Melancholik je jeden ze čtyř druhů temperamentu: labilní introvert. Je tichý, přecitlivělý, nespolečenský, vážný, rezervovaný, pesimistický, rigidní (špatně se přizpůsobuje), úzkostlivý a plachý. Prožívá hluboce a pomalu a k věcem se velmi často vrací. V názorech a reakcích navenek je střízlivý a umírněný, ale uvnitř sebe všechno hluboce prožívá... Blá blá, aneb menší definice nikomu neublíží. Psychicky labilní. Duševně nevyrovnaná. Introvertní extrovert. Melancholik s cholerickými sklony. Páté přes deváté. Nízké sebevědomí, místy pocit méněcennosti. Prázdnota, naplnění. Záchvaty melancholie střídající se s pocitem štěstí. Jako ze sna. Chápete? Nechápete? Já taky nechápu.
Tyhle prázdniny jsou... jiný. Nejsou špatný, nejsou skvělý. Jsou jiný. Já mám krtčí syndrom. Jsem zahrabaná v pokoji, z domu vycházím jen tu a tam. Kolem mě se konají akce a mě je to fuk. Ležím v knížkách, koukám na filmy. Notebook jede od rána do noci, facebook stále otevřen, to samé ICQ. Moji internetoví přátelé den co den stoupají po pomyslné příčce. Závislák? Momentální stav, uklidňuji se. Všichni jsou daleko. Mě je dobře, vyhovuje mi to. Je mi fajn. Horní odstavec tak nevypadal, že? Jak to vysvětlit. Nejde to. Houpačka. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Za jeden den se toho může tolik změnit. Všimli jste si toho? Je mi krásně, směji se do polštáře, poskočím si. Změna. Otevírám si lahváče, v koutku tiše sedím, popíjím, nenávidím svět. Řvu, mlátím sebou, zatínám pěsti, až mi bělej klouby. Směji se, hezky nahlas, zpívám si. Je to možné? Jeden jediný den? A co ty další? A další, další, další...
Mám závislost na Deep Purple. Musím přinutit otce, aby nechal spravit zesilovač ke gramofonu. Musím mít v pokoji gramofon a k němu ty obrovský dvacetiletý dokonalý repráky. Musím si z nich pouštět Beatles a Paula McCartneyho. To je můj letitý sen a je tak jednoduché si ho vyplnit. Bohužel to nezáleží na mě, jak už to tak bývá.
Letos často prší. Bohuže jsem pokaždé zmokla v tu nejméně praktickou dobu. Třeba když jsem se za bouřky potřebovala dostat k zubařce. Tohle taky jen tak neskončí. Pořád a pořád mi ten jeden hloupý zub nechce zaplombovat. Pořád a pořád se v něm rýpe a ono to kurevsky bolí. Naštěstí většinou jen v té ordinaci.
Nebo pršelo, když jsem měla v Brně sraz s Loukem a Aničkou. Vlastně to nebyl takový handicap. Já a Louk jsme měli deštníky v poněkud... pohmožděném stavu. Po ztrátě nervů jsme si pořídili nové deštníky. Ale ani ty nepřežily moc dlouho. Super kvalita. Pršelo, ale přesto bylo krásně.
Ale když jsem byla na Harrym Potterovi s Lili, už nepršelo. A Nepršelo ani když jsem byla venku s Klér. Ani včera, když jsem po strašně dlouhé době měla zatraceně dobrou pizzu. A jinak pršelo. A já koukala na Vránu. A když jsem nekoukala na Vránu, poslouchala jsem soundtrack. Zatraceně dobrej soundtrack ze zatraceně dobrýho filmu.
Tolik bych toho chtěla napsat. Vyzpovídat se. Napsat konkrétní věci. Ale nejde to. Má slova tak jako tak nestojí za nic. Kdo by to četl? Já vím, lidé se rádi rýpají v druhých, takže někdo by to určitě četl. Nebo spíš Někdo. A proto nic konkrétního. Na to mám své lidi :) Ošklivá a nepřející, sarkastická a netaktní Bels.
Na volný převolný režim tohoto blogu snad nemusím poukazovat :)
Žádné komentáře:
Okomentovat