V temnotách

Konec srpna 2014. Ruce zaliskané tuží a temperami. Plynou hodiny a ty nevíš, zda je den či noc, tak jako tak tě to vůbec nezajímá, protože konečně na chvíli mysl zaměstnávají jen tahy štětcem a songy od interpretů, jako jsou například Bring Me The Horizon, Hacktivist nebo Wiz Khalifa. Je jedno zda se to k sobě vůbec hodí, protože dohromady to tvoří jeden pevný celek, díky kterému na chvíli zapomenu na tíživou skutečnost...

Je všeobecně známo, že hudba a malování mají velmi terapeutické účinky. Navzdory tomu už vezmu štětec do ruky už jen sporadicky, ať už je to nedostatkem času či chuti. Přesto je to můj věrný kamarád a zahodit ho úplně, to by mi nejspíš srdce puklo.

Jak hlásají první slova, malba je rok stará a poměrně emotivní, doopravdy v ní ze asi najít vše, co ve mě tehdy bylo. Proto nejspíš trvalo rok, než jsem ji vytáhla na světlo blogové. Ale nedat ji sem a ještě víc ochudit už tak dost chudou rubriku, to by mi bylo líto.

Ať temnota zůstane bezpečně za námi. A ať máme rychlé nohy.

P.S. Zrovna teď se usmívám. Usmějte se taky!

If you want to be happy...

then be.

Myslela jsem, že už nikdy nezačnu zase malovat. Tedy ne, že bych se o to nesnažila. Ale co jsem odmaturovala, jako by veškerý zájem opadl a s ním se ztratil i ten miniaturní kousek talentu, který jsem měla. Pak najednou ta chuť byla, ale ty skvosty, které jsem vytvářela... většinou vše končilo roztrhané a pomuchlané v koši. A ve mě se jen mísil vztek s pocitem naprosté neschopnosti.

Uvědomila jsem si, že jsem vše zapomněla. Že jsem zase na absolutním začátku a že pokud se k tomu chci třeba zase trošku začít vracet, že potřebuji čas a trpělivost. A motivaci. Motivace byla. ,,Chci, abys mi taky něco nakreslila." ,,Dobře, pokusím se..." Čas, trpělivost a hlavně vědomí, že i začít od něčeho úplně jednoduchého bohatě stačí, se také našli. A láska, bez ní by tohle květnové minidílko vůbec nevzniklo.

---

Třeba zase začnu malovat.

Tak neskutečný, až nesmyslný

Kdybych se nepodívala zrovna na tuhle fotografii, nejspíš by mi to už nikdy nepřišlo na mysl. Ta vzpomínka. Na nás dva. Jak nám štěstím září oči a rty jsou rozevřené spontánním smíchem. Mrzne. Sněží. Jsou Vánoce. Je tma a město je rozzářené milionem světýlek, třpytících se ve výlohách obchodních domů, omotaná kolem kmenu a holých větví stromů, lemujících ulici, dokonce i veřejná osvětlení mají svou výzdobu. Je noc. Procházíme vylidněnou ulicí, brouzdáme se čerstvě napadaným sněhem a nakukujeme do výloh. Není v nich nic, co bysme si mohli dovolit, ale to nevadí. Protože my máme sami sebe a to je lepší, než všechno na světě.

---

Vzpomínáš? Samozřejmě, že ne, jak bys mohl? Je to dávno, co se mi to zdálo. Sen, který jsem tehdy smetla z mysli, jako list papíru ze stolu. Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že jednoho dne pro mě budeš tak důležitý. Že jednoho dne si uvědomím, že se ten sen nenápadně splnil. Že kdykoliv jsme spolu, všechny problémy se rozplynou jako obláček cigaretového kouře. Že všechno ostatní se v tu ránu stane nedůležitým. Ale že všechno září, jako ty světýlka ve snu.

"Bez tebe nejsem kompletní, ty a já jsme jeden, bez tebe hvězdy vyhasly, ty vždy budeš můj anděl..."

Ale jako ten sen mi to přijde stejně neskutečné. Neskutečně krásné. Jenom tak s tebou sedět a popíjet zelenej čaj a smát se ti, protože tys chtěl přece ovocnej, tak proč sis objednal to samé, co já? Sedět na lavičce a krást tomu druhému mandle v cukru. Propadat šílenství při nakupování bot nebo kabátu. Posílat si zprávy do čtyř do rána. Provokovat. Uhlazovat ti vlasy, protože tě to rozčiluje. V objetí se na sebe usmívat, pozorovat každý detail obličeje. Zeleň tvých očí. Jizvu nad horním rtem, způsobenou po tom našem pádu. Prostě všechno, co máme a co jsme spolu prožili. Kolik jsme za to už zaplatili? Kolik lidí nás nezkouslo, chtělo nás rozdělit a nakonec se obrátilo proti nám?

