27. 9. 2012

Je mi to jedno - It doesn't matter

Při tvoření téhle fotky mě napadlo, že bych mohla po dlouhatánské době přidat něco k TT. Je tedy pojmenovaná podle něj. Celkově jsem se tak zamýšlela nad tím, co je mi jedno a co ne. Když je tohle takový fotočlánek a nejdůležitější je zde ona fotka, budu mluvit k fotkám.
Dříve mi ani moc nezáleželo na tom, jak moc dobře fotka vypadá, jaké má světlo, jak je zaostřená, kompozice atd. Co mám zrcadlovku, dávám si na tom docela i záležet a taky mě to stojí mnohé rozčilování :D Neumím to, fotím vlastně jen intuitivně a to minimum, co umím, jsem mnohdy odkoukala od jiných fotoblogerů :D Vlastně samotný blog mě přinutil se více fotkami zabívat, více nad nimi přemýšlet, experimentovat atd.
Ale to odbočuju od tématu. Dřív mi bylo jedno, jak fotka vypadá. Protože jsem oběvila kouzlo programů na úpravu a říkala si, že to tam pak hodím, fotku oříznu, doostřím, upravím barvu atd. Ale tohle umí každý debil, dámy a pánové. O tom fotografie a umění fotit není, i když každý fotograf upravuje. Někdo míň, někdo víc. Podle mě je talentovaný fotograf ten, jehož fotografie druzí obdivují, přestože upraveny nejsou, nebo jen minimálně. Či vkusně, že.
Takže to by bylo jen takové moje zamyšlení, aneb "když si mozek dělá co chce".

Fotka vznikla dnes kolem poledne. Víceméně šlo jen o hraní si se zrcadlovkou a různé přenastavování. Konečně jsem sebrala odvahu a šla do manuálního nastavení. Dan by měl jistě radost :D


25. 9. 2012

Když jde slunce spát

Aneb sobotní podvečer a moc krásný pohled na oblohu. Škoda, že se celý západ schovával za ořešák.

Je vážně k naštvání, když skoro měsíc po oficiálním ukončení brigády máte v peněžence pár korun, protož vám šéfová ještě nebyla schopná poslat výplatu. Jakože já jsem celkem trpělivej člověk a chápu, že to s penězma není jednoduchý, snažím se vyjít s tím co mám a nějak to pořád jde. Ale jen do jisté chvíle. Potřebuju spoustu věcí a nemůžu si je pořídit, protože moje peníze se pořád a pořád nacházejí u člověka, který mi je nechce vydat. Grrr.

Ale jinak mám od včerejška fakt docela hezkej šedej kabát. :D


24. 9. 2012

Připravující se na podzim

V posledních měsících se rozhodně nenudím. Skončilansice brigáda a do školy nechodím, o práci jsem zatím taky nezavadila. Ale stejně si každý týden musím rozplánovat, abych stihla vše, co chci a stačila se setkat i s přáteli. Zatím to vychází krásně, nestěžuji si.
V neděli před týdnem jsem se po neskutečně dlouhé době setkala s kamarádem ze základky. Zároveň jsme se domluvili na nějakém menším focení, což mi udělalo velkou radost. Zrcadlovku zatím sice moc neovládám a fotím hlavně na automat, ale už jsem takhle domluvená s bíce lidmi, což potěší.
Od úterý do pátku jsem byla na menších prázdninách u (bývalé) spolužačky Lidušky. V jedné konverzaci na fb vyplynulo, že už nám začíná z domova hrabat, takže se na tyhle dny naplánovala soukromá dívčí jízda.

Sobota byl (nejen) pro mě velmi důležitý den. V Brně jsme si dali sraz s Taychi, Danem, Tomem a Niky. Po delších úvahách kam zapadnout, jsme nakonec zalezli do Chajovny, kde se mi okamžitě zalíbilo. Přidala se k nám i Niky kamarádka Míša a hezky se o nás staral Taychin oblibenec a číšník Adam. Já s klukama jsme si dali melounovomátovou vodní dýmku ("V Olomouci je lepší, musíš přijet do Olomouce!") a každý popíjel čaj (nebo colu z petláhve) a později jakousi ořechovou směs ("Ne, nedostaneš! Dokud neřekneš nějakou příhodu, ty ani tom nedostanete oříšek!" aneb můj pokus rozmluvit Dana.). Taychi odešla brzy, já s kluci jsme to zabalili kolem páté. A při obejmutí na rozloučenou si neodpustili poznámky o mé výšce. :p Abych to zhrnula, takové srazy by se měly konat častěji. Odjížděla jsem domů s dobrým pocitem a v blízké době se asi zase já projedu do Olomouce :)

A nakonec fotka související s nadpisem.

