Prinzeschen

Měla bych zase napsat pár slov. Minimálně o příjemných setkáních, která jsem zažila v posledních několika dnech.

Víte, i když často řešíte nepříjemné věci, které vás nahlodávají zevnitř, nevíte si rady a jen koukáte, že se vám jinak pevný můstek najednou bortí pod nohama, a ještě navíc když jste v tom ještě s někým dalším, který ještě ke všemu visí ve vzduchu, drží se jednou rukou a tápe po pomoci, ale vaše ruka je málo, i když se jakkoliv snažíte, jste bezmocní a jen čekáte, jak vše dopadne a moc doufáte, že dobře, protože víte, že ten člověk je silnej, je nutný se tomu nepoddávat, nepropadat panice, snažit se ze všech sil, ale i vědět, že vždy všechno nějak dopadne. Hrozná věta, já vím. Jsou horší i lepší chvíle a vždy je líp, když je vedle vás někdo další.

Jako například Taychi, se kterou jsem byla ve čtvrtek venku na kafču a po dlouhé době jsme si dobře popovídaly.

A taky Alča, pro změnu v sobotu. Sobota byl vlastně velmi významný den. Pořádal se podzimní fotografický sraz, na který jsme ale nakonec dorazily jen my dvě. Což nakonec nevadilo, protože jsme si s Alčou vážně padly do oka, nafotily jsme hodně pěkných fotek (I když ty moje se schovávají ve stínu těch jejích, aneb zkušený a talentovaný fotograf se prostě pozná a začátečník jako já se může jít zahra..ehm, učit a učit..:)) při procházce na Petrov i Špilberk a nakonec skončily v jedné příjemné cukrárně na Svoboďáku. Za celé odpoledne jsme toho hodně namluvily, ať už o samotném focení, tak i o soukromém životě a všech možných celosvětových tématech. Bohužel to až moc rychle utelko a tak jsem byla vyprovozena na nádraží, kde jsme se (ach ty spoje a moje mizerná paměť) asi o hodinu později rozloučily a já jela domů.

Čekání

Sóley - Read Your Book

Skrz žaluzie prosvítá do ztemnělé místnosti světlo. Všude je ticho, v domě kromě mě nikdo není a já teprve procitám z nedlouhého, ale příjemného, uvolňujícího spánku. Možná ještě v hlavě doznívá nějaký sen. Pořád ještě nic netuším, otevírám oči a protahuji se.
A v tu chvíli na mě všechno padne. V tu chvíli se ten příjemný pocit ze spánku ztratí do neznáma a místo něj přijde obrovský smutek a beznaděj, nenávist sebe sama. Jaká změna, všechny svaly v těle ztuhnou a v hrudi se rozprostře nesnesitelný pocit prázdnoty. Jaké to je? Pocit, že se snažíte udělat všechno dobře a nakonec se ukáže, jak jste byli hloupí, jakou chybu jste udělali? Celý den nejíst a jen čekat, až přijde řešení, až se dozvíte, co bude dál. Užírat se, litovat se a zároveň pořád dokola myslet na to, co se děje, čekat, co se bude dít a jestli se to ještě zpraví.
Nevím, co jsem si myslela, ale vím, že už nedovolím, aby to dopadlo takhle. Protože mi to za to všechno nestálo, ani trochu. Jsi důležitější, než cokoliv, co bych si měla nechat pro sebe, a takhle to už zůstane.
Naštěstí jsi mnohem lepší člověk, než já. A naštěstí mě máš rád stejně, jako já tebe. I když to nechápu, ale ani nevíš, jak ráda jsem, že to tak je.

Prý nejlepší přítel člověka

Konečně se mě chytila ta pravá podzimní inspirace a já začala tvořit nový design na tenhle blog. Během dneška jsem ve volných chvílích koukala po všech možných zahraničních stránkách, abych si udělala představu a po dlouhé době mě chytl nápad. Něco čistého, jednoduchého, trochu barevného, něco, co tu ještě ale nebylo. Nápad je zrealizován a během dnešního večera ho sem nastavím. Bude to nejspíš potřebovat nějaké dodělávky, ale základ je a ostatní se dokončí jak bude čas. Takže tohle by tedy bylo. :)

Mnozí si už asi všimli, že jsem zvýšila aktivnost i na DA. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží, ale co fotím zrcadlovkou, říkala jsem si, že bych chtěla zveřejňovat fotky i na nějaké zahraniční stránce, místo, abych si hned jako desítky ostatních pseudofotografů zakládala stránku na facebooku. DeviantART už mám dlouho, ale nikdy mě to tam nijak zvlášť netáhlo. Zato teď tam lezu každou volnou chvíli. Pokud tam máte také profil, nezapomeňte se ozvat :)

Fotka je staršího data, je na ní štěňátko Brionni, které jsem potkala na louce. A zatímco bylo cvičeno, já měla svolení udělat si pár snímků.

V nevinných očích skrytý ďábel

A teď fakt docela lituju, že je pondělí a s ním i nové TT. Staré téma "Je mi to jedno" (či jak) by se mi teď absolutně hodilo k tomu, co mám na srdci. Už zjevně celý svět ví, že Anette odešla z Najtviš. Všichni to nehorázně řeší, někteří skáčou radostí, jiní se vztekají, někomu je smutno a někomu, jako mě, je to zcela ukradený.
Je docela zvláštní, jak mi na NW s odstupem času přestalo záležet. Dřív jsem byla fat docela velkej famoušek, jejich starou či novou tvorbu jsem žrala, ale s příchodem Anette se mi zprotivili. Jak NW, tak i Tarja. Každý o nich mlel, najednou je každej druhej poslouchal a prohlašoval, že lepší "metalový" kapely není. A co se stalo se mnou? Přestala jsem poslouchat symphonic a postupem času už skoro jakejkoliv jinej metal. Teď už nemluvím o Najtviš. Ale o sobě, o tom, jak ubýhá čas a jak se mění mé názory, jak se dostávám jiným směrem. Rozšiřuju si obzory, nepoutám se jen k jednomu, ale hnu se kamkoliv se mi zachce a tak mi to vyhovuje. Že vám to nedává smysl, co se týče původního tématu? Nemusí. To jen mé myšlení jen tak pluje kamkoliv. Bez hranic.

Na fotce je moje neteř Verča. Je to pouhá momentka a šum je schválně.