Nedávno jsem si konečně uvědomila, že nemá smysl nic extra hrotit a že se dějí věci, které moc nedokážeme ovlivnit, ať už je naše snaha jakákoliv. A že vlastně i ta přemrštěná snaha ledacos dokáže ještě víc pohnojit. S tím pak souvisí zbytečný stres navíc, trápení se, negativní smýšlení a nakonec ještě noční záchvaty paniky. Je to zbytečné, občas musíme přijmout to, jak se věci mají. Ať nemusíme zbytečně plýtvat energií, kterou pak potřebujeme jinde.
Teď si možná budu protiřečit, ale zároveň mi došlo, že jinde zase nemůžeme jen sedět se založenýma rukama a čekat, až jak se kdo rozhodne a doufat, že se rozhodne v náš prospěch. Občas se prostě musíme sebrat a dát najevo, co chceme, protože jedině tak dáme sami sobě šanci. Nikdo jiný nám do hlavy nevidí a přitom by přesto rád. Řekněme, co si přejeme. Jestli to neuděláme, tak jak se nám naše přání mohou plnit? Jak potom vlastně zjistíme, na čem jsme?
To jen takových pár vět na úvod. Tento článek se opět týká fotografií, ke kterým jsem si po dlouhé předlouhé době opět našla cestu. Beze strachu, jsou pouze tři a není na nich nic, z nichž by mohla ukápnout slina. Nebo něco jiného. Pevně doufám. No nic.
Teď si možná budu protiřečit, ale zároveň mi došlo, že jinde zase nemůžeme jen sedět se založenýma rukama a čekat, až jak se kdo rozhodne a doufat, že se rozhodne v náš prospěch. Občas se prostě musíme sebrat a dát najevo, co chceme, protože jedině tak dáme sami sobě šanci. Nikdo jiný nám do hlavy nevidí a přitom by přesto rád. Řekněme, co si přejeme. Jestli to neuděláme, tak jak se nám naše přání mohou plnit? Jak potom vlastně zjistíme, na čem jsme?
To jen takových pár vět na úvod. Tento článek se opět týká fotografií, ke kterým jsem si po dlouhé předlouhé době opět našla cestu. Beze strachu, jsou pouze tři a není na nich nic, z nichž by mohla ukápnout slina. Nebo něco jiného. Pevně doufám. No nic.
Původně jsem chtěla článek pojmenovat jako Selfie, což začíná být mé oblíbené slovo. Jedná se totiž o autoportréty, které vznikly na základě nutné potřeby vyměnit profilovou fotku na facebooku. Ale pak mi došlo, že až tak o taková selfíčka nejde, protože defuckto nedržím foťák, není v záběru zrcadlo, ani nic podobného.
Asi mě zase jednou osvítil jakýsi anděl fotografický, protože o profilovce jsem přemýšlela už nějaký pátek, ale nic kloudného mě nenapadalo, takže jsem to taky původně chtěla nechat na někom jiném. Ale jednou jsem tak šla ze svého pokoje do kuchyně a koutkem oka mrkla na zeď na naší chodbě, která se komplet celá předělává. Koukla jsem se pořádně, pak zmáčkla vypínač... a bylo to jasné, nápad byl na světě.
Nutno podotknout, že stále nemám funkční stativ, takže jsem si musela poradit po svém - natahat z půdy kdejaké haraburdí a sestavit z něj hranici, na jejíž vrchol nakonec posadit milovaného Nikonka. Příště asi nafotím i backstage. :D
