádhery a šlo se na věc. Předtím jsem se ještě seznámila se svou novou šéfovou, která se zdá zatím jako docela fajn ženská kolem třiceti. Jak už to bejvá zvykem, nastal moment překvapení, že osmnáctka vypadá na 14...

Hned na začátku byla porušena moje první podmínka. Původně už na umejvání neměl nikdo bejt, ale nakonec se tam nějak připletly na poslední den dvě brigádnice, takže jsem tam byla navíc. "Tak to nevadí, aspoň se rozkoukáš," řekla máma a šoupla mě k nějaké nesympatické ženě chystat ovocný saláty s medem. Bezva. Pak jsem byla poslána krájet knedlíky. Nádhera. Ani jedno by nebylo tak strašný, kdyby se mi kolem pořád nemotali nějací lidé a nebrali mi napůl dokončený bedny.

Pak jsem byla poslána za brigádnicemi, že jim mám pomáhat, kdyby něco. Jedna (K.) mě provedla po celé firmě, ukázala kde co je, kam se jaké nádobí dává, naučila používat výtah. Rozhodně si nepamatuju všechno, tak s tím zítra stejně budu muset otravovat nějaké zaměstnance. Následně jsem si zabrala jakýsi nacucanej hadr a jala se utírání umytejch věcí. Moc toho nebylo, pak jakýsi kuchař zahnal nás všechny uklidit "pánve" a druhé brigádnici (G.) nařídil, ať mi ukáže jak se to dělá. Protože kdo si pod pánví představí tu kulatou malou věc, ve které se dělají palačinky, je úplně mimo :D Jde o obrovské nerezové obdélníkové vany, ve kterých zůstává po smažení veškerej bordel, který se smýchá s jarovou vodou a potom pomocí odtoku vyleje na podlahu. Ano správně, tak se tam uklízí.

V době největšího nepořádku a jeho uklízení jsem ale byla dole a s G. loupala okurky. Pakárna. Nejdřív to šlo pomalu. Nikdy jsem se totiž nenaučila pořádně zacházet se škrabkou :D přišlo mi to zbytečné, kvůli jednomu okurku ke snídani. Pak už to šlo rychle a vlastně mi ta práce docela vyhovovala. Dole je hodně malejch místností, z nichž jsou docela fajn zašívárny. Člověk tam měl klídek a mohl pracovat, ničím nerušen.

V 11 byla hodinová přestávka. Zbytečně dlouhá na můj vkus, radši bych se o půl hodinky dřív zvedla a šla domů, než tam sedět tak dlouho. Teprve kolem té 11 jsem (naštěstí, ráno jsem měla jen kafe) pocítila hlad, tak jsem si bez chuti snědla svůj dlabancec a po zbytek přestávky hrála hry na telefonu nebo poslouchala žgryndy ostatních.

Následovaly opět okurky. Nejdřív jsem tam byla sama, protože G. s K. uklízely tu zaliskanou zem. Pak přišly a byly tam se mnou až do dvou, kdy za mnou přišla máma, že mám jít. Ani nevíte jak ráda jsem se zvedla a šla domů :D Už mě z těch okurek strašně bolely záda a ruce (ty mě ostatně pěkně bolí ještě teď..) a taky mě nebavilo poslouchat ty dvě brigádnice, zvlášť K. neměla zrovna dvakrát chytrý řeči.

Doma jsem si hned dala svůj obvyklej hrnek kafe. Ani jsem ho nedopila, jen jsem se zběžně podívala, co je na netu nového a zapadla do pelechu. 2 a půl hodiny v bezvědomí.

Byla jsem tam první den, jen jsem spíš koukala a srovnávala s pekárnou. Zdá se, že je to tam lepší. Minimálně tam nechcípáte horkem. Teprve zejtra budu dělat to, co mám a navíc na to budu sama. V pondělí by měl dojít nějakej brigádník ke mě do dvojice. No doufám, že bude aspoň normální.

Fajn. Začala jsem ten článek psát o půl sedmé. Po třech hodinách je na čase skončit :D Dobrou noc.

Titulek článku nesmí být prázdný. Ale co autorka, ta může být prázdná?

