Kdybych se nepodívala zrovna na tuhle fotografii, nejspíš by mi to už nikdy nepřišlo na mysl. Ta vzpomínka. Na nás dva. Jak nám štěstím září oči a rty jsou rozevřené spontánním smíchem. Mrzne. Sněží. Jsou Vánoce. Je tma a město je rozzářené milionem světýlek, třpytících se ve výlohách obchodních domů, omotaná kolem kmenu a holých větví stromů, lemujících ulici, dokonce i veřejná osvětlení mají svou výzdobu. Je noc. Procházíme vylidněnou ulicí, brouzdáme se čerstvě napadaným sněhem a nakukujeme do výloh. Není v nich nic, co bysme si mohli dovolit, ale to nevadí. Protože my máme sami sebe a to je lepší, než všechno na světě.
Vzpomínáš? Samozřejmě, že ne, jak bys mohl? Je to dávno, co se mi to zdálo. Sen, který jsem tehdy smetla z mysli, jako list papíru ze stolu. Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že jednoho dne pro mě budeš tak důležitý. Že jednoho dne si uvědomím, že se ten sen nenápadně splnil. Že kdykoliv jsme spolu, všechny problémy se rozplynou jako obláček cigaretového kouře. Že všechno ostatní se v tu ránu stane nedůležitým. Ale že všechno září, jako ty světýlka ve snu.
"Bez tebe nejsem kompletní, ty a já jsme jeden, bez tebe hvězdy vyhasly, ty vždy budeš můj anděl..."
Ale jako ten sen mi to přijde stejně neskutečné. Neskutečně krásné. Jenom tak s tebou sedět a popíjet zelenej čaj a smát se ti, protože tys chtěl přece ovocnej, tak proč sis objednal to samé, co já? Sedět na lavičce a krást tomu druhému mandle v cukru. Propadat šílenství při nakupování bot nebo kabátu. Posílat si zprávy do čtyř do rána. Provokovat. Uhlazovat ti vlasy, protože tě to rozčiluje. V objetí se na sebe usmívat, pozorovat každý detail obličeje. Zeleň tvých očí. Jizvu nad horním rtem, způsobenou po tom našem pádu. Prostě všechno, co máme a co jsme spolu prožili. Kolik jsme za to už zaplatili? Kolik lidí nás nezkouslo, chtělo nás rozdělit a nakonec se obrátilo proti nám?
"Můžu jebat na ostatní, oni nechápou co máme.."
Jen někdy ležím v posteli a převaluju se. Nemůžu usnout a je mi smutno. Po tobě. Vybavuju si všechny ty šťastný vzpomínky. A posílám ti signály, i když jsi daleko a necítíš je, hluboce spíš a nevíš o světě. (Jak přesně si to dokážu představit.) Jindy procházím všemi těmi důvěrně známými místy, kde jsme byli spolu. A pohlcuje mě nostalgie. A zase ten smutek. Častý pocit, když nejsme spolu a vím, že tě zade nějakou dobu neuvidím. I když jsme spolu v duchu neustále, tvé skutečné já se s tím v mé mysli prostě nedá srovnávat.
Já nevím, jak se budeš cítit, až tohle budeš sám číst. Možná mi řekneš, že by bylo lepší to smazat a třeba budeš mít pravdu. Já se jen potřebovala trochu vypsat. Uprostřed osamělé noci, po celém dni, kdy jsem si uvědomovala víc, než obvykle, jak důležitou roli sehráváš každý den v mém životě a jak tu roli miluju a jakmile někde chybí, ten den je špatný. Připadám si jako psychouš. No vlastně...
"Oba jsme tak trochu labilní, víš o čem mluvim, psychopatko..."
Inspirace:
Téma týdne "Nesmysl"
Clip - Bez tebe
Yann Tiersen - Comptine ďun autre été
Náhodně otevřená fotografie
Ty.
Žádné komentáře:
Okomentovat