27. 7. 2015

Jeden den v ráji II.

Můj milý bložínku,

přicházím s druhou a taky závěrečnou várkou fotografií z Pálavy. (Tu první návštěvník nalezne zde.) Tak abych nezdržovala, navazuji tam, kde jsem přestala. :)


Klentnice znamenala návštěvu místní kavárny. Z
Cafe Fara se vyklubalo pozdně barokní stavení, ze kterého se velmi těžko odchází. Neskutečně příjená atmosféra, milá a usmívající se obsluha, jídelní lístek, díky kterému schopnost držet se zpět získává nový rozměr! S Klárkou jsme to vyřešily domácí meruňkovou limonádou a každý jsme si dali originální dortík místní výroby. (Obsluha přinesla na talířku to, co zrovna bylo k mání, a popsala, který dortík je který a co od něj můžeme očekávat. Žádný narychlo natištěný leták, jak to známe odjinud.) Sliny se sbíhaly a každé sousto znamenalo chvilkový vstup do nebe, obzvláště to poslední, které si každý vychutnával co nejdéle.

Z Klentnice to je jen krátkou chvíli do kopce na Sirotčí hrádek, kde to bylo zase úplně jiné. Slunce se schovalo za mraky a obloha rázem potemněla a vrhala temné stíny na náhle zlověstně vypadající zříceninu. Po čase rozjímání nad výhledem a přirodou všude okolo a po přečtení místních pověstí nadešel čas návratu.

Cesta zpět byla kupodivu rychlá, mezi údolím to šlo po rovince a ke konci s pěkným sešupem zpět do Věstonic, kde jsme ještě zašli do jedné místní hospůdky a já úzký výběr opět vyřešila domácí limčou. Zázvorovou. A Klára malinovou. A Pavel cuketovým krémem s máslem a levandulí, což byla asi nejlepší polívka, co jsem kdy ochutnala.

Takový výlet moje dušička potřebovala jako sůl. Pořádný výšlap, který mě ale zároveň úplně neodrovná. Příroda tak kouzelná, že nemůžu stále uvěřit tomu, jak je blízko toho našeho kde nic tu nic. Možnost zastavit se a vyfotit si, co potřebuji. Možnost sednout si na kámen, srovnat nožky a dívat se okolo sebe tak dlouho, jak jen budu chtít. Žádné netrpělivé nabádání, ať jdeme dál. Žádný stres, protože na Pálavě na všechno zapomeneš. Vše zůstane za tebou a tobě zůstane jen jasná hlava s těmi nejkrásnějšími dojmy. Kéž by to tak mohlo být pořád.





















P.S. Opět je u mě Klárka a někdy příští týden se už budu nejspíš válet u moře, takže užívejte léta a zas někdy. :)

23. 7. 2015

Co jste (ne)potřebovali vědět o mém blogu

Můj milý čtenáři,

to léto na mě nemá moc milý dopad. Hledám všechny možné způsoby, jak tomu uniknout, schovávám se ve své kobce a nechávám na sebe foukat neexistující vzduch pomocí lopatek svého nového ventilátoru. Moje dušička je na tom o to hůř, že se mezi čtyřmi stěnami ukrývám i z jiných důvodů, než je vedro. No a protože se mi o tom zase ani za mák nechce mluvit, přicházím s článkem z trošku jiného soudku. Takzvaným dotazníkem, nebo-li tagem.

Dotazník jsem ukradla na blogu Iris. Snad se nezlobí. Téma mě okamžitě zaujalo, o to víc, když jsem po krátké úvaze došla k závěru, že nejspíš nic takového na Clamoru nemám. Přitom při jakékoliv příležitosti, která se naskytne, třeba při čtení rozhovorů s jinými blogery, šrotuje mi v hlavě, kdy jsem vlastně s blogováním začala a kolik jsem to už měla blogů a jak to vlastně s tím blogováním mám...

Jistá si již nejsem téměř ničím, ale pojďme se zamyslet.


