Milí jelínci,
pár dnů od posledního článku uteklo a já mám opět nutkání něco napsat. Jak jsem posledně psala, nebylo mi minulý týden vůbec do skoku. Nejdřív se mi povedlo spadnout ze schodů a natlouct si pozadí tak, že se hlavně ta pravá část skvěla krásnou tmavofialovou barvou. No a pak jsem se jednoho časného rána probudila se žaludečními nevolnostmi, které mi spolu s vysokými horečkami zajistily další čtyři dny válení se v posteli. Vše ale vyřešila spousta černého čaje, spánku a v neposlední řadě platíčko nějaké té chemie. Mohla jsem tedy nakonec ještě trochu (pseudo)umělecky řádit a dokončit rozplánovaný dárek pro pana Andělského, který měl v sobotu narozeniny.
Dlouho jsem se rozmýšlela, co mu vlastně dát. Nápadů jsem měla několik (výhledově mám vystaráno asi tak na tři roky dopředu), ale nemohla jsem se tak úplně rozhodnout, co bude to pravé. Nakonec mě napado něco zcela jiného, věc, kterou jsem vyhodnotila jako tu nejlepší volbu - luxusní dřevěnou kazetu plnou kreslících potřeb.
pár dnů od posledního článku uteklo a já mám opět nutkání něco napsat. Jak jsem posledně psala, nebylo mi minulý týden vůbec do skoku. Nejdřív se mi povedlo spadnout ze schodů a natlouct si pozadí tak, že se hlavně ta pravá část skvěla krásnou tmavofialovou barvou. No a pak jsem se jednoho časného rána probudila se žaludečními nevolnostmi, které mi spolu s vysokými horečkami zajistily další čtyři dny válení se v posteli. Vše ale vyřešila spousta černého čaje, spánku a v neposlední řadě platíčko nějaké té chemie. Mohla jsem tedy nakonec ještě trochu (pseudo)umělecky řádit a dokončit rozplánovaný dárek pro pana Andělského, který měl v sobotu narozeniny.
Dlouho jsem se rozmýšlela, co mu vlastně dát. Nápadů jsem měla několik (výhledově mám vystaráno asi tak na tři roky dopředu), ale nemohla jsem se tak úplně rozhodnout, co bude to pravé. Nakonec mě napado něco zcela jiného, věc, kterou jsem vyhodnotila jako tu nejlepší volbu - luxusní dřevěnou kazetu plnou kreslících potřeb.
Že to bude dobrá volba napovídalo už to, jak snadně vše od počátku nápadu probíhalo. Byla to jen otázka pár minut, než jsem na internetu našla tu pravou. V e-shopu s velmi dobrým hodnocením a za velmi příznivou cenu. A s dopravou zdarma, když si do košíku přihodím nějakou tu drobnost. Za dva dny už mi dřevěná kazetka ležela doma a já se na ni nemohla vynadívat! Stihla jsem i trochu zazávidět.
Přišla zasunuta v kartonovém pouzdře s potiskem loga Koh-i-noor. Usoudila jsem, že v pouzdře ji ponechám. Jen tak pro jistotu, aby se jí nic nestalo. Ale potisk se mi nelíbil, tak jsem se dala do vylepšování. Karton jsem celý natřela na tmavě hnědo (z níž vznikla nakonec spíš černá) a pokreslila zlatou fixou. Vznikl tak malý nevinný vzkaz, jehož konec se nacházel na bordó ručním papíře ponechaném uvnitř kazety.
Chytlo se mě takové to velké podzimní tvoření, proto jsem se v balení dárku vyžívala, ladila barvy a hledala ten správný balicí papír. Tohle se mi vážně děje snad jen na podzim, proto je škoda, že narozeniny na podzim nemají i všichni ostatní, co mají místo v mém srdci. :D
Dárek tedy skončil v hnědém puntíkatém baličáku, převázaný zlatou stužkou. A co by to byl dárek bez narozeninového přání? To jsem vytvořila z výše zmíněného ručního papíru v bordó barvě. Všechno jsem to zašoupla do světle hnědé tašky spolu s krabicí Raffaella - který Andělovi už napřesrok nedám, protože jsem mu přes víkend polovinu snědla...
