Dobré odpoledne, čtenáři. (Jak uhozené...)
Zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli se mi trochu vrátila chuť psát články. Nepředpokládám, že mi to vydrží dlouho a tak si odpouštím, že cvakám sem, místo toho, abych seděla dole v přízemí a co největší rychlostí scanovala matuřitní ocásky do dějinek, nebo (a to hlavně) počítala příklady do matiky.
Zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli se mi trochu vrátila chuť psát články. Nepředpokládám, že mi to vydrží dlouho a tak si odpouštím, že cvakám sem, místo toho, abych seděla dole v přízemí a co největší rychlostí scanovala matuřitní ocásky do dějinek, nebo (a to hlavně) počítala příklady do matiky.
Momentálně mrznu ve svém pokoji, na sobě teplý ponožky a papuče, topení na pětku, vedle sebe prázdný hrnek (dovezený z Francie) od kávy a v reprácích nejméně oblíbené album od HIM, Screamworks: Love in Theory and Practice. (Mimohodem, víte, že 22.11. slavil Mistr Valo pětatřicáté narozeniny?!) Tohle všechno vás jistě strašně zajímá.
No já kašlu na to, jestli vás to zajímá. Protože když jsem se nad tímhle zamýšlela, články byly nejdřív příšerné a nakonec skoro žádné. A já se rozhodla, že tento blog nenechám shnít zaživa a prostě bude nějakým způsobem (Teď by mě Klér zastřelila, pozn. aut.) fungovat.
Tak abych začala. Poslední dobou jsem docela solidně na sračky kvůli škole. Ta mi solidně přerůstá přes hlavu, respektive jeden jediný stupidní předmět - matika. Já, tele, lezla na maturitní obor s tím, že to snad jednou doklepu a maturita je ještě věky přede mnou. Uteklo to nechutně rychle, teď je konec listopadu, za půl roku se jde na věc a já jsem v prdeli. Protože jsem neuvěřitelně blbá hned na dva předměty - angličtina a matika. Teď nastává ten správný ocásek, co mám jako, kurva, dělat?!
Ne, já tu nebudu nadávat, jak je školství a učitelé a všechno ostatní na hovno, protože nadávat v tomto případě můžu jen sama sobě. Neměla jsem lízt na maturitní obor a když už jsem na něj vlezla, neměla jsem na to tak příšerně dlabat. A když už jsem na to tak příšerně dlabala, neměla jsem si jako volitelnej předmět k matuře volit matiku, to byla ta nejzásadnější chyba. Ať už mi nejde angličtina jakkoliv, vždycky je jednodušší se něco nadrtit, než marně doufat, že mi to někdo vysvětlí, já to pochopim, pak si to zopáknu a bude klid. Protože on prostě není kdo by mi to vysvětlil, matikářka jen rozdává další a další úkoly na papírech, já jsem v šíleným skluzu a sotva umím základy, natož věci, co bereme teď. Snad nemusím poukazovat, co mám z matiky teď, na čtvrtletí. Snad jediné uklidnění, že skoro všichni ostatní maturanti z m. jsou na tom stejně.
O to nepříjemnější byl úterní výstup velkýho bosse pana ředitele před naší třídou. Napochodoval si to do hodiny matiky společně s matikářkou, zástupkyní a třídní učitelkou. A bylo nám docela drsným způsobem řečeno, že jsme snad nejhorší třída, co na té škole byla a pokud se nám známky do pololetí nezlepší, máme jedinou možnost - podepsat souhlas s přestupem na jinou školu. Já i moji spolužáci máme vlastní teorii, jak to s tím podpisem nějakého lejstra je, nicméně tak jako tak, pokud se tenhle stav okamžitě nezmění, budou pekelný problémy. A nyní je můj problém v tom, jak ten stav začít měnit, ale tohle už radši uzavřu.
Středa byla fajn den. Ve škole neměl jet proud a tak se naplánovala školní akce - výlet do Boskovic. Ten spočíval v tom, že se prošlo židovské město (snad půlhodinová záležitost) a pak byl rozchod a volná jízda domů. Já, Klér, Louk a Růža jsme se nadlábli a zajeli do jedné kavárny (před pár lety tam často vysedával otec) na borůvkový pivo (piva s příchutěmi jsou divný, ale tohle mi dost jelo), kterou jsme po nějakém čase vyměnili za cukrárnu a následně udělali ostudu v každém papírnictví/hračkářství, na kterém jsme narazili.
Čtvrtek byl taky celkem vpohodě, ačkoliv praxe byly k smrti nudné (až na pokus učit se technologii, ze které se nakonec nepsalo, a sestavení "čehosi" ze smetáků na umývárce). Večer se naše třída slezla hospodě a začal se probírat děsivě se blížící maturitní ples (trochu úsměvné, v naší matematické situaci). Dosud se totiž celou dobu jen mlelo o tom, že bysme měli začít něco dělat, ale přitom jsme nic dělat nezačali. Na naší komunistické schůzi (jak kdosi poukázal) se toho ale probralo hodně, rozdělily se úkoly a vyřešilo se pár záležitostí. Vlastně to byl docela fajn večer.
A ten jsme pak zalomily na intru s Klér a její výškovou anketou. Od druháku totiž na pokoji za dveřmi máme vyznačeno, kolik každá z nás měří (Je možné, že jsem se zmenšila o centimetr?) a včera jsme naši zeď obohatily o pár dalších čárek, když jsme si do pokoje dotáhly některé lidi z intru a značily si, kde končí jejich hlava. Úsměvné bylo lezení po židlích, když jsme měřily naše třímetrové spolužáky.
Jisté osoby z intru mě nemají v oblibě. Kdysi by mi něco takového docela podráželo kolena, obzvlášť, kdyby to bylo bezdůvodně. V poslední době už to má svůj důvod a mě jejich nenávist nesere, naopak jí ještě pomáhám (když už mě nesnáší, tak ať aspoň mají proč) a dělám si z toho srandu. Neb Cicero to svým hlodem "Nenávist, vyvolanou správným konáním, jsem nikdy nepovažoval za nenávist, ale za slávu." fakt trefil. Já se neochuzuji o nic, naopak mi to do života přináší radost z cizí hlouposti. Jo, fakt se směju, jak se snaží druhé nasrat, způsobit problémy, a přitom jim to nejde a tak drbou, pomlouvaj a netuší, co na ně s Loukem a spol vymýšlíme. Alespoň z něčeho můžu mít dobrej pocit.
Škodolibá Bels
P.S. Článek jsem začala psát už pěknejch pár hodin zpátky.
Žádné komentáře:
Okomentovat