Prázdninové výletování aneb Mikulov

Milí jelínci,

jsem si plně vědoma toho, že ty letní dny jsou už nenávratně pryč. (Alespoň pro letošní rok.) Ale já se k těm horkým slunečným dnům tady na blogu asi ještě párkrát vrátím. Mám v notebooku spoustu fotek, k nimž se pojí jisté příběhy. Byla by škoda se o ně nepodělit, nechat je zapomenuté ve složkách. Nechat vytrácet všechny ty momenty, na které si ještě vzpomínám.

Tak tedy k Mikulově.

---

V tomhle krásném městečku jsem se ukázala s kamarádkou Klér někdy na konci července. Jely jsme tam naší starou felicií, což je tedy pro člověka, který je zvyklý na "trochu lepší auto" zážitek sám o sobě. Klér řídila, já navigovala.
Nejhorší bylo asi parkování. Nejdřív jsme (my naivky) totiž hledaly parkoviště bez placení. Objely jsme městečko dvakrát dokola a nakonec to vzdaly a auto nechaly přímo pod křížovou cestou, která vedla na Svatý kopeček. Tam jsme šly ale až později. V první řadě jsme nakoukly k Dietrichsteinské hrobce. Prošly jsme si nádvoří, ale vnitřku nakonec odolaly. Následně jsme zašly do Café dolce Vita na náměstí a v rychlosti doplnily tekutiny. Kavárna to byla velice milá, vlastně se nacházela v podloubí kousíček od zámku. Společnost nám dělal bílo-rezavý kocourek, který tak nějak ke kavárně patřil. Ležel si tam v křesle mezi námi a nechal se hladit.

Po vypití pomerančového džusu jsme se pomalu vydaly k zámku. Jen matně si vzpomínám na okruh, který jsme si vybraly. Byl to nějaký klasický s prohlídkou zámecké knihovny a k tomu ještě navíc prohlídka klepení, v němž se nacházel obrovský vinný sud, který okouzlil Klárku. Zámecké prostory jsou poměrně zmodernizované, což mi přijde zvláštní. Všude samá LEDka, jednolité barvy, skleněné vitríny... Byla jsem trochu překvapená, ale vypadalo to docela pěkně. Člověk tam narazil i na nějaké dobové oděvy, to je něco pro mě.
Zámecká zahrada byla v té době v rekonstrukci. Bohužel. Nedostaly jsme se tedy všude, kde jsem chtěla. Ale aby toho nebylo málo, o několik dnů/týdnů později jsem někde četla článek, v němž se psalo, že venkovní prostory zámku už jsou znovuotevřeny. Škoda. :D

Prohlídka byla překvapivě dlouhá a nám mezitím pěkně vyhládlo. Však už byl dávno čas oběda. Z následujících plánů tedy vyhrála exkurze do dalšího mikulovského podniku, tentokrát do slibného Bistra KUK. Pokud budete mít někdy cestu do Mikulova a budete chtít posedět na nějakém pěkném, stylovém a útulném místě, Bistro KUK můžu vřele doporučit. Nemají sice zase tak závratný výběr, ale zato mají jídla velice dobrá, zdravá,, domácí a krásná na oko. A ceny jsou taky velice lichotivé. A obsluhu příjemnou.
My s Klér neodolaly zahrádce s výhledem na Kozí hrádek. Každá si objednala jinou domácí limonádu a ciabatty plněné kozím sýrem. Dodnes se plácám po rameni za výbornou volbu, bylo to skutečně moc dobré! :3

Najezené, odpočaté a spokojené jsme se vydaly spálit přijaté kalorie na Kozí hrádek. Byla to moc pěkná cesta plná různých zákoutí. Samotný Kozí hrádek je jen taková vyhlídková věžička. Ale za těch symbolických 20,- ten výhled určitě stojí. mrkejte!

Z Kozího hrádku jsme jen přeběhly na rozlehlý židovský hřbitov, který jsme potkaly cestou. Z tohoto atmosférického místa, kde jsme strávily dobře další dvě hodinky, mám hromadu fotek. o ty se podělím zase někdy jindy. Stejně tak o fotky ze Svatého kopečku, na nějž jsme se nemohly nevydat po návratu ke křížové cestě. To už by tenhle článek byl pomalu nekonečný. :)

Den nám pomalu končil. Ale protože se nám krásný Mikulov ještě nechtělo úplně opustit, vrátily jsme se ještě zpět na náměstí a riskly to s Kafe Pala. Mají tam moc dobré palačinky! Já měla s citrónem, Klárka s karamelem a jablky. Zpět k feličce už jsme to vzaly zkratkou a pak už nás čekala cesta domů a vaření těch nejlepších kuřecích kousků.