V pátek jsem sbalila vše potřebné a rozjela se do Andílkova rodného města. Ubránit onu světle hnědou tašku až do sobotního rána se zdálo skoro nemožné, ale nakonec se povedlo a zdálo se, že se vyplatilo - kazetka byla vyhodnocena jako úžasná! jak jinak. ♥
Své podzimní inspirativnosti musím v následující době ještě využít. Minulý rok jsem si totiž dala jedno veké předsevzetí. A to že tenhle rok budu vymýšlet dárky k Vánocům už od září. Nemám teď zrovna peněz na rozdávání, ale rozhodně je uklidňující vědomí, že později budu jen nakupovat předem vymyšlené dárky, než teprve namáhat mysl a bezradně procházet obchody. Už tedy pomalu rozmýšlím, co se bude pro koho nejvíc hodit a ke svému sebeuspokojení mám už u dobré poloviny lidí jasnou vizi, co to nakonec bude!
Ale abych se tu pořád jen nerozplývala nad svým smyslem pro vybírání dárků pro své blízké, vracím se k nadpisu. Andělovo rodné město se totiž zahalilo do víru oslav, neboť právě tento víkend se zde konaly Svatováclavské hody. Sobota tedy ubíhala v podobě procházek po trzích a nákupech různých nezbytností, jako například jablečného moštu, štěstíčka a domácího sýru s bylinkami, naaranžovaného ve skleněné dózičce. A cukrová vata! Z té mám prostě vždycky radost, ať už je mi osm nebo dvaadvacet.
Sobotní večer znamenal oslavování Andělských narozenin. Uspořádala se tedy řádná pitka! A přestože já moc nemohla pít a jediný alkohol, kterého jsem se dotkla byl jakýsi vinný střik, hodnotím onu akci velice kladně. Dobrá společnost prostě dělá hodně. Pak na množství alkoholu v krvi zase tak nezáleží.
Neděle i pondělí uběhly poklidně. Dokud jsem nedostala od Andělovy maminky za úkol protřídit Andílkovi rozmilému skříň. Peklo na zemi, přátelé! Anděl mrčel, zuřil, pral se, fňukal. A já své minimalistické řádění ke svému zklamání musela odložit na jindy, protože skříň byla zamčena a klíč schován bůh ví kam. Že prý ten čtvrtmetrový štos starých písemek z němčiny hrozně nutně potřebuje! A těch starých rovnátek se prý taky nevzdá, ta jsou památeční! Kartičky s německými slovíčky? Památeční! plastová krabička na mýdlo po dědovi? Památeční! Jé, stará krabička na brýle! Památeční! Ohavná žlutá kšiltovka? Tu mi dal přeci Radek, památeční! O těch patnácti igelitkách schovaných v levém horním rohu skříně vůbec nemluvím.
Ale však Anděl snad časem prozře a pochopí, že jsou věci, které má cenu schovávat, protože památeční!, ale jsou věci, které žádnou hodnotu nemají a jsou to jen krámy, které se jen hromadí v jakési mylné představě, že mají cosi připomínat. Fakt nevím, proč si někdo chce nějakou nestvůrnou čepicí připomínat svého bývalého spolubydlícího.
No a nyní je na čase zase dělat něco produktivního, mějte se krásně a užívejte si podzimní dny!
Přišla zasunuta v kartonovém pouzdře s potiskem loga Koh-i-noor. Usoudila jsem, že v pouzdře ji ponechám. Jen tak pro jistotu, aby se jí nic nestalo. Ale potisk se mi nelíbil, tak jsem se dala do vylepšování. Karton jsem celý natřela na tmavě hnědo (z níž vznikla nakonec spíš černá) a pokreslila zlatou fixou. Vznikl tak malý nevinný vzkaz, jehož konec se nacházel na bordó ručním papíře ponechaném uvnitř kazety.