"Můžu jebat na ostatní, oni nechápou co máme.."

Jen někdy ležím v posteli a převaluju se. Nemůžu usnout a je mi smutno. Po tobě. Vybavuju si všechny ty šťastný vzpomínky. A posílám ti signály, i když jsi daleko a necítíš je, hluboce spíš a nevíš o světě. (Jak přesně si to dokážu představit.) Jindy procházím všemi těmi důvěrně známými místy, kde jsme byli spolu. A pohlcuje mě nostalgie. A zase ten smutek. Častý pocit, když nejsme spolu a vím, že tě zade nějakou dobu neuvidím. I když jsme spolu v duchu neustále, tvé skutečné já se s tím v mé mysli prostě nedá srovnávat.

Já nevím, jak se budeš cítit, až tohle budeš sám číst. Možná mi řekneš, že by bylo lepší to smazat a třeba budeš mít pravdu. Já se jen potřebovala trochu vypsat. Uprostřed osamělé noci, po celém dni, kdy jsem si uvědomovala víc, než obvykle, jak důležitou roli sehráváš každý den v mém životě a jak tu roli miluju a jakmile někde chybí, ten den je špatný. Připadám si jako psychouš. No vlastně...

"Oba jsme tak trochu labilní, víš o čem mluvim, psychopatko..."

Inspirace:
Téma týdne "Nesmysl"
Clip - Bez tebe
Yann Tiersen - Comptine ďun autre été
Náhodně otevřená fotografie
Ty.

Nedokončený Valo

Tenhle výtvor jsem začala dělat v létě, ale postupem času upadl v zapomnění a nyní se válí ve složce mezi ostatními výkresy. Jde o kopii jedné fotografie Villeho, malovanou akvarelovýma pastelkama (které ovšem zatím vodu ani neviděly).

Figurálka

Ne že by ze mě na té figurálce něco extra vylezlo, když si vezmu jiný umělecký školy, kde to do děcek kantoři perou a naše výkony nestojej za nic. Já chci umět nakreslit člověka!

Kresba tuší podle předlohy - člověk s divným pozadím.

---

David - Ne, normálně bych ho tak zrůdně nenačmárala, ale měli jsme napodobit něčí styl.

Rychlokresba Pavly.

Černá propiska, aneb co mi nesmí chybět ve škole

Jo, ve škole by se mělo sedět, poslouchat a psát si zápisky. Ale známe svý lidi, často to nejde, takže místo pečlivého zapisování technologie, nebo ekonomiky vzniká tohle.

Pokus o mužský profil č. 1.

---

Pokus o mužský profil č. 2.

Kouřící "cosi".

Dívka s půlkou hlavy :D

Chrupkající Louk. (V autobuse při cestě z Paříže.)

Prý princezny

Nejnovější kresby, pokud nepočítám pár znuděných čmáranic. Měla bych zapracovat na lidské anatomii, nejde mi.

Postavičky malované tuší

Jednoduché malůvky ze školy, kdy byly na volné téma zadány postavy. Docela zábava :)

Kráska a zvíře (Nebo Zvíře a zvíře, vyberte si.)

Kávový dýchánek.

Má milovaná

Nevím, co mě to tak popadlo, ale inspirovala jsem se výběrem obrázků na Libere a rozhodla jsem se, že po dlouhatánské době vyplodím nějaké menší dílko. Je to krátké a je to kýč. Ale obrázek se mi strašně líbil a já neodolala. :)
Budu ráda za upozornění, když najdete chyby.

---

Byl chladný den. Ranní noviny ukazovaly datum čtyřiadvacátého března. Ulice byly prázdné, jen vítr si pohrával s odpadky, poházenými kolem popelnic a v příkopech. Město bylo zahaleno nepropustnou bílou tmou. Jako by ta mlha mohla i za nezvyklé ticho, které přímo bilo do uší.
Ale já okolí nevnímal. Šel jsem klidným krokem přímo za svým cílem a nezajímal se o podivnou prázdnotu kolem sebe. Ani o černou kočku, která kolem mě právě přeběhla. Zjevně ji zaujal nějaký hlodavec, schovaný ve vysoké trávě, planě rostoucí za plotem starého domu.

