Můj milý čtenáři,
to léto na mě nemá moc milý dopad. Hledám všechny možné způsoby, jak tomu uniknout, schovávám se ve své kobce a nechávám na sebe foukat neexistující vzduch pomocí lopatek svého nového ventilátoru. Moje dušička je na tom o to hůř, že se mezi čtyřmi stěnami ukrývám i z jiných důvodů, než je vedro. No a protože se mi o tom zase ani za mák nechce mluvit, přicházím s článkem z trošku jiného soudku. Takzvaným dotazníkem, nebo-li tagem.
Dotazník jsem ukradla na blogu Iris. Snad se nezlobí. Téma mě okamžitě zaujalo, o to víc, když jsem po krátké úvaze došla k závěru, že nejspíš nic takového na Clamoru nemám. Přitom při jakékoliv příležitosti, která se naskytne, třeba při čtení rozhovorů s jinými blogery, šrotuje mi v hlavě, kdy jsem vlastně s blogováním začala a kolik jsem to už měla blogů a jak to vlastně s tím blogováním mám...
Jistá si již nejsem téměř ničím, ale pojďme se zamyslet.
to léto na mě nemá moc milý dopad. Hledám všechny možné způsoby, jak tomu uniknout, schovávám se ve své kobce a nechávám na sebe foukat neexistující vzduch pomocí lopatek svého nového ventilátoru. Moje dušička je na tom o to hůř, že se mezi čtyřmi stěnami ukrývám i z jiných důvodů, než je vedro. No a protože se mi o tom zase ani za mák nechce mluvit, přicházím s článkem z trošku jiného soudku. Takzvaným dotazníkem, nebo-li tagem.
Dotazník jsem ukradla na blogu Iris. Snad se nezlobí. Téma mě okamžitě zaujalo, o to víc, když jsem po krátké úvaze došla k závěru, že nejspíš nic takového na Clamoru nemám. Přitom při jakékoliv příležitosti, která se naskytne, třeba při čtení rozhovorů s jinými blogery, šrotuje mi v hlavě, kdy jsem vlastně s blogováním začala a kolik jsem to už měla blogů a jak to vlastně s tím blogováním mám...
Jistá si již nejsem téměř ničím, ale pojďme se zamyslet.
1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?
Myslím, že mi tehdy bylo asi patnáct, nebo šestnáct let. Vím, že s myšlenkou vlastního blogu jsem si pohrávala už dlouho předtím, protože jsem si spoustu náhodných blogů čítávala a vyhledávala je. Když jsem se tedy jednoho dne dokopala k tomu, si taky jeden takový založit, blog.cz jasná volba. Není moc na co vzpomínat, protože byl opravdu přecpaný zkopírovanými články na různá témata. Několik článků za den a opravdová radost, když se tu a tam ukázal nějaký ten komentář. To byly doby.
Takové temné doby - blog měl temnou fasádu a obsahoval články o mých tehdy oblíbených metalových kapelách, nadpřirozenu a psychologii. Možná občas i nějaký ten deníčkový zápisek.
Ten blog mi ale hodně dal, co se týče zkušeností ohledně nastavování a vytváření designů. Hodně jsem si toho navymýšlela, hrála si a postupně pochopila, v čem vězí kouzlo té a oné funkce.
2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu byl?
Clamor (nebo-li výkřik) je můj deníček. Místo, kde se už přes čtyři roky seskupují mé radosti i bolesti, zážitky a myšlenkové pochody. To vše je doprovázeno fotografiemi a občasnými pokusy o jinou, různorodou tvorbu. Clamor je můj virtuální domov a tak bych chtěla, aby to zůstalo.
3. Jak vznikly tvé blogové přezdívky?
Náhodou. Osvícením. Nenadálou inspirací. Žádné vykrádání. Bels vznikla ze sna, divné co?
4. Který ze svých článků považuješ za nejlepší?
To neumím popravdě říci. Co se týče kvality, snažím se, aby každý nově vydaný článek byl minimálně stejně dobrý, jako ty ostatní. Jestli se mi to vede, nebo ne, to musí posoudit čtenář. Sama pokládám za nejlepší ty veselé, protože každý šťastný článek je pro mě jedno malé výtězství.
5. Proč bloguješ?
Psaní zážitků do nějaké knížečky mi nic neříká, proto nejspíš bloguji. Je to způsob, jak někam vtisknout kousek svého aktuálního já, podělit se o to s někým dalším a následně mít možnost se k tomu kdykoliv vrátit. Moc ráda si zpětně pročítám své staré články. Blogování mě prostě baví, pomáhá mi utřídit myšlenky a procvičit psaní. A taky je fajn patřit do nějaké komunity.
6. Lituješ někdy založení blogu? Proč?
Dokud se věnuji něčemu, co podle mě má smysl, není důvod toho litovat.
7. Jak dlouho plánuješ blog mít?
Dokud mi v tom nic nebude bránit. Je nemožné na takovou otázku odpovědět, protože já nemám v úmyslu blog mazat, ale ani nemůžu zaručit, že se tak jednou z nějakého závažného důvodu nestane.
8. Co by sis přála do budoucnosti? (Nejen v souvislosti s blogem.)
Samostatnost, zážitky, inspiraci a klid na duši. Jak utopické...
9. Co na blogování považuješ za největší výhru?
Přátelství, která díky blogování vznikla. A taky to nepřeberné množství objevených blogů, které stojí za to číst.
10. Odrazoval/odrazuje tě někdy někdo od blogování?
Takhle přímo nikdo, spíš naopak. Nepřímo jiní oblíbení blogeři (a kamarádi blogeři), kteří se na blog vykašlou nebo stále hledají důvody, proč se na blog vykašlat.
"Na světě bloguje tolik lidí, že když s tím seknu já, nic se nestane."
"Blogování jde do kytek, jakou cenu má v tom pokračovat?"
"Pokud nemáš slavnej blog, není pro nikoho podstatný, jestli píšeš, nebo ne."
Píšu. I když nemám pocit, že píšu skvěle. Sleduju blogy, jejichž autoři mají podle mě mnohem větší slovní zásobu a mnohem vyvinutější cit pro jazyk. Každý jejich článek je pro mě jako další kapitola oblíbené knihy. A tak mě občas zamrzí, když od nich slyším/čtu něco podobného, a hlavně mě to nutí k zamyšlení, zda i to mé psaní potom má nějaký smysl.
11. Co nejhoršího se ti během blogování přihodilo?
Možná je to právě tím, že můj blog se nikdy nijak "neproslavil", ale dosud jsem asi měla docela štěstí. Nic zlého mě nikdy nepotkalo, leda nějaký otravný komentář.
12. Ví tvoje okolí a rodina o tvém blogu? Pokud ne, proč? Pokud ano, jak se k tomu staví?
S tím, že bloguji, se všeobecně tolik netajím. Adresu ovšem nesvěřím každému. Rodina, myslím, adresu nezná. Nevím, jestli by v těch zápiscích našla nějaké pochopení. Většina přátel a kamarádů adresu zná. Asi nebude tak těžké můj blog vyhledat, nebo si ho spojit s mojí osobou, protože se tu už asi nedá mluvit o bůh ví jaké anonymitě. Přesto se snažím povědomí o Clamoru ve svém okolí nešířit. (To zavání paranoií...)
13. Tvůj největší vzor - může to být bloger, spisovatel, fotograf, kdokoli jiný, koho si vybereš, může jich být i víc popřípadě lidé, kterých si nejvíce vážíš.
Nemám svůj vzor. Snažím se být sama sebou, nemám nikoho, koho bych uctívala a chtěla bych být, jako on. Tak je to v tom reálném, i blogovém životě. Je spousta, strašná spousta lidí, kteří jsou něčím zajímaví a kteří mě něčím dokážou inspirovat. A nejen lidí, jsou to i předměty, filmy, knihy a postavy v nich, situace, které prožívám a vlastně i počasí může být velice inspirující. V tomhle případě nelze jmenovat.
