Moji milí,
jsem šťastná. Zrovna teď v tuto chvíli. Včera i před včerejškem. Prostě už pěkných pár mrazivě něžných dnů.
Vánoce. Přece jen krásny čas lenošení, zobání sladkých radostí, tvoření úsměvů a pohádkových myšlenek. Byly letos nakonec moc krásné. Doma i v mé říši snů, kam jsem byla pozvána. Nečekala jsem to. Nečekala jsem žádnou z těch pozitivních emocí, které jako by mě objaly a odmítaly mě v té (ne)vánoční miloučké atmosféře pustit. Tolik krásných dárků, až nemůžu věřit tomu, že bych si je vůbec zasloužila.
Tolik rozmluv, při nichž mi bylo tak trochu smutno, protože staré vzpomínky nezmizely a stále bolí. I nějaká ta slza utekla, protože co bylo, to bylo, ale vymazat to nejde. Snad vyrovnat se s tím a ruku v ruce se snažit, aby už nikdy nedošlo k návratu. Ruku v ruce. Konečně. V objetí, tak pevném a bezpečném, jak jen to jde.
Moc moc doufám, že už to nepřijde. Vždyť tak krásně ten rok nakonec doplul ke svému konci, ať už (nejen) pro mě byl jakkoliv strašný. Musí se to otočit k dobrému a musíme to zvládnout, neztratit se sami v sobě, vyplout z mraků a vnímat.
Štědrý den se přehoupnul do 25. prosince a stejně jako minulý rok, nakonec jsem sbalila cestovní tašku a jela k panu Andělskýmu. Na ty vánočnější Vánoce, o nichž jsem začínala být přesvědčená, že nikdy nenastanou. Nastaly. A byly krásný.
Minulý rok jsem o nich napsala takový dlouhý článek, ale letos mám zase jednou potřebu si je nechat sama pro sebe. O těchhle dnech neumím psát. Neumím popsat své pocity a dojmy tak, aby to všechno vystihly v celém tom třpytu a tajemnosti. Možná ze strachu, že se odněkud přikrade zpátky ta temnota, v níž jsme s Andělem žili těch několik týdnů a měsíců předtím. Oba sami, každý na druhé straně neproniknutelné zdi.
Spolu. Snazší než dýchání. Klidné spaní s nohami spletenými do sebe. Takhle to má prostě být, protože ani pro jednoho to bez toho druhého není správné.
(Ne)malé radosti. Utrácení. Tahání těžkých tašek s oblečením. Dárky. Hobit. Starbucks. Strašná spousta nezdravého jídla. Noční šramocení. Banánový džus. Silvestrovské věštění z vajíček. Objetí. Hrozně moc objetí. Společně strávený čas. My. Všechno.
Tolik rozmluv, při nichž mi bylo tak trochu smutno, protože staré vzpomínky nezmizely a stále bolí. I nějaká ta slza utekla, protože co bylo, to bylo, ale vymazat to nejde. Snad vyrovnat se s tím a ruku v ruce se snažit, aby už nikdy nedošlo k návratu. Ruku v ruce. Konečně. V objetí, tak pevném a bezpečném, jak jen to jde.
Moc moc doufám, že už to nepřijde. Vždyť tak krásně ten rok nakonec doplul ke svému konci, ať už (nejen) pro mě byl jakkoliv strašný. Musí se to otočit k dobrému a musíme to zvládnout, neztratit se sami v sobě, vyplout z mraků a vnímat.
Štědrý den se přehoupnul do 25. prosince a stejně jako minulý rok, nakonec jsem sbalila cestovní tašku a jela k panu Andělskýmu. Na ty vánočnější Vánoce, o nichž jsem začínala být přesvědčená, že nikdy nenastanou. Nastaly. A byly krásný.
Minulý rok jsem o nich napsala takový dlouhý článek, ale letos mám zase jednou potřebu si je nechat sama pro sebe. O těchhle dnech neumím psát. Neumím popsat své pocity a dojmy tak, aby to všechno vystihly v celém tom třpytu a tajemnosti. Možná ze strachu, že se odněkud přikrade zpátky ta temnota, v níž jsme s Andělem žili těch několik týdnů a měsíců předtím. Oba sami, každý na druhé straně neproniknutelné zdi.
Spolu. Snazší než dýchání. Klidné spaní s nohami spletenými do sebe. Takhle to má prostě být, protože ani pro jednoho to bez toho druhého není správné.
(Ne)malé radosti. Utrácení. Tahání těžkých tašek s oblečením. Dárky. Hobit. Starbucks. Strašná spousta nezdravého jídla. Noční šramocení. Banánový džus. Silvestrovské věštění z vajíček. Objetí. Hrozně moc objetí. Společně strávený čas. My. Všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat