Ne, že bych se na to cítila. Nebo že bych to snad nějak řešila. Popravdě to letos asi úplně vypouštím. (A teď budeme všichni dělat jako že to netvrdím každý rok.)
Ale když už tak už. Dnes mám dvaadvacáté narozeniny! A slavím je tím stylem, že o nich prakticky vůbec nevím a den se pomalým tempem vleče stejně jako jiné dny. S tím rozdílem, že je mi tak nějak zvláštně fajn. Takové to malé osobní tetelení bez zvláštního důvodu.
Už jsem tady za ta léta několikrát psala, že prosinec pro mě vždycky bývá svým způsobem revoluční. Vždy jsem došla k nějakému tomu novému rozhodnutí či se rozhodla pro nové změny. Nebo aspoň uklidila dům...
Letos jsem myslela, že k žádné revoluci ani nedojde. Rozhodla jsem se nemít žádné plány a také jsem se rozhodla ničím netrápit. Hodit vše za hlavu a jen si prostě chodit v klidu do práce a nic neřešit. To pomohlo. I ten závěr ohledně vztahů, o kterém píšu v předešlém článku.
Všechno tohle mi pomohlo uvézt svou mysl do nějaké pohody a to se nakonec odrazilo i ve skutečném životě.
Vydělávám si na místě, kde je to příjemné a pěkně to tam voní. A přestože tam trávím celé dny a teď i víkendy, dokážu si představit, že bych tam chodila i v příštím roce a tak doufám, že si mě tam nechají na delší dobu.
I když jsem tam celý den, mám občas večer chuť i energii se zdržet ještě chvíli v Brně a procházet se vánočními ulicemi. čím méně se nacházím mimo dům a internet, tím lépe mi je. :)
Ale už si ani v tom svém pokojíku nepřijdu tak bezútěšně a ztísněně.
Už není ani důvod k slzám. Zatím. A možná by jich vůbec nemuselo být tolik, nejenom těch mých. Přijde mi, že většina smutku, nedorozumění, hádek a všech problémů ve vesmíru (berte s rezervou...) je jen o lidské (ne)komunikaci. Razím názor, že lidé by spolu měli mluvit o všem, ať už se to jakkoliv zdá těžké. Vždycky se dá ke všemu nějakým způsobem dojít. A společnými silami je to o moc jednodušší, než když je na tom člověk sám a druhého nechá v nicnetušení, přestože to může být pro jeho vlastní dobro. I těžká a bolestivá pravda se nakonec dá zvládnout, je snazší, než si lámat hlavu nad něčím, na co třeba ani nakonec nemáme šanci sami přijít.
Ale když už tak už. Dnes mám dvaadvacáté narozeniny! A slavím je tím stylem, že o nich prakticky vůbec nevím a den se pomalým tempem vleče stejně jako jiné dny. S tím rozdílem, že je mi tak nějak zvláštně fajn. Takové to malé osobní tetelení bez zvláštního důvodu.
Už jsem tady za ta léta několikrát psala, že prosinec pro mě vždycky bývá svým způsobem revoluční. Vždy jsem došla k nějakému tomu novému rozhodnutí či se rozhodla pro nové změny. Nebo aspoň uklidila dům...
Letos jsem myslela, že k žádné revoluci ani nedojde. Rozhodla jsem se nemít žádné plány a také jsem se rozhodla ničím netrápit. Hodit vše za hlavu a jen si prostě chodit v klidu do práce a nic neřešit. To pomohlo. I ten závěr ohledně vztahů, o kterém píšu v předešlém článku.
Všechno tohle mi pomohlo uvézt svou mysl do nějaké pohody a to se nakonec odrazilo i ve skutečném životě.
Vydělávám si na místě, kde je to příjemné a pěkně to tam voní. A přestože tam trávím celé dny a teď i víkendy, dokážu si představit, že bych tam chodila i v příštím roce a tak doufám, že si mě tam nechají na delší dobu.
I když jsem tam celý den, mám občas večer chuť i energii se zdržet ještě chvíli v Brně a procházet se vánočními ulicemi. čím méně se nacházím mimo dům a internet, tím lépe mi je. :)
Ale už si ani v tom svém pokojíku nepřijdu tak bezútěšně a ztísněně.
Už není ani důvod k slzám. Zatím. A možná by jich vůbec nemuselo být tolik, nejenom těch mých. Přijde mi, že většina smutku, nedorozumění, hádek a všech problémů ve vesmíru (berte s rezervou...) je jen o lidské (ne)komunikaci. Razím názor, že lidé by spolu měli mluvit o všem, ať už se to jakkoliv zdá těžké. Vždycky se dá ke všemu nějakým způsobem dojít. A společnými silami je to o moc jednodušší, než když je na tom člověk sám a druhého nechá v nicnetušení, přestože to může být pro jeho vlastní dobro. I těžká a bolestivá pravda se nakonec dá zvládnout, je snazší, než si lámat hlavu nad něčím, na co třeba ani nakonec nemáme šanci sami přijít.
Takže komunikace a snaha pochopit jeden druhého! A trocha čaje. :3
V téhle světlé chvilce můžu říct, že můj život vlastně není vůbec tak špatný, jak jsem si ještě před tolika dny mohla myslet. Teď zrovna se na mě náhodou usmálo štěstí a mám práci, do které moc ráda chodím. Mám přátele, kteří při mě stojí. Nejsem vůbec sama, jak si v dobách temna vždycky myslím.
Děkuju za to nejlepší přání k narozeninám od Opti-Mystique a Dana Hlouška! :3 Nic mi dnes nevytvořilo širší úsměv na tváři. (Teda krom toho momentu, kdy jsem kolegu nedopatřením vyděsila k smrti. :D)
Neztratila jsem Anděla, přestože to tak nekonečné měsíce vypadalo. Dokonce už mám proč se těšit na ty prokleté Vánoce! Existuje na světě tolik (ne)malých radostí, které nám zpříjemňují život! A já si je samozřejmě nepíšu, ale namátkou třeba:
• vůně ovocných čajů
• ňufání šumivých bomb
• vánoční osvětlení
• pivo s medovinou
• mandle v jogurtu
• rozdílnosti
• četba
• Hunger Games
• dopisy
• milí lidé
• klid
• slovo tetelení