Tak a příště zase o něčem jiném. Přeji krásné podzimní dny. :)

Z podzimní procházky

Milí jelínci,

v neděli odpoledne jsem využila trochu umoudřeného počasí a vydala se s fotoaparátem na krátkou procházkou do našich luků a hájů. Měla jsem chuť na trochu relaxace, přemýšlení a hudby ze sluchátek, což se právě skvěle kombinuje s focením různých líbivých přírodních krás, které oko postřehne. Bohužel jsem ale neměla ten správný fotografický den, protože mi nepřála technika. Zrcadlovku jsem pouze ve pěchu drapla cestou z domu a že se mi téměř vybíjí baterka jsem si všimla až na loukách. Mimo jiné zlobila i naprasklá paměťová karta. Nakonec i vlivem dalších okolností se pokazila má tvořící nálada a já nakonec chodila takzvaně od ničeho k ničemu a jen občas na něco zaměřila svůj hledáček. Fotek tedy vzniklo velmi málo, ale zase vždy je lepší něco, než nic. Snad příště. :)

Chtělo by to nějaké nové fotogenické místo. A vlastně po pěkně dlouhé době mám chuť fotit i člověka. I když to ani moc neumím a i když mé představy se často liší od představ druhých. Prostě mám chuť. Jižní Morava? Brno? Nehlaste se všichni!

Nakonec něco, co miluji.

O snění, kávě a jednom koncertu

Milí jelínci,

do oken nám vesele buší déšť a přestože má touha pět ódy na tohle to podzimní období stále nepohasíná, zamračené počasí už i mé osůbce začíná tak trochu lézt na mozek. On se ten idylický pohled na dešťové kapky stékající po okně malinko okouká, když čtvrtý den zas kvůli zdraví nevytáhnete paty z domu. A můžete si hřát ruce o veliký hrnek horkého meduňkového čaje jak chcete!

Ale snad se to počasí brzy umoudří a třeba i slunce se ukáže. Mám chuť jít ven fotit přírodní krásy. A taky sbírat kaštany a javorové listy. Těším se, až náš dům obrostlý Loubincem úplně zčervená, jak se listy této rostliny zabarví. Taky se těším, až se konečně nechám ostříhat a vlasy si obarvím zase na hnědo. Nebudu jako pěst na oko v té nejlepší červenočerné košili. Pak ještě vyhlédnuté boty a snad i nové obroučky, ty opravdu volají! A kdyby se zadařilo a já našla ten nejlepší černý kabát... no peněženka říká, že už jsem moc velký snílek a že vánoční dárky mají přece přednost. Mají! Tak tedy výše jmenované zůstávají prozatím na mém wishlistu, který se doufejme časem proškrtá.

Nesmím jen snít. Musím i referovat. Od posledně se přece mnohé událo! Tak například jsem se zas viděla s Klér, která se brzy stěhuje do Brna za prací a tak se k mé velké radosti výhledově uvidíme snad mnohem častěji.
Rodičové opět na víkend odjeli za krátkým odpočinkem, což moc pěkně vyšlo, protože právě na ten víkend jsem byla už předtím s Klér neurčitě domluvená. Nic extra jsme neplánovaly, už tehdy nebylo moc hezky a netvářilo se to na nějaké zlepšení, takže jsme se v pátek večer jen dohodly na sobotním courání po Brně. Courání to bylo velmi milé, prošly jsme drogerie (slevy!) a pak i Vaňkovku, kde jsem toužebně hledala ten správný zmijozelovský svetr. Nepodařilo se, zato jsem objevila už ty výše zmíněné boty. Černé, teploučké, na vyšším podpatku. Mám v plánu si je odnést, tak snad tam ještě budou.
Aby to nebylo jen tak ledajaké courání po Brně, rozhodly jsme, že zajdeme i do nově otevřeného Starbucks. Už dlouho jsem chtěla ochutnat Pumpkin Spice Latte. A nejlépe z toho nádherného podzimního kelímku. A musím říct, že nebýt těch nekřesťanských peněz, které za ten hrnek kávy chtějí, chodila bych si pro to dýňové latte snad každý týden. Taková dobrůtka to je. (Musíš tam jít se mnou!)

