Nechávám se konejšit Bring Me The Horizon, neboť nic nedokáže vystihnout mou duši a mé v posledním čase ne moc měnící se nálady víc, než album Sempiternal. Neuvěřitelné.
Bouře v mysli. Po vleklých dnech, kdy bych nejraději ani nevylézala z postele se konečně tam uvnitř nashromáždilo dostatečné množství vzteku, který jako jediný mě asi dokáže dokopat k tomu, abych se zase dala do pohybu. Nejhorší je, že ohledně té jediné zraněné duše se mi vztek vždy vytváří strašně špatně. "Já nejsem naštvaná, mě to prostě jenom mrzí..." Tak je to. Mrzí. A to mě vždycky tak akorát srazí k zemi a tím pádem zastaví.
Takže trocha toho vzteku. Téměř zanedbatelná, ale přesto. A možná i nějaké to pochopení. Mrzí mě, že nad něčím musím týdny dumat a trápit se, než konečně dojdu k nějakému výsledku (který většinou bývá pravdivý). Že se mi to prostě nemůže říct, protože ať už je ta pravda jakákoliv, kolikrát pro mě bývá daleko snazší.
Já vím, že jsou věci, které se mi nelíbí a ze kterých jsem třeba i nešťastná. Ale to hned neznamená, že je nechápu a nerespektuju. Jak potom něco může fungovat, když mi ta osůbka nevěří? Ví, že bych z toho neměla radost a tak mi to prostě neřekne a přestane se se mnou bavit (téměř) úplně? Zrovna jí v tomhle nemůžu pomoci a tak mě odkopne a začne se ke mě chovat jako k hadru na podlahu dokud to v sobě nevyřeší? Nebo dokonce napořád?
Strašně dlouho mi trvalo přijít na to, co dál. A asi jsem na to dosud nepřišla. Protože jsou věci, kdy jde o všechno. A já prostě nechci ztratit vůbec nic. Teď asi vím, co dělat. Nečekat, ale dopřát sobě i druhým čas.
Kéž bych byla trpělivější. Tohle mi vlastně způsobovalo vždycky nejvíc problémů.
Chci, aby mi bylo fajn. A ono už zase trochu začíná být. Úleva. I když jak kdy. Třeba uprostřed takových brněnských ulic mé srdce naříká a chce utéct, kolik vzpomínek se snad z každého kouta vyhrne.
Je ze mě jedna z těch, které jsem v minulosti nemohla vystát. Nezvedám telefony. Neslyším to, protože mám pernamentně vypnuté vyzvánění a vibrace necítím. Nebo prostě nechci.
Nechávám si ujíždět vlaky. Prostě jsem je přestala stíhat. Možná je to tím šedým kabátem na knoflíky, který se vždycky zdlouhavě zapíná. Možná tím, že moc přemýšlím a zapomínám na hodiny.
Bouře v mysli. Po vleklých dnech, kdy bych nejraději ani nevylézala z postele se konečně tam uvnitř nashromáždilo dostatečné množství vzteku, který jako jediný mě asi dokáže dokopat k tomu, abych se zase dala do pohybu. Nejhorší je, že ohledně té jediné zraněné duše se mi vztek vždy vytváří strašně špatně. "Já nejsem naštvaná, mě to prostě jenom mrzí..." Tak je to. Mrzí. A to mě vždycky tak akorát srazí k zemi a tím pádem zastaví.
Takže trocha toho vzteku. Téměř zanedbatelná, ale přesto. A možná i nějaké to pochopení. Mrzí mě, že nad něčím musím týdny dumat a trápit se, než konečně dojdu k nějakému výsledku (který většinou bývá pravdivý). Že se mi to prostě nemůže říct, protože ať už je ta pravda jakákoliv, kolikrát pro mě bývá daleko snazší.
Já vím, že jsou věci, které se mi nelíbí a ze kterých jsem třeba i nešťastná. Ale to hned neznamená, že je nechápu a nerespektuju. Jak potom něco může fungovat, když mi ta osůbka nevěří? Ví, že bych z toho neměla radost a tak mi to prostě neřekne a přestane se se mnou bavit (téměř) úplně? Zrovna jí v tomhle nemůžu pomoci a tak mě odkopne a začne se ke mě chovat jako k hadru na podlahu dokud to v sobě nevyřeší? Nebo dokonce napořád?
Strašně dlouho mi trvalo přijít na to, co dál. A asi jsem na to dosud nepřišla. Protože jsou věci, kdy jde o všechno. A já prostě nechci ztratit vůbec nic. Teď asi vím, co dělat. Nečekat, ale dopřát sobě i druhým čas.
Kéž bych byla trpělivější. Tohle mi vlastně způsobovalo vždycky nejvíc problémů.
Chci, aby mi bylo fajn. A ono už zase trochu začíná být. Úleva. I když jak kdy. Třeba uprostřed takových brněnských ulic mé srdce naříká a chce utéct, kolik vzpomínek se snad z každého kouta vyhrne.
Je ze mě jedna z těch, které jsem v minulosti nemohla vystát. Nezvedám telefony. Neslyším to, protože mám pernamentně vypnuté vyzvánění a vibrace necítím. Nebo prostě nechci.
Nechávám si ujíždět vlaky. Prostě jsem je přestala stíhat. Možná je to tím šedým kabátem na knoflíky, který se vždycky zdlouhavě zapíná. Možná tím, že moc přemýšlím a zapomínám na hodiny.
Kéž by bylo dobře, vždyť ty nejhorší Vánoce v životě už jsem si prožila, nebo snad ne? Moc otázek pro dnešek.
Žádné komentáře:
Okomentovat