16. 9. 2012

Za záclonou se skrývající

Tady na blogu jsem se ještě nestačila pochlubit s jednou docela důležitou věcí. Prvního září jsem si konečně splnila sen a za peníze z brigády si pořídila zrcadlovku. Nikon D5100 s objektivem AF-S 18-105 mm.
Tímhle krokem se Bels zase posunula o kousek dál a ačkoliv toho s novým miláčkem zatím moc nesvede (protože se k němu nedostane zase tak často, jak by chtěla), snaží se a snad to časem zvládne.

Fotek mám pár v zásobě, i když jde zatím jen o první kousky a většina spíš letěla do koše. Tady je první z nich. Nijak zajímavá, ale jedna z mála, které jsem ještě nestačila vyhodit do koše.


8. 9. 2012

Čtyři věci, co tě dokážou znechutit

Jde to pomalu, ale jistě. Další den. Když si to tak čtu, hned bych pár dalších bodů zase přidala. Třeba neupřímný chování, vysmívání se za zády, ponižování druhých, arogance... a zkrátka všechny ty úžasné vlastnosti, které zvyšují všechno negativní kolem. Nemám ráda lidi, co dělají schválně zlo, vlastně já vůbec nemám lidi moc v lásce a když mám příležitost se jim vyhnout, tak to taky udělám. Ale to se dostávám opět jiným směrem.


Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.

1. Lidé, kteří odsuzujou věci, co neznají. Nečetli knihu, neviděli film, neslyšeli písničku, nemluvili s tím člověkem. Ale někdo říkal, že je to špatné, tak je to prostě špatné a tečka. A dělá to každej!


2. Úzké vydýchané prostory plné upocených lidí. A nejlíp opilých ještě k tomu. Takže narvané dopravní prostředky občas s mizerným psychickým rozpoložením přežiju. Obchodní centra a všechny ostatní místa, kde se shromažďuje velké množství lidí zvládám taky. Ale jestli mě chcete přinutit jít do nějakýho šílenýho nočního klubu, chlastat, kalit a tancovat, vynesu vás v zubech!

3. Extrémy v počasí. Moc velký vedro a moc velkou zimu. To trpím. Nejradši mám podzim, nejen kvůli počasí, ale i kvůli hezké atmosféře a pohledu na spadané listí, barvy atd. A jaro, kdy se zase vše probouzí a sluníčko hřeje tou správnou mírou.

4. Hodně vypasený lidi (děti), co seděj u televize a cpou se sladkým. Tohle ode mě, linýho jedince s ne zrovna ideální postavou, vyzní docela hnusně. A taky za to někdo nemůže, že jo, geny, nemoce atd. Ale aby se zdravej člověk takhle dobrovolně zřídil… to mě dokáže znechutit teda pořádně.

2. 9. 2012

Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají

Tak, tenhle den jsem začala psát už někdy minulý týden, ale pořád jsem se nedokopala ho dokončit a zveřejnit. Mezitím jsem stačila napsat i den sedmý, takže když už jsem se dokopala k zveřejnění tohoto, jsem o fousek napřed. K tomuhle není moc co říct, vážně jsem si nebyla jistá, koho tam zvolit a koho ne, měla jsem původně potřebu tam nacpat ještě někoho jiného, jenže limit je pouze pět a tak tu je po dlouhé úvaze pět lidí, kteří mi jsou svým způsobem blízcí.


• Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).

1. Luke. Nikdo není dokonalý. Ale tenhle člověk má ze všech, co znám, k dokonalosti nejblíž. Je to můj nejlepší přítel. Lze mu věřit, říct mu cokoliv. Ať už ze srandy, nebo vážně, on to chápe, vidí pod tu skořápku, na rozdíl od všech ostatních. A tím se dělá jedinečným.

2. Taychi. První člověk z netu, se kterým jsem se setkala. Hrozně hezky se s ní povídá a beru ji jako mladší ségru. Vlastně ono je to moje dítě, málem bych zapomněla. :D

3. Táta. I když občas dělá věci, se kterými nesouhlasím, asi do toho nemám co kecat a je to můj otec. Vždycky, když jsem to potřebovala, tak mi pomohl, vždycky když jsem potřebovala řešení, tak ho našel.

4. Klér. Jeden z těch lidí, které když jsem poprvé uviděla, řekla jsem si: "Týjo, s tímhle člověkem bych se chtěla bavit!" a nakonec se z ní stala moje spolubydlící z pokoje a spolusedící z lavice po čtyři roky. Nejlepší holka, co znám, a člověk, o kterého fakt přijít nechci.

5. Daniel. Zvláštní člověk, dlouho trvá, než ho člověk pozná a přesto si není úplně jistý, že ho správně pochopil. Je to citlivka, i když to asi nerad dává najevo, schovává se za hradbu čehosi, co připomíná cynismus. Málokdo se dokáže tak dokonale vcítit do druhých, jako to zvládne on, když chce.