Občas zalituji, že jsem pravidelně nepsala v těch šťastných dnech minulých. Pak si v době smutna nemám čím oživit vzpomínky. Teď mě ale napadlo, proč to tak je. Když jsme šťastní, život nám začne najednou protékat mezi prsty nezměrnou rychlostí. Dny utíkají a my najednou nemáme pro samé sny a úsměvy dost času na to, abychom je registrovali. Za nějakou dobu prostě zjistíme, že jsou pryč.
Procházím se ulicemi s do široka otevřenýma očima. Nabírám vzduch plnými doušky a těším se, co přijde. Mám zážitky.
Je to dva týdny, co jsem byla na tom nejlepším koncertě tý nejlepší kapely. Byla to krása, protože jsem se poprvé prošla kolem Prašný brány. Protože jsem se pořadě měsíců viděla s holkama. Protože jsem si už
potřetí zabrala místo v první řadě na Enter Shikari a protože jsme po koncertě zůstaly na místě o něco dýl. Protože jsem od Klér dostala CD A Flash Flood Of Colour s větou "Tak tady máš dárek k Vánocům a narozeninám dohromady. To aby se ti chlapi měli na co podepsat!"
Chris a Rou mi utekli, než jsem je stihla poprosit o podpis. A tak mám podpis jen od Roba a Roryho. Někdy příště. :)
Všichni mě objali. Milí to chlapi... :)
Mimo planetárium si už můžu vesele odškrtnout další dvě položky. O víkendu hned pár dnů po koncertu jsme s Andělem zabrousili do
labyrintu pod Zelným trhem. Téhož dne i do
Kostnice, do které jsem si už plánovala výlet kolik let. :D Ten víkend byl hrozně fajn, spoustu jsme toho nachodili a utratili. A snědli, jak už to u naší dvojky bývá. A já mám doma tolik energetickejch serepetiček, že už se mé běžecké boty dokážou vymlouvat jen na tu hnusnou zimu.
A moje fotovýbavička se rozšířila o nový
stativ ♥, teď už by to chtělo jen něco pěkného pro inspiraci (selfie nestačí!) a víc času. A světla. A barvy. Chybí mi barvy, těším se na delší dny.
Leden byl prostě úspěšný měsíc. V práci sice víc volna než by mi bylo milé, výplata tedy bude k poplakání, ale dostala jsem od února
smlouvu na plný úvazek.
Konečně! Teď by to chtělo jen co největší množství štěstí k tomu, abych úspěšně přežila ty první tři zkušební měsíce a mohla s klidnou duší vkročit i do toho čtvrtého. Moc na to nedávám, protože vím, jak to v tom pracovním světě chodí, hlavně v tomhle odvětví. Ale hrozně ráda bych tam vydržela co nejdéle.
Mimo jiné jsem
udělala i zkoušky v autoškole. Opět musím napsat to slovo:
konečně! Teď už jen v pondělí vyřídit žádost o řidičák a čekat. Měla bych řvát "Juchuchuuu" a skákat po nábytku, ale nějak mi nejde se z toho radovat. Jen mi ze srdce spadl další těžký kámen. Koneckonců, když se s vámi něco táhne půl roku, vždycky se jako první dostaví úleva. V závěsu s radostí, ale ta se kamsi vytratila. Házím tu otupělost a boj s jakousi malou depkou, na to perlově šedé roční období a únavu. Ale nejsem si jistá, zda problém vězí zrovna zde.
To asi pochybnosti. Strach, žárlivost a zatracený pocit nedůležitosti. Potřebovala bych obejmout, lehnout si za svitu svého osobního souhvězdí, povídat si a myslet zase jen na tu jedinou výjimečnost. Zapomenout a jenom cítit.
,,Vynásob si tyhlety dny ticha všemi těmi podzimními, ty víš kterými, a pověz mi, na jak dlouho bych tehdy měla právo vyškrtnout tě ze svých dnů."Asi bych se měla naučit lépe zvládat, když mi nevyjde něco, na co se těším. Pak ze mě nebudou létat slova, jichž v zápětí budu litovat. Tohle na sobě vážně nenávidím a bojuju s tím snad celou svoji existenci. Mrzí mě, když tím ublížím někomu druhému. Na druhou stranu mi taky bylo dost ublíženo a dokázala jsem to velmi snadno hodit za hlavu a odpustit. A že šlo o mnohem bolestivější a zdlouhavější věc.
Abych přešla k těm veselejším věcem,
čtvrtek byl moc milý. Bylo moc fajn po dlouhé době posedět s
Luckou a
Danem v čajovně. I přestože mi bylo fyzicky ubližováno. A vlastně i psychicky, protože jsem měla ke svému neštěstí přímý výhled na zamilovaný pár, který se po většinu času snažil vzájemně sníst svůj obličej. Ten výborný kokosový čaj a sýrový kuskus mi to vynahradily. A samozřejmě přítomnost těch dvou dušiček.
Taky stojí za zmínku krátká návštěva
expozice Alfonse Muchy v Ivančicích. Tu jsem stihla ještě před zkouškou z autoškoly, abych si nějak ukrátila čas. Není to jako Slovanská epopej, ale jeho díla zbožňuji a tak to bylo docela zajímavé. Tomu chlapovi šlo snad vše na co sáhl. I ty fotografie jsem mu záviděla.
Víkend trávím poklidně. V pátek jsem navštívila sestru v práci, vypila pár hrnků kafe a poprvé v životě si zahrála
šipky. Dům byl prázdný a tak jsem se zařídila podle svého, vyluxovala, uklidila v lednici, vyčistila koupelnu a dala si dlooouhou koupel s meduňkovým gelem od
Manufaktury, na který jsem se těšila už od Vánoc. A taky se trochu pohla z místa v The Sims 4, začalo mě to zase celkem bavit a tak mám i pár dokumentačních fotograií, i když to nevím, zda by někoho zajímalo.
Nemám tušení, co mě v následujících dnech čeká, takže vyhrazuji veškerý čas práci a doufám, že kromě ní a spánku se mi do následujících dnů vejde i něco jiného. Hlavně
úsměv na tváři, protože bez něj jsou i ty normální dny prostě na nic.
