Sarkastická mrcha

Můj milý bložínku,

snad nežiješ (ehm, nevisí tvůj život na vlásku) v domnění, že jsem se na tebe vykašlala. Neměl bys. Znáš dobře ten můj postoj k psaní zbytečných článků a tak víš, že raději mlčím, když nemám co říct nebo napsat. Že se snažím zvolit ta správná slova ve správnou chvíli. A taky mi občas něco vezme vítr z plachet, nebo spíš slova z úst. Ach ta životní zákoutí, pomyslná mořská hladina nás odnáší všemi směry.

---

Duben pro mě neskončil dobře. Byla jsem vylita z práce, která mi šla a ve které jsem byla docela spokojená. Byla jsem prostě navíc. Zavazela jsem, potřebovali zaměstnat někoho jiného, jak mi posléze došlo. A tak si to ke konci měsíce na mé pracoviště napochodovala paní zaměstnavatelka a našla si důvody, skrz které bude nejlepší se mnou spolupráci ukončit. Pěkně si to vymazlila, ledacos si vylepšila a něco si úplně vycucala z prstu. Už předtím jsem věděla od kolegů, že taková je, a tak by člověk čekal, že mě to tak nepoloží. Pravdou je, že moje citlivá povaha dost špatně snáší hrubé jednání od cizího člověka a o to víc nespravedlnost.
Tak to byl asi takový hlavní důvod, proč mě opustila chuť psát. Prostě to nešlo, nemohla jsem pokračovat ve psaní zážitků a tohle jen tak přejít, protože mi dost dlouho trvalo, než jsem to skutečně přešla.

Květen. Ty dny mám v jakési mlze. Vím, že jsem se dala na jakousi zdravější životosprávu, hýbala se a insprovala se ohledně zdravých potravin, dobíjela baterky. Přehodnotila jsem své rozhodnutí odrůst si z vlasů červenou. Nechala jsem si ji tam vpatlat zase, protože bez jiné barvy to už asi nejsem já. Taky jsem po letech navštívila Lednicko-valtický areál.


To jsem se tak domluvila s Klér, že přijede na pár dní na návštěvu. A protože Jižní Moravu nezná, dohodly jsme se, že si uděláme výlet za nějakou tou naší typickou turistickou zajímavostí.
Zvolily jsme skvělý den. Bylo zataženo a fotky mi moc pěkně nevyšly, ale jinak bylo počasí na výlet jako dělané. (Následující dny pršelo.) V zámku jsme si prošly dvě prohlídkové trasy. První, reprezentační sály v přízemí. A druhou, knížecí apartmány v prvním poschodí.
Následně jsme se vydaly procházkou parkem k Minaretu, během které jsme předběhly partu několika důchodců, kteří si nebyli jisti, kudy jít, a tak šli za námi. Minaret jsme našly snadno, vystoupit až nahoru až tak úplně snadné nebylo, ale nejsme žádný máčky. Za ten zážitek to určitě stojí. A pozdější odměna v občerstvení pod Minaretem byla taky fajn. :D No a pak zase ti důchodci, kteři šli kolem a loučili se s námi s přáním dobré chuti a pěkného dne, ti vážně dokázali zlepšit náladu. Fak mě dokáže potěšit pohled na spokojeného starého člověka, nevídám to moc často.
Od rozhledny jsme se daly přepravit lodičkou (Mimochodem pěkně drahou lodičkou, ale na výletě na peníze nehleď a užívej!) k Janovu hradu. Ten byl pro mě malým zklamáním, v mých vzpomínkách byl trochu zajímavější, ale když už je člověk v areálu, určitě stojí za návštěvu. Cesta nazpět byla nesmírně zvláštní. Prostě jsme šly, šly a šly a já měla za to, že jsme se musely ztratit, protože ty luky a háje vůbec nepředpovídaly blízkou civilizaci! Nicméně došly jsme a ve zdraví se dopravily i domů. Utahané, ale spokojené.