14. Lidé, kteří tě v blogování podporují, jsou-li tací, pokud ne, piš, proč jsi to ještě nevzdala.
Pravidelní čtenáři i náhodní návštěvníci, každý kdo zanechá tématický komentář a projeví zájem. Čím víc jich je, tím víc to motivuje zase něco napsat. Vážím si každého člověka, který sem pravidelně chodí, čte ty mé projevy a ke všemu není líný na ně reagovat. Osobně mě to trošku udivuje, protože se nemůžu ubránit myšlence, zda bych ty články četla, kdybych byla někdo jiný. Ale ano, jsem za vás opravdu ráda, bez vás by to asi cenu nemělo.
15. Stalo se ti někdy, že se ti někdo kvůli blogu "posmíval", dobíral si tě, zasahoval ti takhle nějak do soukromí? Jak jsi to řešila? Co bys poradila těm, kterým se to stalo?
Nejsem si vědoma toho, že bych někomu kvůli svému blogu byla pro smích. Minimálně za mnou nikdo s něčím takovým nepřišel, tak snad ne. Popravdě jsem předešlý blog smazala právě ze strachu, že si v něm čte někdo, u koho jsem si to nepřála. Ale jestli to tak bylo doopravdy, to se mi nikdy nepotvrdilo. Proto jediná rada, která mě napadá je tahle: Milý blogere, veď si svůj blog tak, aby ses za něj nemusel stydět. Nikdy nevíš, kdy ho najde tvůj největší nepřítel.
Ten blog mi ale hodně dal, co se týče zkušeností ohledně nastavování a vytváření designů. Hodně jsem si toho navymýšlela, hrála si a postupně pochopila, v čem vězí kouzlo té a oné funkce.
2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu byl?
Clamor (nebo-li výkřik) je můj deníček. Místo, kde se už přes čtyři roky seskupují mé radosti i bolesti, zážitky a myšlenkové pochody. To vše je doprovázeno fotografiemi a občasnými pokusy o jinou, různorodou tvorbu. Clamor je můj virtuální domov a tak bych chtěla, aby to zůstalo.
3. Jak vznikly tvé blogové přezdívky?
Náhodou. Osvícením. Nenadálou inspirací. Žádné vykrádání. Bels vznikla ze sna, divné co?
4. Který ze svých článků považuješ za nejlepší?
To neumím popravdě říci. Co se týče kvality, snažím se, aby každý nově vydaný článek byl minimálně stejně dobrý, jako ty ostatní. Jestli se mi to vede, nebo ne, to musí posoudit čtenář. Sama pokládám za nejlepší ty veselé, protože každý šťastný článek je pro mě jedno malé výtězství.
5. Proč bloguješ?
Psaní zážitků do nějaké knížečky mi nic neříká, proto nejspíš bloguji. Je to způsob, jak někam vtisknout kousek svého aktuálního já, podělit se o to s někým dalším a následně mít možnost se k tomu kdykoliv vrátit. Moc ráda si zpětně pročítám své staré články. Blogování mě prostě baví, pomáhá mi utřídit myšlenky a procvičit psaní. A taky je fajn patřit do nějaké komunity.
6. Lituješ někdy založení blogu? Proč?
Dokud se věnuji něčemu, co podle mě má smysl, není důvod toho litovat.
7. Jak dlouho plánuješ blog mít?
Dokud mi v tom nic nebude bránit. Je nemožné na takovou otázku odpovědět, protože já nemám v úmyslu blog mazat, ale ani nemůžu zaručit, že se tak jednou z nějakého závažného důvodu nestane.
8. Co by sis přála do budoucnosti? (Nejen v souvislosti s blogem.)
Samostatnost, zážitky, inspiraci a klid na duši. Jak utopické...
9. Co na blogování považuješ za největší výhru?
Přátelství, která díky blogování vznikla. A taky to nepřeberné množství objevených blogů, které stojí za to číst.
10. Odrazoval/odrazuje tě někdy někdo od blogování?
Takhle přímo nikdo, spíš naopak. Nepřímo jiní oblíbení blogeři (a kamarádi blogeři), kteří se na blog vykašlou nebo stále hledají důvody, proč se na blog vykašlat.
