Neb věci, kolem kterých chodíme každý den, víme, že tam jsou, ale tolik jim nevěnujeme svoji pozornost. Vybrala jsem pár takových u sebe doma a zaostřila na ně svým objektivem. K převážné většině z nich nemám žádný vztah. Ale prostě jsou. Až na ty hodiny. Nesleduji na nich čas, protože jedou o pár minut dopředu. Ale je to jedna z mála věcí v tomto domě,, kterou mám opravdu ráda.
Jakou věc ve vašem domě/bytě máte rádi? Přidejte foto, pokud se vám zachce a pokud fotografií bude víc, možná vznikne samotný přízpěvek s odkazy na vás. :)
Odkaz na tuhle píseň tu není jen tak pro nic za nic, jako že se mi líbí a chci, abyste si ji poslechli i vy. Ano, chci, abyste si ji poslechli. Protože je absolutně dokonalá a právě teď má v mém životě velikou roli. Doprovází mě každým dnem a vzbuzuje ve mě neskutečné emoce. A mnohé vzpomínky. Vyjadřuje mě samotnou zrovna v tomhle stádiu. A čekání, jak se vše vyvine, jakým směrem se vše bude nadále ubírat.
Děkuju Laně Del Rey, momentálně je mi velku inspirací.
Je mi fajn, protože:
• můžu poslouchat Young and Beautiful • můžu poslouchat Lanu Del Rey • snad budu mít konečně stálejší práci • jsem byla s Alčou v Subway • mám nový superkrásný šatičky a spoustu jinejch blbostí • jsem včera byla v čajce s Taychi, Danielem Hlouškem a Tomem Báťkem • jsem napsala Kláře dopis
momentálně si připadám trošku jako když mě přejede náklaďák. Proto to dnes bude asi krapítek kratší a já si pak dokoukám seriál a nachystám se pomalu do pelíšku. A pak možná začnu koukat na další seriál, ale to je vedlejší. Zkrátka jsem moooc unavená. Což by nevadilo, kdybych zítra nekřesťansky brzo nevstávala, že... Tenhle týden mám najednou v hrozné mlze. Byl pracovní, byl přemýšlející a taky jsem se jeho větší část potýkala s úpravou fotek, které jsem fotila minulý pátek. Možná si vzpomínáte - nebyla jsem z toho focení moc odvařená. Ale nakonec vše dopadlo dobře, fotky se mi povedlo doupravit tak, aby se líbily (až na jednu, u které si ještě nevím rady) a já nakonec dostanu zaplaceno ještě víc, než jsem původně chtěla! :) Pátek a sobota proběhly převážně úklidově. Rodičové od pátku do dnešního odpoledne odjeli kamsi pryč, tak jsem měla na vše klid a nikdo mi nezavazel. V sobotu v podvečer ke mě přijel můj drahý nejlepší přítel. Nic mě tolik nedokáže nabít, jako jeho přítomnost. Ty naše ztřeštěnosti a hezká slova na pohlazení. Polehávání v posteli a povídání si až do časných ranních hodin. :) A tak dále.
* Dum spiro, spero - Dokud dýchám, doufám
Je mi hezky, protože:
• jsem v pondělí byla konečně u kadeřnice trochu zastřihnout vlasy • v úterý jsem byla tak vyždímaná, že jsem prospala celé odpoledne • jsem našla pár fakt pěkných citátů • můj nejlepší přítel dal oba didaktický testy • ve čtvrtek jsem sice brzy vstávala, zato jsem se už dlouho necítila tak odpočatá • jsem s předstihem dokončila úpravy onech zatracených fotografií • se fotky velmi líbily, což mě opravdu potěšilo • mě na facebooku našla Evelin • jsem stihla všechno, co jsem si naplánovala • jsem jedla děsně dobrý slaný štrůdl • mám někoho, kdo mě vyslechne a dokáže zhodnotit moji situaci • hrozně ráda někomu působím radost, byť mu jen podstrčím něco dobrého ma cestu domů • jistě se ještě najde něco dalšího :)
A zatímco prach matně se třpytící si s paprsky slunce hraje, teplé odstíny světla dopadají na předměty dávno před lidskýma očima skryté a zamčené na sedm západů. Královská říše pavouků, kteří pilně tkají krajku svých sítí, i jiné chamradi, jež se schovává v temných koutech, či vyhlodává svá obydlí v chatrných stránkách starých knih. Předměty staré a zbytečné, které už nikdo nepotřebuje, v klidu a temnotě tiše odpočívají či snad dumají nad vlastní historií.