V červnu se mi naskytla možnost brigády. Sbírání jahod! Představa horoucího pekla, do které by nešel kdejaký otrlec. Aspoň takhle mi to vždycky přišlo. Ale ve skutečnosti to není tak zlé, tedy dle mých zkušeností s různými pracemi a brigádami, dle mé nekomunikativní povahy. Pro duši to byl hotový balzám. Nemuset jednat s lidmi, být tam jen tak sama za sebe a se sluchátky v uších sbírat a zabývat se svým vlastním já a svými myšlenkami.
Tělesná schránka z toho ale moc odvařená nebyla, obzvláště po prvních dvou dnech, kdy jsem si stihla připálit uši a záda. Jahodová plantáž, kde jsem těch několik týdnů trávila svůj čas, se nachází na území firmy, kde pracuje můj táta, tudíž jsem se vždy po práci doplazila k němu na budovu a poté se vezla domů na sedadle spolujezdce. Díky všem bohům! První den se tatík divil, že vypadám podezřele dobře, že čekal, jak dorazím celá upachtěná a s rudnoucím obličejem. Musím říct, že jsem se cítila opravdu děsně, ale hřálo mě tedy u srdce, že tak, jak jsem se cítila, jsem aspoň nevypadala! :D Následující dny to ale bylo lepší. Počasí mi přálo, krutá vedra nahradilo zatažené počasí a mírný větřík. K posledním dnům bylo milé chladno nahrazeno až nemilým chladnem. :D

Mimo práci jsem v červnu zažila i nějaké ty příjemnější akce. Za zmínku v první řadě stoji brněnský Diamond Race 2015, odstartování milionářského závodu luxusních aut. Tam jsem po nějaké době provětrala zrcadlovku - a že bylo co fotit! Ohledně aut jsem spíš neznalec, ale pohled na pěkná rychlá auta, to si nenechám ujít. třeba takové Lamborghini, mmm...


Hned dva dny po Diamond Race jsme se s Andělem vypravili na brněnské výstaviště, kde se konala Android RoadShow. Tam jsem moc nefotila, člověk si spíš užíval všechny ty technické vymoženosti. Osahával si nové telefony a tablety a chytré brýle (přes které mi tak úplně nešlo koukat, tedy není to asi zatím nic, co bych nutně potřebovala doma), zkoušel létat s dronem a nechal se trochu postrašit krátkým filmem přes virtuální realitu. (Což se mi pro změnu líbilo hrozně moc!) Taky jsme si střihli pár přednášek, například právě o té virtuální realitě, nebo taky o MADFINGER Games, což mě dost navnadilo si nějakou tu hru stáhnout.

Červen se nakonec překlenul do července a já mezitím začala brigádu jinou. Za lepších podmínek, za lepší peníze a svým způsobem i mnohem méně náročnou a přesto ne o moc lepší. Jak jsem psala o jahodárně, tam se člověk nemusel s nikým bavit a s nikým nic řešit, na nikoho spoléhat a nikdo od něj nic nečekal. Kromě těch jahod teda. Tady jde zase o tu spolupráci s ostatními kolegy a mě se už snad po milionté potvrdilo, že kolektivní činnosti mě prostě dělají nešťastnou. A hloupé, netolerantní a bezohledné osoby rovněž. Nicméně za těch pár dnů by bylo špatné si dělat konečný úsudek, ono se to třeba nakonec nějak poddá.

Co se týče názvu, inu se sarkasmem jsme byli jedna ruka, co si já pamatuju. Asi nějaká obrana před okolním světem, nebo způsob, jak zůstat nad věcí. V poslední době ale nějak častěji slýchávám věty typu: "Ty jsi ale sarkastická mrcha!" Nebo "Nebuď sarkastická!" a k tomu dodatek, jak odporná vlastnost to je. Já to spíš považuju spíš za svůj pochybný způsob humoru, ačkoliv se asi nemůžu zlobit na druhé, že se jim to moc nelíbí. Každopádně by mě zajímalo, jak to mají druzí lidé. Jak vnímáš sarkasmus ty?