Nevím, co mě to tak popadlo, ale inspirovala jsem se výběrem obrázků na Libere a rozhodla jsem se, že po dlouhatánské době vyplodím nějaké menší dílko. Je to krátké a je to kýč. Ale obrázek se mi strašně líbil a já neodolala. :)
Budu ráda za upozornění, když najdete chyby.
Budu ráda za upozornění, když najdete chyby.
Byl chladný den. Ranní noviny ukazovaly datum čtyřiadvacátého března. Ulice byly prázdné, jen vítr si pohrával s odpadky, poházenými kolem popelnic a v příkopech. Město bylo zahaleno nepropustnou bílou tmou. Jako by ta mlha mohla i za nezvyklé ticho, které přímo bilo do uší.
Ale já okolí nevnímal. Šel jsem klidným krokem přímo za svým cílem a nezajímal se o podivnou prázdnotu kolem sebe. Ani o černou kočku, která kolem mě právě přeběhla. Zjevně ji zaujal nějaký hlodavec, schovaný ve vysoké trávě, planě rostoucí za plotem starého domu.
Byl jsem zamyšlen. Přemýšlel jsem o svém životě. Jak byl šťastný, než přišla ta krutá rána. Zhoubná nemoc, která si odnesla moji milovanou manželku ssebou do hrobu. Nebýt toho, dnešní odpoledne bych nestrávil dlouhou cestou na hřbitov. Nenesl bych na hrob kytici jejích oblíbených květin. Netřásl bych se pod náporem vlezlé zimy a nedumal bych nad tím, co jsem měl a co jsem ztratil. Místo toho bychom seděli oba hezky v teple domova. V krbu by plál oheň a my popíjeli čaj s mlékem za hudebního doprovodu Louise Armstronga. Možná by tam s námi byli naši potomci. Jako zákusek by byl narozeninový dort, na němž by se skvěla velká marcipánová padesátka. Přesně tolik by jí dnes bylo.
Ale osud nám nepřál. Je to už třicet let. A já se s tím stále nemohu vyrovnat. Nechci myslet na to, jak křehká byla v posledních dnech svého života. Noční košile na ní visela, kůže zprůsvitněla, kolem zelených očí se táhly temné stíny. Nemohla jíst, pořád jen spala a čekala na svoji smrt. Nechci na to myslet. Chci si ji uchovat v paměti jako tu zářící hvězdu mého života. Usměvavou mladou ženu, kterou jsem si vzal za manželku a plánoval jsem s ní zůstat do konce svého života. Plánovali jsme si spoustu dětí v bílém dřevěném domě u lesa.
Ale bůh zamýšlel něco jiného. Rozhodl se, že ve svých šestadvaceti letech zůstanu na světě sám, jen s prázdným bílým domem míli za městem. Začal jsem to místo nenávidět. Ale stejně jsem se ho nemohl vzdát a prožil jsem tam zbytek svého chmurného života. Upjal jsem se na své mládí. Zachoval jsem naše zvyky. I přes postupující čas jsem zůstal v době, kdy žila.
Byl jsem už skoro v polovině ulice, na jejímž konci se město měnilo ve velký zarostlý park. Za parkem byla klikatá polní cesta, která vedla ke starému hřbitovu. Mému dnešnímu cíli. Ale už jsem tam nedošel. Zatímco jsem myslel na ženu svého života, jejíž ostatky se nacházely v koutě hřbitova, do ulice se vyřítilo černé auto. Jeho řidič si před cestou dal pár sklenek whisky. Ztratil dítě a tak svůj smutek řešil alkoholem. Nebyl schopen přemýšlet nad tím, co způsobí, když sedne do auta. Myslel jen na to, že musí na hřbitov.
Má milovaná. To byla poslední myšlenka umírajícího starce.
Ale já okolí nevnímal. Šel jsem klidným krokem přímo za svým cílem a nezajímal se o podivnou prázdnotu kolem sebe. Ani o černou kočku, která kolem mě právě přeběhla. Zjevně ji zaujal nějaký hlodavec, schovaný ve vysoké trávě, planě rostoucí za plotem starého domu.
Byl jsem zamyšlen. Přemýšlel jsem o svém životě. Jak byl šťastný, než přišla ta krutá rána. Zhoubná nemoc, která si odnesla moji milovanou manželku ssebou do hrobu. Nebýt toho, dnešní odpoledne bych nestrávil dlouhou cestou na hřbitov. Nenesl bych na hrob kytici jejích oblíbených květin. Netřásl bych se pod náporem vlezlé zimy a nedumal bych nad tím, co jsem měl a co jsem ztratil. Místo toho bychom seděli oba hezky v teple domova. V krbu by plál oheň a my popíjeli čaj s mlékem za hudebního doprovodu Louise Armstronga. Možná by tam s námi byli naši potomci. Jako zákusek by byl narozeninový dort, na němž by se skvěla velká marcipánová padesátka. Přesně tolik by jí dnes bylo.
Ale osud nám nepřál. Je to už třicet let. A já se s tím stále nemohu vyrovnat. Nechci myslet na to, jak křehká byla v posledních dnech svého života. Noční košile na ní visela, kůže zprůsvitněla, kolem zelených očí se táhly temné stíny. Nemohla jíst, pořád jen spala a čekala na svoji smrt. Nechci na to myslet. Chci si ji uchovat v paměti jako tu zářící hvězdu mého života. Usměvavou mladou ženu, kterou jsem si vzal za manželku a plánoval jsem s ní zůstat do konce svého života. Plánovali jsme si spoustu dětí v bílém dřevěném domě u lesa.
Ale bůh zamýšlel něco jiného. Rozhodl se, že ve svých šestadvaceti letech zůstanu na světě sám, jen s prázdným bílým domem míli za městem. Začal jsem to místo nenávidět. Ale stejně jsem se ho nemohl vzdát a prožil jsem tam zbytek svého chmurného života. Upjal jsem se na své mládí. Zachoval jsem naše zvyky. I přes postupující čas jsem zůstal v době, kdy žila.
Byl jsem už skoro v polovině ulice, na jejímž konci se město měnilo ve velký zarostlý park. Za parkem byla klikatá polní cesta, která vedla ke starému hřbitovu. Mému dnešnímu cíli. Ale už jsem tam nedošel. Zatímco jsem myslel na ženu svého života, jejíž ostatky se nacházely v koutě hřbitova, do ulice se vyřítilo černé auto. Jeho řidič si před cestou dal pár sklenek whisky. Ztratil dítě a tak svůj smutek řešil alkoholem. Nebyl schopen přemýšlet nad tím, co způsobí, když sedne do auta. Myslel jen na to, že musí na hřbitov.
Má milovaná. To byla poslední myšlenka umírajícího starce.
Žádné komentáře:
Okomentovat