"Na světě bloguje tolik lidí, že když s tím seknu já, nic se nestane."
"Blogování jde do kytek, jakou cenu má v tom pokračovat?"
"Pokud nemáš slavnej blog, není pro nikoho podstatný, jestli píšeš, nebo ne."
Píšu. I když nemám pocit, že píšu skvěle. Sleduju blogy, jejichž autoři mají podle mě mnohem větší slovní zásobu a mnohem vyvinutější cit pro jazyk. Každý jejich článek je pro mě jako další kapitola oblíbené knihy. A tak mě občas zamrzí, když od nich slyším/čtu něco podobného, a hlavně mě to nutí k zamyšlení, zda i to mé psaní potom má nějaký smysl.
11. Co nejhoršího se ti během blogování přihodilo?
Možná je to právě tím, že můj blog se nikdy nijak "neproslavil", ale dosud jsem asi měla docela štěstí. Nic zlého mě nikdy nepotkalo, leda nějaký otravný komentář.
12. Ví tvoje okolí a rodina o tvém blogu? Pokud ne, proč? Pokud ano, jak se k tomu staví?
S tím, že bloguji, se všeobecně tolik netajím. Adresu ovšem nesvěřím každému. Rodina, myslím, adresu nezná. Nevím, jestli by v těch zápiscích našla nějaké pochopení. Většina přátel a kamarádů adresu zná. Asi nebude tak těžké můj blog vyhledat, nebo si ho spojit s mojí osobou, protože se tu už asi nedá mluvit o bůh ví jaké anonymitě. Přesto se snažím povědomí o Clamoru ve svém okolí nešířit. (To zavání paranoií...)
13. Tvůj největší vzor - může to být bloger, spisovatel, fotograf, kdokoli jiný, koho si vybereš, může jich být i víc popřípadě lidé, kterých si nejvíce vážíš.
Nemám svůj vzor. Snažím se být sama sebou, nemám nikoho, koho bych uctívala a chtěla bych být, jako on. Tak je to v tom reálném, i blogovém životě. Je spousta, strašná spousta lidí, kteří jsou něčím zajímaví a kteří mě něčím dokážou inspirovat. A nejen lidí, jsou to i předměty, filmy, knihy a postavy v nich, situace, které prožívám a vlastně i počasí může být velice inspirující. V tomhle případě nelze jmenovat.
14. Lidé, kteří tě v blogování podporují, jsou-li tací, pokud ne, piš, proč jsi to ještě nevzdala.
Pravidelní čtenáři i náhodní návštěvníci, každý kdo zanechá tématický komentář a projeví zájem. Čím víc jich je, tím víc to motivuje zase něco napsat. Vážím si každého člověka, který sem pravidelně chodí, čte ty mé projevy a ke všemu není líný na ně reagovat. Osobně mě to trošku udivuje, protože se nemůžu ubránit myšlence, zda bych ty články četla, kdybych byla někdo jiný. Ale ano, jsem za vás opravdu ráda, bez vás by to asi cenu nemělo.
15. Stalo se ti někdy, že se ti někdo kvůli blogu "posmíval", dobíral si tě, zasahoval ti takhle nějak do soukromí? Jak jsi to řešila? Co bys poradila těm, kterým se to stalo?
Nejsem si vědoma toho, že bych někomu kvůli svému blogu byla pro smích. Minimálně za mnou nikdo s něčím takovým nepřišel, tak snad ne. Popravdě jsem předešlý blog smazala právě ze strachu, že si v něm čte někdo, u koho jsem si to nepřála. Ale jestli to tak bylo doopravdy, to se mi nikdy nepotvrdilo. Proto jediná rada, která mě napadá je tahle: Milý blogere, veď si svůj blog tak, aby ses za něj nemusel stydět. Nikdy nevíš, kdy ho najde tvůj největší nepřítel.
1. Jsem tzv. kavárenský a čajovnový povaleč. Nejlepší kavárna v Brně je podle mě Trojka a kdybych mohla, jsem tam zalezlá od rána do večera, protože miluju tu její atmosféru, každou denní dobu jinou a vždy úžasnou.