Hádanky půdních prostorů, jež snad nikdy nikdo nevyluští. Zahalená tajemstvím navždy.
taky jste se někdy zamýšleli nad tím, jak rychle dny plynou, když nás čeká něco nepříjemného, a naopak jak se dokážou protivně vléct, dyž se na něco těšíme? Skoro mi zůstává rozum stát, když si uvědomím, jak rychle tento týden utekl. V pátek mě čekalo focení portrét v jedné firmě, kterého jsem se docela obávala. Byla to moje první zkušenost s takovýmhle stylem focení a abych řekla pravdu, moc příjemná pro mě nebyla. Nevěděla jsem, do čeho jdu a ani co se po mě bude chtít. Jen to, že mám fotit přibližně pět lidí. Nakonec jsem fotila lidi pouze tři. V bílé, nudné, poloprázdné a sterilní kanceláři. Se dvěma slečnami a panem ředitelem, který si asi myslel, že jsem Harry Potter a dokážu z oné kanceláře vyčarovat japonskou zahradu, nebo co, neboť se zdál poměrně zklamaný. (O odčarování jeho neodmyslitelného podbradku ani nemluvě.) Možná by ale nebyl, kdyby mě člověk, kterým jsem byla tak vřele doporučována, neprezentoval jako profíka - protože to já opravdu nejsem a zjevně ani nebudu! Naštěstí tam se mnou byla ještě Taychi a přestože jen držela odraznou desku (bez které by ty fotky vážně byly úplně na nic, protože nebyli schopní dodržet ani můj požadavek volné stěny přímo naproti oknu), její přítomnost mi docela pomáhala. Minimálně jsem nebyla jediná, kdo si myslel, že pan ředitel... no nic. :)
Každopádně mi to pomohlo si uvědomit jednu věc ohledně focení, nad kterou už přemýšlím delší dobu. Tohle můj pohled na věc jen utvrdilo. Dostala jsem příležitost, využila ji, přesvědčila se. :) Ale o tom až jindy.
Týden jinak utekl... tak nějak normálně. Zbytek pátku jsem jinak trávila s Taychi u ní doma a celou sobotu s andílkem. Víc takových dnů a byla bych hned o mnoho spokojenější.
Důvody k radosti:
• Mozartovy koule :D <3 • pálivé papričky aneb co si druhý zakáže koupit, to mu koupím já • minimalismus • yházení plechovek od energiťáků - horší je, že teď nevím, co tam místo nich dát • vědomí, že můžu dělat, co se mi zachce • objednání se ke kadeřnici - konečně, něco s tou hlavou zase potřebuji udělat • čaj a chalva • kešu říšky v čokoládě • vyhlédnuté krásné šatičky a punčošky :D • láska • mít toho spoustu ke čtení
momentálně jsem v podivném rozpoložení, toužící po nějaké velké pozitivní změně ve svém životě. V poslední době toho (rozhodně ne jen) moje nervíky docela dost zažily. Je to adrenalin, trochu větší pohyb vpřed, ale rozhodně ne všechno je růžové. A já najednou toužím po něčem růžovém, zářícím, něčem, co mě nakopne! A přitom mám pocit, že mě něco nakopává, nebo možná spíš já sama sebe - ale do zadnice a to není zrovna to správné místo. Mám strach, bojím se, že něco přijde, ale pozitivní to právěže nebude. Každopádně se něco ve mě děje a já sama se sebou se můžu zatím pouze dohadovat, co to sakra je a jak vše vlastně dopadne.