S Klér jsem se musela rozloučit. Ale jen na chvilku. Pak nastal čtvrtek 8.10.2015, což byl velmi důležitý den. Do ČR se totiž už letos potřetí vrátili Enter Shikari! A to rovnou do mého rodného Brna.
Jejich koncerty nikdy neumím správně popsat a proto to raději ani nedělám. Recenzí se na internetu vždy najde dost. Ale je zvláštní, jak jsem vždycky hrozně šťastná, když zjistím, že mají přijet. A pak nastane den D a já bych nejraději zůstala v pelechu, jak se mi nikam nechce. Asi ze strachu, že se mi na koncertě něco stane, nebo si to z nějakého důvodu neužiju tak, jak jsem si celou dobu předtím plánovala. Ale jsou to přece Enter Shikari, takže z té postele přece jen vylezu a postupem dne se začnu malinko těšit.
Teď ve čtvrtek to bylo stejné. Odpoledne jsme se scukly s Klér a zašly ještě na hodinku do Trojky na jejich skvělé kuřecí tousty a točený cider. Koncert se konal na Flédě, kde jsme se ještě setkaly s Klářinou sestrou Bárou. Nikdy jsem tam nebyla a tak mě celkem překvapilo, že to působí docela maličce. Jak jsem psala, o koncertě samotném tu vypisovat moc nechci. Stejně mám pocit, že ES zase tak moc lidí znát nebude a tak by to ani nikoho nezajímalo. Sama za sebe můžu říct, že ten večer byl téměř dokonalý. Byla jsem na nich už počtvrté a mám pocit, že koncert od koncertu si domů odnáším lepší zážitek. ♥

Více fotek tady a nebo třeba tady. A perfektní recenze tady.

Večer se překlenul v noc. ES skončili a my se ještě tak do půl jedné potloukaly po Flédě a pomalu usychaly. Zní to nechutně, ale tak propocený triko jsem neměla ani nepamatuju. A na to, že tak 80% potu ani nebyl můj vlastní raději ani nechci myslet. Ještě kolem nás proběhl bubeník Rob, se kterým jsme si řekli rychlé "hey" a já si později odchytla Chrise, který se mi v rychlosti podepsal (skoro nepíšící lihovkou, Bels, styď se!) na CD. V lednu jsem získala podpis od Roba a Roryho, teď Chris a příště snad konečně Rou, kterého jsme tentokrát nezastihly. Pak už bude CD podepsané komplet. A můžu si koupit další a začít od začátku.

Někdy ve třičtvrtě na jednu nám jel autobus do centra. Tam jsme se rozloučily s Bárou a protože další vlak domů nám jel až ve čtvrt na pět ráno, bylo na čase zapřemýšlet, kam dál. Trojka nás tak trochu zklamala, protože už zavírala a my na ni přitom tak spoléhaly. Na Metru se Klér něco nezdálo a na podniky typu Bar, který neexistuje jsme nevypadaly dostatečně reprezentativně, ani na to neměly love.
Zapluly jsme tedy do oldschoolového Charlie's, daly pár piv, rozšířily klubem, že jsme lesby, unudily pár sexuchtivých chytráků k smrti, rozhádaly dva úplně cizí lidi a zklamaly jednoho podivína. Nějaké dvě hodinky utekly jak nic a my ve vší počestnosti a vysmáté mazaly na vlak, aby jsme ještě stihly uvařit ranní kávu mému otci, vypravit ho do práce a prostřídat se v koupelce, než téměř za bílého dne zapadneme do peřin.

Jsem spokojená, že jsem konečně otevřela ten blogový editor a začala po více než dvou týdnech psát. Zážitky, myšlenky a plány se hromadí a já jsem ráda, když se můžu alespoň o zlomek z toho podělit. I kdyby to nakonec přečetli třeba jen tři lidi (Aby to tak nakonec nebylo... :D) a zpětně bych se k tomu vracela jen já.

No a nakonec mi můžete s něčím poradit: Blíží se Halloween a i když jsem tento svátek nikdy nijak neslavila, tedy pokud pominu nějaký rok 2012, kdy jsme se s Klér přestrojily za rockové hvězdy a šly na hřbitov za město, ve kterém jsme chodily na střední. Ani jsme tam nedošly, jak jsme se hrozně bály. A ve chvíli, kdy jsme se rozhodly, že to otočíme, se Klér lekla dopravní značky (!!!) a zdrhala pryč. To by nevadilo, kdybych do ní nebyla nějak zaháklá rukávem a ona mě nestrhla na zem a netáhla mě několik metrů po zemi. Ehm, roztržené kalhoty, rozedraný pásek a kůže na břiše, krvácející kolena. Nezapomenu! :D
Ale abych se vrátila k tématu, Halloween jsem nikdy nijak neslavila, ale vždy mě bavil svojí atmosférou a vším. A zrovna teď jsem dostala hroznou chuť se podívat na nějaké filmy s halloweenskou tématikou. Ale kromě samotného několikadílného filmu se stejným názvem mě žádný jiný zrovna nenapadá. Může a nemusí to být horror, může to být klidně i komedie, nebo nějaké fantasy. Takže pokud byjste o nějakém takovém filmu věděli, ocením, když mi ho doporučíte. :)

Prozatím se loučím.