1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?
Myslím, že mi tehdy bylo asi patnáct, nebo šestnáct let. Vím, že s myšlenkou vlastního blogu jsem si pohrávala už dlouho předtím, protože jsem si spoustu náhodných blogů čítávala a vyhledávala je. Když jsem se tedy jednoho dne dokopala k tomu, si taky jeden takový založit, blog.cz jasná volba. Není moc na co vzpomínat, protože byl opravdu přecpaný zkopírovanými články na různá témata. Několik článků za den a opravdová radost, když se tu a tam ukázal nějaký ten komentář. To byly doby.
Takové temné doby - blog měl temnou fasádu a obsahoval články o mých tehdy oblíbených metalových kapelách, nadpřirozenu a psychologii. Možná občas i nějaký ten deníčkový zápisek.
Ten blog mi ale hodně dal, co se týče zkušeností ohledně nastavování a vytváření designů. Hodně jsem si toho navymýšlela, hrála si a postupně pochopila, v čem vězí kouzlo té a oné funkce.

2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu byl?
Clamor (nebo-li výkřik) je můj deníček. Místo, kde se už přes čtyři roky seskupují mé radosti i bolesti, zážitky a myšlenkové pochody. To vše je doprovázeno fotografiemi a občasnými pokusy o jinou, různorodou tvorbu. Clamor je můj virtuální domov a tak bych chtěla, aby to zůstalo.

3. Jak vznikly tvé blogové přezdívky?
Náhodou. Osvícením. Nenadálou inspirací. Žádné vykrádání. Bels vznikla ze sna, divné co?

4. Který ze svých článků považuješ za nejlepší?
To neumím popravdě říci. Co se týče kvality, snažím se, aby každý nově vydaný článek byl minimálně stejně dobrý, jako ty ostatní. Jestli se mi to vede, nebo ne, to musí posoudit čtenář. Sama pokládám za nejlepší ty veselé, protože každý šťastný článek je pro mě jedno malé výtězství.

5. Proč bloguješ?
Psaní zážitků do nějaké knížečky mi nic neříká, proto nejspíš bloguji. Je to způsob, jak někam vtisknout kousek svého aktuálního já, podělit se o to s někým dalším a následně mít možnost se k tomu kdykoliv vrátit. Moc ráda si zpětně pročítám své staré články. Blogování mě prostě baví, pomáhá mi utřídit myšlenky a procvičit psaní. A taky je fajn patřit do nějaké komunity.

6. Lituješ někdy založení blogu? Proč?
Dokud se věnuji něčemu, co podle mě má smysl, není důvod toho litovat.

7. Jak dlouho plánuješ blog mít?
Dokud mi v tom nic nebude bránit. Je nemožné na takovou otázku odpovědět, protože já nemám v úmyslu blog mazat, ale ani nemůžu zaručit, že se tak jednou z nějakého závažného důvodu nestane.

8. Co by sis přála do budoucnosti? (Nejen v souvislosti s blogem.)
Samostatnost, zážitky, inspiraci a klid na duši. Jak utopické...

9. Co na blogování považuješ za největší výhru?
Přátelství, která díky blogování vznikla. A taky to nepřeberné množství objevených blogů, které stojí za to číst.

10. Odrazoval/odrazuje tě někdy někdo od blogování?
Takhle přímo nikdo, spíš naopak. Nepřímo jiní oblíbení blogeři (a kamarádi blogeři), kteří se na blog vykašlou nebo stále hledají důvody, proč se na blog vykašlat.
"Na světě bloguje tolik lidí, že když s tím seknu já, nic se nestane."
"Blogování jde do kytek, jakou cenu má v tom pokračovat?"
"Pokud nemáš slavnej blog, není pro nikoho podstatný, jestli píšeš, nebo ne."
Píšu. I když nemám pocit, že píšu skvěle. Sleduju blogy, jejichž autoři mají podle mě mnohem větší slovní zásobu a mnohem vyvinutější cit pro jazyk. Každý jejich článek je pro mě jako další kapitola oblíbené knihy. A tak mě občas zamrzí, když od nich slyším/čtu něco podobného, a hlavně mě to nutí k zamyšlení, zda i to mé psaní potom má nějaký smysl.

11. Co nejhoršího se ti během blogování přihodilo?
Možná je to právě tím, že můj blog se nikdy nijak "neproslavil", ale dosud jsem asi měla docela štěstí. Nic zlého mě nikdy nepotkalo, leda nějaký otravný komentář.

