Zánět, kočka a spousta výkendové bolesti

Zdravím vás, kočičáci.^^
Trochu jsem to tu zanedbala, ne však proto, že by se mi snad nechtělo. Být to na mě, článek se tu oběví už ve čtvrtek. To už jsem se nacházela doma. Jenomže kvůli svému utrpení to jaksi nešlo.

Bels chytla zánět do zoubku, takže celej výkend trpěla jak zvíře. V neděli byla přinucena jít na pohotovost, čemuž se snažila vyhnout, protože si myslela, že to vydrží do pondělka. Bohužel, v neděli propadala panice, vyčerpaná z nevyspání a neutichajízí bolesti, ignorujíc po tvářích tekoucí slzy. Škoda, že se k tomu nedokopala dřív - doktor na pohotovosti byl sympaťák a díky jeho zásahu došlo k okamžité úlevě.

V neděli jsem tedy spala jak zabitá a teď mě ještě čeká čištění zubních kanálků, než budu mít plombu. To sice bolí jako prase, ale pokud se zánět ztratí, klidně to podstoupím. V té bolestivé agonii bych kývla i na vytržení zubu.

A jedna pozitivní zpráva: v sobotu, když bolest zrovna trochu polevila, jsem si šla k bývalé spolužačce pro koťátko. Tak nás je doma o jedno kočičí miminko víc. Je to kluk a jmenuje se Čert - oprávněně, za 2 kilometry cesty jsem byla doškrábaná jak starý ímo, neustále se dožaduje pozornosti, útočí, seká drápkama... prostě hotovej Prince of darkness :D

Ták, zub už nebolí, ale přesto jsem si vysloužila dřívější prázdniny. Na intr jsem teda nejela, jen mě tam táta odveze ve středu pro věci. Starám se teda zatím o Čerta, což je mimochodem velmi vyčerpávající a bolestivé. Je ještě moc malej a neumí moc sám jíst, tak ho k tomu musíme nutit. Upřímně doufám, že až vyroste, tak zleniví, protože něco tak divokýho bysme následující roky asi zvládali těžko :D

Ilustrační foto příležitostně. :))

Má milovaná

Nevím, co mě to tak popadlo, ale inspirovala jsem se výběrem obrázků na Libere a rozhodla jsem se, že po dlouhatánské době vyplodím nějaké menší dílko. Je to krátké a je to kýč. Ale obrázek se mi strašně líbil a já neodolala. :)
Budu ráda za upozornění, když najdete chyby.

---

Byl chladný den. Ranní noviny ukazovaly datum čtyřiadvacátého března. Ulice byly prázdné, jen vítr si pohrával s odpadky, poházenými kolem popelnic a v příkopech. Město bylo zahaleno nepropustnou bílou tmou. Jako by ta mlha mohla i za nezvyklé ticho, které přímo bilo do uší.
Ale já okolí nevnímal. Šel jsem klidným krokem přímo za svým cílem a nezajímal se o podivnou prázdnotu kolem sebe. Ani o černou kočku, která kolem mě právě přeběhla. Zjevně ji zaujal nějaký hlodavec, schovaný ve vysoké trávě, planě rostoucí za plotem starého domu.

Byl jsem zamyšlen. Přemýšlel jsem o svém životě. Jak byl šťastný, než přišla ta krutá rána. Zhoubná nemoc, která si odnesla moji milovanou manželku ssebou do hrobu. Nebýt toho, dnešní odpoledne bych nestrávil dlouhou cestou na hřbitov. Nenesl bych na hrob kytici jejích oblíbených květin. Netřásl bych se pod náporem vlezlé zimy a nedumal bych nad tím, co jsem měl a co jsem ztratil. Místo toho bychom seděli oba hezky v teple domova. V krbu by plál oheň a my popíjeli čaj s mlékem za hudebního doprovodu Louise Armstronga. Možná by tam s námi byli naši potomci. Jako zákusek by byl narozeninový dort, na němž by se skvěla velká marcipánová padesátka. Přesně tolik by jí dnes bylo.

Ale osud nám nepřál. Je to už třicet let. A já se s tím stále nemohu vyrovnat. Nechci myslet na to, jak křehká byla v posledních dnech svého života. Noční košile na ní visela, kůže zprůsvitněla, kolem zelených očí se táhly temné stíny. Nemohla jíst, pořád jen spala a čekala na svoji smrt. Nechci na to myslet. Chci si ji uchovat v paměti jako tu zářící hvězdu mého života. Usměvavou mladou ženu, kterou jsem si vzal za manželku a plánoval jsem s ní zůstat do konce svého života. Plánovali jsme si spoustu dětí v bílém dřevěném domě u lesa.
Ale bůh zamýšlel něco jiného. Rozhodl se, že ve svých šestadvaceti letech zůstanu na světě sám, jen s prázdným bílým domem míli za městem. Začal jsem to místo nenávidět. Ale stejně jsem se ho nemohl vzdát a prožil jsem tam zbytek svého chmurného života. Upjal jsem se na své mládí. Zachoval jsem naše zvyky. I přes postupující čas jsem zůstal v době, kdy žila.

Byl jsem už skoro v polovině ulice, na jejímž konci se město měnilo ve velký zarostlý park. Za parkem byla klikatá polní cesta, která vedla ke starému hřbitovu. Mému dnešnímu cíli. Ale už jsem tam nedošel. Zatímco jsem myslel na ženu svého života, jejíž ostatky se nacházely v koutě hřbitova, do ulice se vyřítilo černé auto. Jeho řidič si před cestou dal pár sklenek whisky. Ztratil dítě a tak svůj smutek řešil alkoholem. Nebyl schopen přemýšlet nad tím, co způsobí, když sedne do auta. Myslel jen na to, že musí na hřbitov.

Má milovaná. To byla poslední myšlenka umírajícího starce.