Koukni sem a přečti si ten první odstavec. Své minulé já bych za tenhle text nejradši objala, protože má zatracenou pravdu. Jestli jsem někdy pochybovala o tom, zda nadále vést blog ve svým způsobem deníčkovském duchu, teď už jsou ty pochyby rozhodně pryč.
Ten text mi připomíná, jak mizerně jsem se cítila skoro celé léto, jak se na mě sesypal celý svět a já myslela, že už se snad ani nedokážu postavit na nohy. Ale taky mi připomíná, že nakonec jsem tu sílu sebrala a zase se pomalu začala pohybovat dopředu, nejdřív jsem se plazila, pak to šlo po čtyřech a nakonec mě samotný Anděl strážný, o kterém jsem myslela, že mě navždy opustil, vytáhl na nohy a připomněl mi, jaké to je, létat.
Já nevím, jestli se Anděl zase vrátí a bude mít sílu chytit mě za ruku a vznést se se mnou do nebes. Nechce přijít a dovolit mi vyléčit svá zlomená křídla, nechává se léčit a zbavovat bolesti u jiných andělů. A mě nechává samotnou, zasypanou tím obrovským prázdným světem. Musím stát na nohou sama, bez té nespolehlivé opory, která může přijít a nemusí. Musím objevit smysl v něčem jiném, nebo mě to všechno pohltí a díra v hrudi sežere.
Nemůžu ležet v klubíčku a čekat, až budu moct pomáhat. Obvazovat křídla čerstvými obvazy a doufat, že se jednou zahojí. Vnucovat pomoc, o kterou nikdo nestojí. Do mikiny s bílými křídly natištěnými na zádech nechat vpíjet slzy bezmoci. O frustrované klubíčko nikdo nestojí.
Klubíčko plné otázek. Vyřčených i nevyřčených. Otázek bez odpovědí.
Tak ať. Naděje ještě neumřela a dokud se mi alespoň několika odpovědí nedostane, nemá šanci umřít. Je to správně? Měla bych se vydat dál, ale kam? Tolik prázdna kolem, že když udělám krok, mám strach, že se propadnu. Nejhorší je, že ten krok udělat nechci. Ne, dokud ve své dlani nemám druhou dlaň
Pravda je krok vpřed. Dozvím se jí? Bojím se jí, ale přesto vím, že při cestě dál se bez ní nejspíš neobejdu. Kéž by nebyla tak bolestivá.
Andílku můj strážný, uzdrav se mi.
Ten text mi připomíná, jak mizerně jsem se cítila skoro celé léto, jak se na mě sesypal celý svět a já myslela, že už se snad ani nedokážu postavit na nohy. Ale taky mi připomíná, že nakonec jsem tu sílu sebrala a zase se pomalu začala pohybovat dopředu, nejdřív jsem se plazila, pak to šlo po čtyřech a nakonec mě samotný Anděl strážný, o kterém jsem myslela, že mě navždy opustil, vytáhl na nohy a připomněl mi, jaké to je, létat.
Já nevím, jestli se Anděl zase vrátí a bude mít sílu chytit mě za ruku a vznést se se mnou do nebes. Nechce přijít a dovolit mi vyléčit svá zlomená křídla, nechává se léčit a zbavovat bolesti u jiných andělů. A mě nechává samotnou, zasypanou tím obrovským prázdným světem. Musím stát na nohou sama, bez té nespolehlivé opory, která může přijít a nemusí. Musím objevit smysl v něčem jiném, nebo mě to všechno pohltí a díra v hrudi sežere.
Nemůžu ležet v klubíčku a čekat, až budu moct pomáhat. Obvazovat křídla čerstvými obvazy a doufat, že se jednou zahojí. Vnucovat pomoc, o kterou nikdo nestojí. Do mikiny s bílými křídly natištěnými na zádech nechat vpíjet slzy bezmoci. O frustrované klubíčko nikdo nestojí.
Klubíčko plné otázek. Vyřčených i nevyřčených. Otázek bez odpovědí.
Tak ať. Naděje ještě neumřela a dokud se mi alespoň několika odpovědí nedostane, nemá šanci umřít. Je to správně? Měla bych se vydat dál, ale kam? Tolik prázdna kolem, že když udělám krok, mám strach, že se propadnu. Nejhorší je, že ten krok udělat nechci. Ne, dokud ve své dlani nemám druhou dlaň
Pravda je krok vpřed. Dozvím se jí? Bojím se jí, ale přesto vím, že při cestě dál se bez ní nejspíš neobejdu. Kéž by nebyla tak bolestivá.
Andílku můj strážný, uzdrav se mi.
Foto: leden 2014, Nokie zvaná Cihla
Žádné komentáře:
Okomentovat