12. Ví tvoje okolí a rodina o tvém blogu? Pokud ne, proč? Pokud ano, jak se k tomu staví?
S tím, že bloguji, se všeobecně tolik netajím. Adresu ovšem nesvěřím každému. Rodina, myslím, adresu nezná. Nevím, jestli by v těch zápiscích našla nějaké pochopení. Většina přátel a kamarádů adresu zná. Asi nebude tak těžké můj blog vyhledat, nebo si ho spojit s mojí osobou, protože se tu už asi nedá mluvit o bůh ví jaké anonymitě. Přesto se snažím povědomí o Clamoru ve svém okolí nešířit. (To zavání paranoií...)

13. Tvůj největší vzor - může to být bloger, spisovatel, fotograf, kdokoli jiný, koho si vybereš, může jich být i víc popřípadě lidé, kterých si nejvíce vážíš.
Nemám svůj vzor. Snažím se být sama sebou, nemám nikoho, koho bych uctívala a chtěla bych být, jako on. Tak je to v tom reálném, i blogovém životě. Je spousta, strašná spousta lidí, kteří jsou něčím zajímaví a kteří mě něčím dokážou inspirovat. A nejen lidí, jsou to i předměty, filmy, knihy a postavy v nich, situace, které prožívám a vlastně i počasí může být velice inspirující. V tomhle případě nelze jmenovat.

14. Lidé, kteří tě v blogování podporují, jsou-li tací, pokud ne, piš, proč jsi to ještě nevzdala.
Pravidelní čtenáři i náhodní návštěvníci, každý kdo zanechá tématický komentář a projeví zájem. Čím víc jich je, tím víc to motivuje zase něco napsat. Vážím si každého člověka, který sem pravidelně chodí, čte ty mé projevy a ke všemu není líný na ně reagovat. Osobně mě to trošku udivuje, protože se nemůžu ubránit myšlence, zda bych ty články četla, kdybych byla někdo jiný. Ale ano, jsem za vás opravdu ráda, bez vás by to asi cenu nemělo.

15. Stalo se ti někdy, že se ti někdo kvůli blogu "posmíval", dobíral si tě, zasahoval ti takhle nějak do soukromí? Jak jsi to řešila? Co bys poradila těm, kterým se to stalo?
Nejsem si vědoma toho, že bych někomu kvůli svému blogu byla pro smích. Minimálně za mnou nikdo s něčím takovým nepřišel, tak snad ne. Popravdě jsem předešlý blog smazala právě ze strachu, že si v něm čte někdo, u koho jsem si to nepřála. Ale jestli to tak bylo doopravdy, to se mi nikdy nepotvrdilo. Proto jediná rada, která mě napadá je tahle: Milý blogere, veď si svůj blog tak, aby ses za něj nemusel stydět. Nikdy nevíš, kdy ho najde tvůj největší nepřítel.

19. 7. 2015

Parazit

Já.

Sbalit se a vypadnout
jednou pro vždy,
nechat vše za sebou,
zbořit mosty.

Zpřetrhat vazby,
ukončit hádky,
překonat chmury
z absece lásky.

Soužení utnout,
nastřádat síly,
překonat úzkost,
vytvořit domov.

Ona.

Vyhodit na ulici,
konečně oddychnout si,
už žádní paraziti,
jen já a mí pomocníci:
rum se slivovicí.

Neumím to.

17. 7. 2015

Jeden den v ráji

Můj milý bložínku,

před několika dny mé doupě opět navštívila Klér. Aby jsme nezahálely a udělaly pro své tělo i mysl něco pěkného, naplánovaly jsme si další výlet po místních krásách. Tentokrát jsme si vybraly Pálavu.
Ačkoliv nebydlím moc kilometrů od tohoto vápencového pohoří, s mírným studem musím přiznat, že jsem tyhle vrchy údajně zdolala jen jednou a to ještě ve velice dávné minulosti. Myslím, že tak v osmi letech to mohlo být. Kdybych si něco pamatovala, pravděpodobně by mě to na Pálavu hnalo mnohem dřív. Doopravdy jsem totiž nevěděla, o co přicházím.


A tak se tedy stalo, že jsme s Klér jednoho pátečního večera naplánovaly, jak to druhý den provedeme. V deset ráno nastoupíme do auta a dopravíme se do Dolních Věstonic, kde auto opustíme a vydáme se po svých. Protože jsme tak úplně nevěděly, odkud kam se vydat, nesmírně se nám hodilo, že se nakonec přidal ještě jeden společník. Pavel se ukázal jako dokonalý průvodce. Nebyl tam poprvé a tak to tam dobře znal. Provedl nás místy, kde se to v ten krásný letní den hemžilo turisty, ale i místy naprosto kouzelnými, kde pro změnu nebylo živáčka.

