Jen menší reakce

Pozor! Lítostivý článek plný sprostých slov, autorka je v poslední době přecitlivělá. Stejnětak varování, nelichotivé vyjadřování o našem národu.

Asi mám jen slabší chvilku, proto se uchyluji do tohoto svého koutku. Spodní část vlasů mi splývá v čerstvou čerň, na první pohled ne moc viditelnou. To samé i má duše, poslední dobou zahalená v temném smutku a osamělosti. Můžu jen myslet na to, kolik lidí kolem sebe mám a kolik z nich vůbec stojí o mou přítomnost. Na to, jak sedím u notebooku v potemnělém prázdném pokoji, s nikým si nepíšu, s nikým si nepovídám. Všichni jsou kdesi v trapu, mě nikdo totiž nepotřebuje.

Ne vážně, bez zaobalování, nebaví mě poslouchat jízlivý poznámky těch, které mám ráda, to když za nimi přijdu, protože s nimi chci být, ale oni se mnou očividně ne. Stejně tak hrané překvapení, že toužim po jejich přítomnosti, případně totální ignorace a pomlouvání za zády.

K čertu s tím vším. S pocitem štěstí, že mám málo, ale zato dobrejch přátel. Kteří na mě ale celkem snadno zapomínaj, když už na to dojde. Naivita. Naivní kráva Bels.
Ta, co by za svý kámoše strčila ruku do ohně, ale kdo by to udělal pro ni? Momentálně bych se vsadila, že nemálo z lidí by mě do toho ohně klidně hodila a ještě se s úsměvem dívala, jak řvu a zmítám se v plamenech.
Ta, co podle "kohosi" na svý kámoše zvysoka sere a je zahleděná sama do sebe. Jo, tohle o mě řekl člověk, co mě rok a půl neviděl, protože není schopnej zvednout svoji prdel od počítačovejch her a když náhodou aspoň napíše po netu, hned stočí téma jen na sebe a jak je největší chudinka na světě. A když pořád dokola vykládá to svoje stupidní "stav se" a já zorganizuju nějakej sraz, nikdy tam nepřijde a ještě má plnou prdel keců, že se nevidíme. Nasrat!

Já vím, jaká jsem. I ty svý chyby moc dobře znám. Ale narozdíl od spousty jiných používám mozek a s těma chybama se aspoň den za dnem snažím něco udělat, místo těch věčnejch keců jako "Jsem už prostě taková." Nasrat. Každej je nějakej, ale to neomlouvá nikoho, co se chová jak idiot. A ještě mu ostatní nestojí ani za pitomý upřímný "omlouvám se."

Někdy mi připadá až směšné, jak po nocích nemůžu usnout, protože se mi hlavou honěj myšlenky o sobě samotné a mém okolí. Lidech. Jak hrozně mi je, když si vybavím, co jsem zase komu ošklivýho řekla a co bych chtěla vrátit, protože tomu člověku to mohlo ublížit a já zatraceně nechci ubližovat svým blízkým. A jak mi je pak, když myslím na to, co se ůbec ten den dělo, co kdo řekl mě a co jsem pak cejtila. Jo, asi jsem přecitlivělá, asi vše vidím černě a ono je to přitom pouze šedé.

Jen myslím na to, jak se každej den přetvařuju. Protože se přetvařujou všichni kolem mě. Neupřímnost všude, nalepená, těžko odstranitelná. Proč? Vzpomínám, jak jsem byla naprosto upřímná k jednomu člověku. A on ke mě. Tohle už není, protože jsme se odcizili. Ale byl to naprosto dokonalej pocit, svěřit i tu nejtitěrnější myšlenku, která mě napadla, ten nejmenší pocit, co jsem prožívala. Kéž by to šlo, zase mít takového člověka. Já chci být upřímná a nebát se říct, co si fakt myslím a co chci, jenže to by musel i druhý člověk, ne jen já sama. A to asi prostě nejde...

Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiným. Ale mé myšlenky se obrátily úplně jiným směrem. Čím to je? Chvíle samoty, zásah nízkého sebevědomí, pocit nicoty. Nicota, kéž by se vytratila...