Prinzeschen

Měla bych zase napsat pár slov. Minimálně o příjemných setkáních, která jsem zažila v posledních několika dnech.

Víte, i když často řešíte nepříjemné věci, které vás nahlodávají zevnitř, nevíte si rady a jen koukáte, že se vám jinak pevný můstek najednou bortí pod nohama, a ještě navíc když jste v tom ještě s někým dalším, který ještě ke všemu visí ve vzduchu, drží se jednou rukou a tápe po pomoci, ale vaše ruka je málo, i když se jakkoliv snažíte, jste bezmocní a jen čekáte, jak vše dopadne a moc doufáte, že dobře, protože víte, že ten člověk je silnej, je nutný se tomu nepoddávat, nepropadat panice, snažit se ze všech sil, ale i vědět, že vždy všechno nějak dopadne. Hrozná věta, já vím. Jsou horší i lepší chvíle a vždy je líp, když je vedle vás někdo další.

Jako například Taychi, se kterou jsem byla ve čtvrtek venku na kafču a po dlouhé době jsme si dobře popovídaly.

A taky Alča, pro změnu v sobotu. Sobota byl vlastně velmi významný den. Pořádal se podzimní fotografický sraz, na který jsme ale nakonec dorazily jen my dvě. Což nakonec nevadilo, protože jsme si s Alčou vážně padly do oka, nafotily jsme hodně pěkných fotek (I když ty moje se schovávají ve stínu těch jejích, aneb zkušený a talentovaný fotograf se prostě pozná a začátečník jako já se může jít zahra..ehm, učit a učit..:)) při procházce na Petrov i Špilberk a nakonec skončily v jedné příjemné cukrárně na Svoboďáku. Za celé odpoledne jsme toho hodně namluvily, ať už o samotném focení, tak i o soukromém životě a všech možných celosvětových tématech. Bohužel to až moc rychle utelko a tak jsem byla vyprovozena na nádraží, kde jsme se (ach ty spoje a moje mizerná paměť) asi o hodinu později rozloučily a já jela domů.