Jinak jsem v poslední době v rozpacích ohledně blogu. Píšu články, nebo spíš nemalé radosti, takže blog vyloženě neumírá. Když je čas, přibude i nějaký článek z jiného koutku. Mám v plánu zase začít přidávat nějaké fotky, protože jsem zase začala docela dost fotit a tak nějaká ta zásoba je. Na druhou stranu si pohrávám s tou zlou myšlenkou - má to vůbec cenu? Já si opravdu nemůžu stěžovat na návštěvnost. Vážně není nijak zvlášť vysoká, ale tolik mi na ní nezáleží. Spíš mě mrzí, že není větší odezva. Ty komentáře jsou v poslední době opravdu mizivé. Na jednu stranu to chápu, protože přecejen - na mé radosti asi není moc co napsat, navíc nemám na blog tolik času a články svých oblíbenců sice čtu, i když s velkým zpožděním, zato tak moc nekomentuju. Takže teď zbývá otázka, co s tím? Co změnit? Co přidávat? Jak se chovat?
Jinak z (ne)malých radostí...:
• setkání se s Klér • Čarodějáles • povídání si až do pěti do rána a pocit, že můžu mluvit o všem, co mě napadne • naprosto skvělá vůně, jako dárek otci k narozeninám • dort • krásná zelená příroda ještě po dešti • nové knížky • chápání blízké bytosti • protáhnutí celého těla • dlouhá příjemná sprcha ve vlažné a nakonec studené vodě • třídění šatníku a nekompromisní zbavování se věcí, které nenosím • ten pocit, když si uvědomíte, jak vaše tělo oproti minulým létům vypadá dobře • a taky zjištění, že ta fyzická námaha stojí za to, že najednou zvládnete víc, než kdy jindy
Zápisník zeje prázdnotou, neboť deníčkových zápisků na tomto blogu přibývá opravdu poskrovnu. Nějaká ta rubrika se tu občas ale přecejen musí oprášit a po úterním večeru k tomu tedy nastala ta správná příležitost. Na Čarodějáles 2013 jsem se těšila hezkou řádku měsíců dopředu. Nejsem člověk, který by oblézal všechny festivaly v České republice. Naopak když připočítám Rock For People, na kterém jsem byla v minulém roce (o kterém jsem bohužel skoro nenapsala ani řádku), Čarodějáles je hned druhý fesťák, na který jsem se byla podívat.
Byla ještě krutá a třeskutá zima, když jsem zabalená do kabátu a pohlcená vlastními myšlenkami procházela brněnskými ulicemi. Najednou moji pozornost upoutal povědomý nápis na řadě plakátů, kolem kterých jsem právě prošla. The Subways!! Vytřeštila jsem oči a na chvíli zůstala šokovaně stát na místě. Poté následovalo šťastné vypísknutí, rychlé vyfocení plakátu mobilem a v nejbližší době telefonát s kamarádkou Klér.
Bylo nad slunce jasné, že tam půjdeme. The Subways v Brně, to si prostě nemůžeme nechat ujít. A tak jsem se pomalu začala těšit na 30. dubna, kdy se Čarodějáles konal. V den D jsem se něco po páté sešla s Klér na hlaváku (,,Já to věděla, že si vezmeš to triko Subways!!") a společnými silami jsme se dostaly na Riviéru, kde se festival konal.
Akorát s naším příchodem začínala hrát kapela Prago Union. Ty jsme si na chvíli poslechly i na RfP, jenže kvůli zcela bezpředmětně nutné sprše jsme se jich musely vzdát. A tak jsme je tentokrát stihly - ale pro změnu bez hlavního frontmana, který uvízl na D1! :D Přesto to zbytek kapely zvládl perfektně, zajamovali si tu a tam s nějakým tím odvážným fanouškem a celkově se nezkazila fajn atmosféra.