Prošli jsme se na Dívčí hrádek a následně k vysílači, v jehož stínu vál příjemný větřík a kde dotvářel atmosféru kytarista svým brnkáním do strun. Sestupovali jsme dolů do Klentnice přes kamenité planiny, jež tak důvěrně připomínaly Středozem. Tak důvěrně, že jsem čekala, odkud se z ničeho nic vynoří skřetí armáda.

Nikde nic, bohužel, do Pána prstenů jsme tedy nakonec byli vtaženi pouze v naší mysli. Příště o Cafe Fara a Sirotčím hrádku a nyní několik vybraných fotografií:












































5. 7. 2015

Sarkastická mrcha

Můj milý bložínku,

snad nežiješ (ehm, nevisí tvůj život na vlásku) v domnění, že jsem se na tebe vykašlala. Neměl bys. Znáš dobře ten můj postoj k psaní zbytečných článků a tak víš, že raději mlčím, když nemám co říct nebo napsat. Že se snažím zvolit ta správná slova ve správnou chvíli. A taky mi občas něco vezme vítr z plachet, nebo spíš slova z úst. Ach ta životní zákoutí, pomyslná mořská hladina nás odnáší všemi směry.


Duben pro mě neskončil dobře. Byla jsem vylita z práce, která mi šla a ve které jsem byla docela spokojená. Byla jsem prostě navíc. Zavazela jsem, potřebovali zaměstnat někoho jiného, jak mi posléze došlo. A tak si to ke konci měsíce na mé pracoviště napochodovala paní zaměstnavatelka a našla si důvody, skrz které bude nejlepší se mnou spolupráci ukončit. Pěkně si to vymazlila, ledacos si vylepšila a něco si úplně vycucala z prstu. Už předtím jsem věděla od kolegů, že taková je, a tak by člověk čekal, že mě to tak nepoloží. Pravdou je, že moje citlivá povaha dost špatně snáší hrubé jednání od cizího člověka a o to víc nespravedlnost.
Tak to byl asi takový hlavní důvod, proč mě opustila chuť psát. Prostě to nešlo, nemohla jsem pokračovat ve psaní zážitků a tohle jen tak přejít, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem to skutečně přešla.

Květen. Ty dny mám v jakési mlze. Vím, že jsem se dala na jakousi zdravější životosprávu, hýbala se a insprovala se ohledně zdravých potravin, dobíjela baterky. Přehodnotila jsem své rozhodnutí odrůst si z vlasů červenou. Nechala jsem si ji tam vpatlat zase, protože bez jiné barvy to už asi nejsem já. Taky jsem po letech navštívila Lednicko-valtický areál.


To jsem se tak domluvila s Klér, že přijede na pár dní na návštěvu. A protože Jižní Moravu nezná, dohodly jsme se, že si uděláme výlet za nějakou tou naší typickou turistickou zajímavostí.
Zvolily jsme skvělý den. Bylo zataženo a fotky mi moc pěkně nevyšly, ale jinak bylo počasí na výlet jako dělané. (Následující dny pršelo.) V zámku jsme si prošly dvě prohlídkové trasy. První, reprezentační sály v přízemí. A druhou, knížecí apartmány v prvním poschodí.
Následně jsme se vydaly procházkou parkem k Minaretu, během které jsme předběhly partu několika důchodců, kteří si nebyli jisti, kudy jít, a tak šli za námi. Minaret jsme našly snadno, vystoupit až nahoru až tak úplně snadné nebylo, ale nejsme žádný máčky. Za ten zážitek to určitě stojí. A pozdější odměna v občerstvení pod Minaretem byla taky fajn. :D No a pak zase ti důchodci, kteři šli kolem a loučili se s námi s přáním dobré chuti a pěkného dne, ti vážně dokázali zlepšit náladu. Fak mě dokáže potěšit pohled na spokojeného starého člověka, nevídám to moc často.
Od rozhledny jsme se daly přepravit lodičkou (Mimochodem pěkně drahou lodičkou, ale na výletě na peníze nehleď a užívej!) k Janovu hradu. Ten byl pro mě malým zklamáním, v mých vzpomínkách byl trochu zajímavější, ale když už je člověk v areálu, určitě stojí za návštěvu. Cesta nazpět byla nesmírně zvláštní. Prostě jsme šly, šly a šly a já měla za to, že jsme se musely ztratit, protože ty luky a háje vůbec nepředpovídaly blízkou civilizaci! Nicméně došly jsme a ve zdraví se dopravily i domů. Utahané, ale spokojené.

