Prázdninové výletování aneb Mikulov

Milí jelínci,

jsem si plně vědoma toho, že ty letní dny jsou už nenávratně pryč. (Alespoň pro letošní rok.) Ale já se k těm horkým slunečným dnům tady na blogu asi ještě párkrát vrátím. Mám v notebooku spoustu fotek, k nimž se pojí jisté příběhy. Byla by škoda se o ně nepodělit, nechat je zapomenuté ve složkách. Nechat vytrácet všechny ty momenty, na které si ještě vzpomínám.

Tak tedy k Mikulově.

---

V tomhle krásném městečku jsem se ukázala s kamarádkou Klér někdy na konci července. Jely jsme tam naší starou felicií, což je tedy pro člověka, který je zvyklý na "trochu lepší auto" zážitek sám o sobě. Klér řídila, já navigovala.
Nejhorší bylo asi parkování. Nejdřív jsme (my naivky) totiž hledaly parkoviště bez placení. Objely jsme městečko dvakrát dokola a nakonec to vzdaly a auto nechaly přímo pod křížovou cestou, která vedla na Svatý kopeček. Tam jsme šly ale až později. V první řadě jsme nakoukly k Dietrichsteinské hrobce. Prošly jsme si nádvoří, ale vnitřku nakonec odolaly. Následně jsme zašly do Café dolce Vita na náměstí a v rychlosti doplnily tekutiny. Kavárna to byla velice milá, vlastně se nacházela v podloubí kousíček od zámku. Společnost nám dělal bílo-rezavý kocourek, který tak nějak ke kavárně patřil. Ležel si tam v křesle mezi námi a nechal se hladit.

Po vypití pomerančového džusu jsme se pomalu vydaly k zámku. Jen matně si vzpomínám na okruh, který jsme si vybraly. Byl to nějaký klasický s prohlídkou zámecké knihovny a k tomu ještě navíc prohlídka klepení, v němž se nacházel obrovský vinný sud, který okouzlil Klárku. Zámecké prostory jsou poměrně zmodernizované, což mi přijde zvláštní. Všude samá LEDka, jednolité barvy, skleněné vitríny... Byla jsem trochu překvapená, ale vypadalo to docela pěkně. Člověk tam narazil i na nějaké dobové oděvy, to je něco pro mě.
Zámecká zahrada byla v té době v rekonstrukci. Bohužel. Nedostaly jsme se tedy všude, kde jsem chtěla. Ale aby toho nebylo málo, o několik dnů/týdnů později jsem někde četla článek, v němž se psalo, že venkovní prostory zámku už jsou znovuotevřeny. Škoda. :D

Prohlídka byla překvapivě dlouhá a nám mezitím pěkně vyhládlo. Však už byl dávno čas oběda. Z následujících plánů tedy vyhrála exkurze do dalšího mikulovského podniku, tentokrát do slibného Bistra KUK. Pokud budete mít někdy cestu do Mikulova a budete chtít posedět na nějakém pěkném, stylovém a útulném místě, Bistro KUK můžu vřele doporučit. Nemají sice zase tak závratný výběr, ale zato mají jídla velice dobrá, zdravá,, domácí a krásná na oko. A ceny jsou taky velice lichotivé. A obsluhu příjemnou.
My s Klér neodolaly zahrádce s výhledem na Kozí hrádek. Každá si objednala jinou domácí limonádu a ciabatty plněné kozím sýrem. Dodnes se plácám po rameni za výbornou volbu, bylo to skutečně moc dobré! :3

Najezené, odpočaté a spokojené jsme se vydaly spálit přijaté kalorie na Kozí hrádek. Byla to moc pěkná cesta plná různých zákoutí. Samotný Kozí hrádek je jen taková vyhlídková věžička. Ale za těch symbolických 20,- ten výhled určitě stojí. mrkejte!

Z Kozího hrádku jsme jen přeběhly na rozlehlý židovský hřbitov, který jsme potkaly cestou. Z tohoto atmosférického místa, kde jsme strávily dobře další dvě hodinky, mám hromadu fotek. o ty se podělím zase někdy jindy. Stejně tak o fotky ze Svatého kopečku, na nějž jsme se nemohly nevydat po návratu ke křížové cestě. To už by tenhle článek byl pomalu nekonečný. :)

Den nám pomalu končil. Ale protože se nám krásný Mikulov ještě nechtělo úplně opustit, vrátily jsme se ještě zpět na náměstí a riskly to s Kafe Pala. Mají tam moc dobré palačinky! Já měla s citrónem, Klárka s karamelem a jablky. Zpět k feličce už jsme to vzaly zkratkou a pak už nás čekala cesta domů a vaření těch nejlepších kuřecích kousků.

Tak a příště zase o něčem jiném. Přeji krásné podzimní dny. :)