Původně jsem chtěla psát o tom, jak mám konečně brigádu. Sběr meruněk, ale neberte to za ty prachy, obzvlášť když vám to nikdo nesebere, protože vás platí otec. :D Taky jsem chtěla psát o tom, jak prázdniny rychle ubýhají, já nestíhám a vůbec jsem zatím neudělala, co jsem chtěla. A taky o tom, jak ztrácím milovaný lidi kvůli zasranýmu chlastu. A taky o tom, jak se pořád dokopávám učit se angličtinu, kterou jako předmět nenávidím, jenže chci odmaturovat. Což je další "roztomilá" věc, co mám na srdci. Aneb budeme debatovat o tom, jak neodmaturuju a jak nenávidím ty zajebance z ministerstva školství. Ale proč jen ty? Rovnou i ty ostatní, oni nejsou o moc lepší.
Tákže, teď pominu to, že za chvíli na tom budeme hůř, než za komunistů. Že i ubohhý rohlíky na nás budou moc drahý, protože naši páni ****** poslanci mají potřebu neustále zvyšovat DPH, který s takovou za chvíli bude mít 50% ceny.
Pominu i to, že zjevně nebudeme mít žádný slevy na jízdným. Důchodci i studenti. Což je, mimochodem, výborný - zrovna dneska jsem byla v Brně a cesta tam a zpět mě stála "krásných" 62 Kč.
Pominu milion dalších věcí, protože se nechci zbytečně rozčilovat ještě víc než jsem. Aneb jak mi bylo nádherně, když jsem se nezajímala o politický dění v našem čím dál tím víc posraným státě. Jak mi bylo nádherně, když se mě nic nedotýkalo, nebo jsem si to aspoň neuvědomovala. Je mi na blití.
Ne nebudu tu nic zobecňovat. Budu psát jen za sebe. Za člověka, co příští rok maturuje. Za člověka, co byl v minulosti nehorázně naivní, že si myslel, že se nějak kloudně dožije ne moc vysokého, ale alespoň nějakého věku. Nechtěla jsem moc. Ale alespoň tu pitomou maturu a alepoň trochu solidní práci, ze které, když už by mě nebavila, bych nechodila úplně zbitá a neotvíral by si na mě hubu nějakej příliž sebevědomej idiot. Naivka. Cha, matura, ty sis teda, děvče, fandila. Když je někdo línej se učit, jako ty, možná odmaturuje s odřenejma ušima, když už se teda nedostane na vysokou. Ale jen možná. A na stálý škole. Takhle má smůlu.
O čem mluvím? Samozřejmě o sjednocování škol. Aneb škol je moc, děcek málo, tak co ty ignoranty nenapadne? Spojíme je k sobě. Co na tom, že tím pokurví život jinak ještě jakž takž spokojenejm lidem. Co na tom, že se ti lidi hlásili na určitou školu i s tím, že se ta škola určitým způsobem jmenuje, což taky mnohdy co znamená? Co na tom, že dojde k příšerný drastický změně podmínek a prostředí, což právě pro maturanty a lidi, co budou dělat závěrečky, nebude vůbec příjemný?
Snad je zbytečný říkat, že to bude katastrofa. Nechci to vidět, děsím se toho. Ale malinkatá naděje, kterou jsem v sobě do dnešního večera měla, zcela zhasla. To když mi přišel mail od zástupkyně ředitele, kde bylo vyřčeno to, čeho jsem se bála. Že ve čtvrťáku nastoupím na jinou školu s jiným kolektivem, jinými učitely a daleko horšíma podmínkama a přísnějšími pravidly, než jsem zvyklá. To je jedna věc. A další, že už nebudeme žádní umělci, ale studenti odborného učiliště. Keramici mezi truhlářema a já nevím čím ještě. Nechci na ně házet špínu, i když bych jí nejradši vyhrabala hromady a vzala si na to pořádnej krumpáč. Není to jejich chyba, bohužel mají jen k dizpozici jakési dotace, které je proti nám drží ve výhodě.
Když jsem četla ten mail, bylo mi špatně. Obrovský vztek se místil i s příšernou lítostí. Tekly mi slzy a zároveň jsem se celá klepala. Chtěla jsem vzít něco těžkého a třísknout s tím proti oknu, rozmlátit něco. Bylo mi příšerně. A jsem ráda za lidi, který mi pomohli to rozdýchat. Nevím co bude. Netuším nic. Jen to, že zítra napíšu těm ****** mail a budu se hodně snažit abych zachovala formalitu a nebyla sprostá. Nevím, kolik lidí se ozve. Doufám, že co nejvíc. Kéž by to pomohlo. Jestli ne, tak mě (a spoustu dalších) čeká hodně těžkej rok. Mám z toho černej humor. Nejhůř budu ve čtvrťáku dvakrát, ne?