Po Prago Union jsme se s Klér přemístily na Starobrno stage, kde měl od sedmi začít hrát Pražský výběr. Původní plán byl, že to prostě nějak přežijeme, protože ani jednu z nás Pražský výběr nikdy moc nebral. Ale chtěly jsme se držet v popředí, abysme si pak sehnaly slušné místo na The Subways. Nakonec jsme během koncertu názor na PV dost změnily. Starouši prostě válí, hudba na živo zní úplně bezvadně a krom toho jde vidět, jak je to strašně baví. No a Vilda Čok je prostě komediant :D
Když Pražský výběr vyklidil pole, přemístily jsme se zhruba do půlky pódia, do druhé řady, kde jsme si našly na první pohled celkem slušné místo. Ono by bylo úplně úžasné, nebýt toho, že tam byli i další lidi, že! Představte si, že stojíte na tom svém pečlivě vyhlídnutém místečku za několika poměrně nízkýma holkama a čekáte, až konečně padne devátá hodina a přijdou na pódium největší hvězdy večera. No a pak se kolem vás začne motat člověk, který je totálně opilý a možná i něčím sjetý (a krom toho i slizký a nechutný), vesele klavíruje do těch holek před vámi a při tom vám celou dobu strká loket do obličeje a vyzívavě na vás čumí, případně na vás místy rovnou padá. A ještě se vytočí a nazve vás "idiotkou", když se ho snažíte od sebe odstrčit. Vzápětí se hned vedle nás postavili dva velice inteligentní chlapci, kteří asi třičtvrtě hodiny řešili témata jako "Chce se mi strašně chcát!" a "Mám tři eNka..." a "Metallica hraje hrozný sračky a Ozzy by měl umřít!" - prostě nádhera.
Konečně! Konečně nastala devátá a THE SUBWAYS se ukázali! Abych byla zcela upřímná, absolutně si nepamatuju playlist. Nepamatuju si první písničku, pamatuju si jen ten moment, kdy jsem měla všechny tři před sebou a všude kolem mě nastalo totální peklo. Jednou rukou jsem se stihla chytnout zábrany, která oddělovala fanoušky od pódia a držela jsem se, co to šlo, protože jinak bych se pravděpodobně brzy ocitla na zemi. Snažila jsem se soustředit na kapelu. Na Billyho, na Charlotte i na Joshe v pozadí. Ale brzy jsem toho nulového prostoru kolem sebe začala mít po krk. Navíc jsem ztratila Kláru, která řádila někde v kotli. Takže v momentě, kdy jsem na pár vteřin ani nemohla popadnout dech, jsem se rozhodla zdrhnout trochu na stranu. Byl to boj, ale po chvíli se mi to podařilo a já si našla bezvadný místečko po pravé straně přímo pod Charlotte. Kolem mě prostor a já stále výhled na celou kapelu, i když trochu z dálky. Pak jsem si teprve mohla 100% užívat koncert. Musím říct, že byl perfektní, hodně podobný tomu, co byl vloni na RfP. Tehdy sice byl Billy trochu víc akční a skákal do poblika a ve volné chvíli Charlotte proběhla kolem první řady a chytala nás za ruce. Tentokrát ale hráli po tmě a atmosféru dokreslovaly výborné světelné efekty. The Subways jsou strašně roztomilí, jak mluví česky s tím svým přízvukem - "Děkujííí" po každé písničce, "Jak se máte?" a "Sednete siii," případně slova jako "Česká republika" a "Čarodějáles" :) Stejně tak se mi líbí, jak manipulují publikem, například to, jak si všichni na nějakou dobu dřepli a pak naráz vyskočili, nebo "scream" při písničce It's A Party, která byla, tuším, poslední a ze které někdo natočil poměrně slušnej záznam. Nemám tady na blogu ráda videa, ale pro jednou sem prostě jedno musím dát.
"Scream!"
Po The Subways jsem našla totálně špinavou Klér, šly si koupit pití (kde jsme ve frontě narazily zase na tu slizkou opilou existenci a to jsem si předtím myslela, jak jsem se jí krásně zbavila!) a pak už byl čas vyrazit k výstavišti, kde na nás měl čekat odvoz. Dá se říct, že jsme tam byly prakticky jen na otočku. Nebyly jsme tam od začátku a už vůbec ne do konce. Přesto jsme si to užily a rozhodně to za to pětikilo stálo. Nemůžu si stěžovat, nicméně ne všichni byli takoví. Co jsem tak četla na internetu, spousta lidí si stěžovala, že je to drahé a kdesi cosi. Já byla spokojená a těch pět stovek se mi nezdá zase tolik, vzhledem k tomu, kolik dobrejch kapel tam bylo a jak dobře to všechno bylo celkem zmáknuté.
Uvidíme co minulý rok :) A nakonec ještš jednou The Subways, tentokrát s neodolatelným...