Chytlo se mě takové to velké podzimní tvoření, proto jsem se v balení dárku vyžívala, ladila barvy a hledala ten správný balicí papír. Tohle se mi vážně děje snad jen na podzim, proto je škoda, že narozeniny na podzim nemají i všichni ostatní, co mají místo v mém srdci. :D
Dárek tedy skončil v hnědém puntíkatém baličáku, převázaný zlatou stužkou. A co by to byl dárek bez narozeninového přání? To jsem vytvořila z výše zmíněného ručního papíru v bordó barvě. Všechno jsem to zašoupla do světle hnědé tašky spolu s krabicí Raffaella - který Andělovi už napřesrok nedám, protože jsem mu přes víkend polovinu snědla...
V pátek jsem sbalila vše potřebné a rozjela se do Andílkova rodného města. Ubránit onu světle hnědou tašku až do sobotního rána se zdálo skoro nemožné, ale nakonec se povedlo a zdálo se, že se vyplatilo - kazetka byla vyhodnocena jako úžasná! jak jinak. ♥
Své podzimní inspirativnosti musím v následující době ještě využít. Minulý rok jsem si totiž dala jedno veké předsevzetí. A to že tenhle rok budu vymýšlet dárky k Vánocům už od září. Nemám teď zrovna peněz na rozdávání, ale rozhodně je uklidňující vědomí, že později budu jen nakupovat předem vymyšlené dárky, než teprve namáhat mysl a bezradně procházet obchody. Už tedy pomalu rozmýšlím, co se bude pro koho nejvíc hodit a ke svému sebeuspokojení mám už u dobré poloviny lidí jasnou vizi, co to nakonec bude!
Ale abych se tu pořád jen nerozplývala nad svým smyslem pro vybírání dárků pro své blízké, vracím se k nadpisu. Andělovo rodné město se totiž zahalilo do víru oslav, neboť právě tento víkend se zde konaly Svatováclavské hody. Sobota tedy ubíhala v podobě procházek po trzích a nákupech různých nezbytností, jako například jablečného moštu, štěstíčka a domácího sýru s bylinkami, naaranžovaného ve skleněné dózičce. A cukrová vata! Z té mám prostě vždycky radost, ať už je mi osm nebo dvaadvacet.
Sobotní večer znamenal oslavování Andělských narozenin. Uspořádala se tedy řádná pitka! A přestože já moc nemohla pít a jediný alkohol, kterého jsem se dotkla byl jakýsi vinný střik, hodnotím onu akci velice kladně. Dobrá společnost prostě dělá hodně. Pak na množství alkoholu v krvi zase tak nezáleží.
Neděle i pondělí uběhly poklidně. Dokud jsem nedostala od Andělovy maminky za úkol protřídit Andílkovi rozmilému skříň. Peklo na zemi, přátelé! Anděl mrčel, zuřil, pral se, fňukal. A já své minimalistické řádění ke svému zklamání musela odložit na jindy, protože skříň byla zamčena a klíč schován bůh ví kam. Že prý ten čtvrtmetrový štos starých písemek z němčiny hrozně nutně potřebuje! A těch starých rovnátek se prý taky nevzdá, ta jsou památeční! Kartičky s německými slovíčky? Památeční! plastová krabička na mýdlo po dědovi? Památeční! Jé, stará krabička na brýle! Památeční! Ohavná žlutá kšiltovka? Tu mi dal přeci Radek, památeční! O těch patnácti igelitkách schovaných v levém horním rohu skříně vůbec nemluvím.
Ale však Anděl snad časem prozře a pochopí, že jsou věci, které má cenu schovávat, protože památeční!, ale jsou věci, které žádnou hodnotu nemají a jsou to jen krámy, které se jen hromadí v jakési mylné představě, že mají cosi připomínat. Fakt nevím, proč si někdo chce nějakou nestvůrnou čepicí připomínat svého bývalého spolubydlícího.
No a nyní je na čase zase dělat něco produktivního, mějte se krásně a užívejte si podzimní dny!
