Drž se dál

Tak tady aspoň bude uklizeno. Drhla jsem se s tím celý den. Leštila každý kus nábytku a každou odraznou plochu v místnosti, oprašovala knihy, třídila papíry, rovnala trička ve skříni a skládala je podle sezóny. Stírala prach ze žaluzií, nově povlíkala postel, luxovala každý centimetr čtvereční plovoucí podlahy, brala do ruky každou věc a perfekcionisticky ji vracela na své místo.
Výsledkem byla radost na duši a pocit spokojenosti sama se sebou. Poslední volnej den. Pak přece začne všechno to zařizování, doktoři, závěrky v autoškole, pracák, knihovna, učení se spousty věcí, vědomí, že to nestihnu a nakonec nástup do nové práce.

To všechno, zatímco rodiče se rozhodlli odjet na mé nejoblíbenější místo. A já zůstala doma. protože... Co bych tam hledala? On tam není. Ne pro mě, nemá na mě čas a prostě všechno to, co bylo, je pryč. Ale přesto... naděje, že se to napraví... že nejpozději na Vánoce. Bude. Vše. Jak má být.

Nebude.

Protože... se mám držet dál. Protože vše krásné je prostě pryč. V nenávratnu. A zase jsou tu jen ty pos... slzy. Takový šílený množství slz, jaký nikdy nikdo neviděl. Tolik jich už bylo dohromady a nemá a nemá to konce.

Nejradši bych skončila. Šla na svý oblíbený místo, na velkou skálu. A skončila.

Foceno bůh ví čím a vlastně už ani nevím kdy.