Byl jsem zamyšlen. Přemýšlel jsem o svém životě. Jak byl šťastný, než přišla ta krutá rána. Zhoubná nemoc, která si odnesla moji milovanou manželku ssebou do hrobu. Nebýt toho, dnešní odpoledne bych nestrávil dlouhou cestou na hřbitov. Nenesl bych na hrob kytici jejích oblíbených květin. Netřásl bych se pod náporem vlezlé zimy a nedumal bych nad tím, co jsem měl a co jsem ztratil. Místo toho bychom seděli oba hezky v teple domova. V krbu by plál oheň a my popíjeli čaj s mlékem za hudebního doprovodu Louise Armstronga. Možná by tam s námi byli naši potomci. Jako zákusek by byl narozeninový dort, na němž by se skvěla velká marcipánová padesátka. Přesně tolik by jí dnes bylo.

Ale osud nám nepřál. Je to už třicet let. A já se s tím stále nemohu vyrovnat. Nechci myslet na to, jak křehká byla v posledních dnech svého života. Noční košile na ní visela, kůže zprůsvitněla, kolem zelených očí se táhly temné stíny. Nemohla jíst, pořád jen spala a čekala na svoji smrt. Nechci na to myslet. Chci si ji uchovat v paměti jako tu zářící hvězdu mého života. Usměvavou mladou ženu, kterou jsem si vzal za manželku a plánoval jsem s ní zůstat do konce svého života. Plánovali jsme si spoustu dětí v bílém dřevěném domě u lesa.
Ale bůh zamýšlel něco jiného. Rozhodl se, že ve svých šestadvaceti letech zůstanu na světě sám, jen s prázdným bílým domem míli za městem. Začal jsem to místo nenávidět. Ale stejně jsem se ho nemohl vzdát a prožil jsem tam zbytek svého chmurného života. Upjal jsem se na své mládí. Zachoval jsem naše zvyky. I přes postupující čas jsem zůstal v době, kdy žila.

Byl jsem už skoro v polovině ulice, na jejímž konci se město měnilo ve velký zarostlý park. Za parkem byla klikatá polní cesta, která vedla ke starému hřbitovu. Mému dnešnímu cíli. Ale už jsem tam nedošel. Zatímco jsem myslel na ženu svého života, jejíž ostatky se nacházely v koutě hřbitova, do ulice se vyřítilo černé auto. Jeho řidič si před cestou dal pár sklenek whisky. Ztratil dítě a tak svůj smutek řešil alkoholem. Nebyl schopen přemýšlet nad tím, co způsobí, když sedne do auta. Myslel jen na to, že musí na hřbitov.

Má milovaná. To byla poslední myšlenka umírajícího starce.

Keramika II.

Je tu další várka mých výrobků. Tentokrát už novější. Všechny jsem dělala v minulém pololetí. Jde o ručně modelované práce ze šamotu, natřené burelem. Už nemám ani jednu. :) Rozdala jsem je jako dárky na Vánoce.

---

Ville Valo

Mistr. Černá tempera, formát A4. Malý, jednoduchý, obyčejný. Ale můj :)
Celkem spokojenost...

Mimochodem, už se mi v patře pomalu dělá pokojíček! :) Momentálně nevypadá moc útulně, je prázdný, je v něm nepořádek a dostavuje se zeď. Pak přijde na řadu nové topení, výmalba, podlaha, nábytek a stěhování se z přízemí. :)
V pátek se jdeme s tatíkem konečně podívat po nábytku. A podle něj se zvolí barva zdí. To jen tak mimochodem.

---

Marilyn Manson

Konečně jsem ho dokončila. Tuhle malbu jsem začala asi před měsícem. Věnovala jsem se jí ve volných chvílích jen o víkendu, proto to trvalo tak dlouho. Ke konci už mi to celkem lezlo na mozek :D Ale je to, myslím, hotové... Mno, možná se k tomu někdy ještě vrátím, není to dokonalé... Ale mám z toho radost :)

Formát A2, temperové barvy.

---

Keramika

Možná někdo z vás ví, jaký obor studuji. Jsem keramička a tohle jsou některé mé prace ze školy. Zatím starší, z roku 2009 a první poloviny roku 2010. Tedy z doby, kdy jsem byla v prvním a druhém ročníku. Novější práce budou příště :)

---

Starší výtvory

Té rubriky je mi líto. Měla bych ji zaplnit. I když staršími výtvory, které už asi znáte... :)

---