Melancholik je jeden ze čtyř druhů temperamentu: labilní introvert. Je tichý, přecitlivělý, nespolečenský, vážný, rezervovaný, pesimistický, rigidní (špatně se přizpůsobuje), úzkostlivý a plachý. Prožívá hluboce a pomalu a k věcem se velmi často vrací. V názorech a reakcích navenek je střízlivý a umírněný, ale uvnitř sebe všechno hluboce prožívá... Blá blá, aneb menší definice nikomu neublíží. Psychicky labilní. Duševně nevyrovnaná. Introvertní extrovert. Melancholik s cholerickými sklony. Páté přes deváté. Nízké sebevědomí, místy pocit méněcennosti. Prázdnota, naplnění. Záchvaty melancholie střídající se s pocitem štěstí. Jako ze sna. Chápete? Nechápete? Já taky nechápu.

Deep Purple - When a blind man cries

Tyhle prázdniny jsou... jiný. Nejsou špatný, nejsou skvělý. Jsou jiný. Já mám krtčí syndrom. Jsem zahrabaná v pokoji, z domu vycházím jen tu a tam. Kolem mě se konají akce a mě je to fuk. Ležím v knížkách, koukám na filmy. Notebook jede od rána do noci, facebook stále otevřen, to samé ICQ. Moji internetoví přátelé den co den stoupají po pomyslné příčce. Závislák? Momentální stav, uklidňuji se. Všichni jsou daleko. Mě je dobře, vyhovuje mi to. Je mi fajn. Horní odstavec tak nevypadal, že? Jak to vysvětlit. Nejde to. Houpačka. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Za jeden den se toho může tolik změnit. Všimli jste si toho? Je mi krásně, směji se do polštáře, poskočím si. Změna. Otevírám si lahváče, v koutku tiše sedím, popíjím, nenávidím svět. Řvu, mlátím sebou, zatínám pěsti, až mi bělej klouby. Směji se, hezky nahlas, zpívám si. Je to možné? Jeden jediný den? A co ty další? A další, další, další...

John Lennon - Oh my love

Mám závislost na Deep Purple. Musím přinutit otce, aby nechal spravit zesilovač ke gramofonu. Musím mít v pokoji gramofon a k němu ty obrovský dvacetiletý dokonalý repráky. Musím si z nich pouštět Beatles a Paula McCartneyho. To je můj letitý sen a je tak jednoduché si ho vyplnit. Bohužel to nezáleží na mě, jak už to tak bývá.
Letos často prší. Bohuže jsem pokaždé zmokla v tu nejméně praktickou dobu. Třeba když jsem se za bouřky potřebovala dostat k zubařce. Tohle taky jen tak neskončí. Pořád a pořád mi ten jeden hloupý zub nechce zaplombovat. Pořád a pořád se v něm rýpe a ono to kurevsky bolí. Naštěstí většinou jen v té ordinaci.
Nebo pršelo, když jsem měla v Brně sraz s Loukem a Aničkou. Vlastně to nebyl takový handicap. Já a Louk jsme měli deštníky v poněkud... pohmožděném stavu. Po ztrátě nervů jsme si pořídili nové deštníky. Ale ani ty nepřežily moc dlouho. Super kvalita. Pršelo, ale přesto bylo krásně.
Ale když jsem byla na Harrym Potterovi s Lili, už nepršelo. A Nepršelo ani když jsem byla venku s Klér. Ani včera, když jsem po strašně dlouhé době měla zatraceně dobrou pizzu. A jinak pršelo. A já koukala na Vránu. A když jsem nekoukala na Vránu, poslouchala jsem soundtrack. Zatraceně dobrej soundtrack ze zatraceně dobrýho filmu.

The Crow soundtrack - Pain and retribution

Tolik bych toho chtěla napsat. Vyzpovídat se. Napsat konkrétní věci. Ale nejde to. Má slova tak jako tak nestojí za nic. Kdo by to četl? Já vím, lidé se rádi rýpají v druhých, takže někdo by to určitě četl. Nebo spíš Někdo. A proto nic konkrétního. Na to mám své lidi :) Ošklivá a nepřející, sarkastická a netaktní Bels.

Na volný převolný režim tohoto blogu snad nemusím poukazovat :)