V červnu se mi naskytla možnost brigády. Sbírání jahod! Představa horoucího pekla, do které by nešel kdejaký otrlec. Aspoň takhle mi to vždycky přišlo. Ale ve skutečnosti to není tak zlé, tedy dle mých zkušeností s různými pracemi a brigádami, dle mé nekomunikativní povahy. Pro duši to byl hotový balzám. Nemuset jednat s lidmi, být tam jen tak sama za sebe a se sluchátky v uších sbírat a zabývat se svým vlastním já a svými myšlenkami.
Tělesná schránka z toho ale moc odvařená nebyla, obzvláště po prvních dvou dnech, kdy jsem si stihla připálit uši a záda. Jahodová plantáž, kde jsem těch několik týdnů trávila svůj čas, se nachází na území firmy, kde pracuje můj táta, tudíž jsem se vždy po práci doplazila k němu na budovu a poté se vezla domů na sedadle spolujezdce. Díky všem bohům! První den se tatík divil, že vypadám podezřele dobře, že čekal, jak dorazím celá upachtěná a s rudnoucím obličejem. Musím říct, že jsem se cítila opravdu děsně, ale hřálo mě tedy u srdce, že tak, jak jsem se cítila, jsem aspoň nevypadala! :D Následující dny to ale bylo lepší. Počasí mi přálo, krutá vedra nahradilo zatažené počasí a mírný větřík. K posledním dnům bylo milé chladno nahrazeno až nemilým chladnem. :D

Mimo práci jsem v červnu zažila i nějaké ty příjemnější akce. Za zmínku v první řadě stoji brněnský Diamond Race 2015, odstartování milionářského závodu luxusních aut. Tam jsem po nějaké době provětrala zrcadlovku - a že bylo co fotit! Ohledně aut jsem spíš neznalec, ale pohled na pěkná rychlá auta, to si nenechám ujít. třeba takové Lamborghini, mmm...


Hned dva dny po Diamond Race jsme se s Andělem vypravili na brněnské výstaviště, kde se konala Android RoadShow. Tam jsem moc nefotila, člověk si spíš užíval všechny ty technické vymoženosti. Osahával si nové telefony a tablety a chytré brýle (přes které mi tak úplně nešlo koukat, tedy není to asi zatím nic, co bych nutně potřebovala doma), zkoušel létat s dronem a nechal se trochu postrašit krátkým filmem přes virtuální realitu. (Což se mi pro změnu líbilo hrozně moc!) Taky jsme si střihli pár přednášek, například právě o té virtuální realitě, nebo taky o MADFINGER Games, což mě dost navnadilo si nějakou tu hru stáhnout.

Červen se nakonec překlenul do července a já mezitím začala brigádu jinou. Za lepších podmínek, za lepší peníze a svým způsobem i mnohem méně náročnou a přesto ne o moc lepší. Jak jsem psala o jahodárně, tam se člověk nemusel s nikým bavit a s nikým nic řešit, na nikoho spoléhat a nikdo od něj nic nečekal. Kromě těch jahod teda. Tady jde zase o tu spolupráci s ostatními kolegy a mě se už snad po milionté potvrdilo, že kolektivní činnosti mě prostě dělají nešťastnou. A hloupé, netolerantní a bezohledné osoby rovněž. Nicméně za těch pár dnů by bylo špatné si dělat konečný úsudek, ono se to třeba nakonec nějak poddá.

Co se týče názvu, inu se sarkasmem jsme byli jedna ruka, co si já pamatuju. Asi nějaká obrana před okolním světem, nebo způsob, jak zůstat nad věcí. V poslední době ale nějak častěji slýchávám věty typu: "Ty jsi ale sarkastická mrcha!" Nebo "Nebuď sarkastická!" a k tomu dodatek, jak odporná vlastnost to je. Já to spíš považuju spíš za svůj pochybný způsob humoru, ačkoliv se asi nemůžu zlobit na druhé, že se jim to moc nelíbí. Každopádně by mě zajímalo, jak to mají druzí lidé. Jak vnímáš sarkasmus ty?