Potřebuju nový diář. Místo, kam si zase v dalším roce budu moct psát důležité dny, šťastné momenty. Odpracované hodiny a další ztracené minuty naděje. Seznamy, bez nichž nemůžu existovat. Důležité objevy v dalším prokletém roce o kterém nevím, jak mám proboha přežít. 2015. (Mimochodem, líbil by se mi nějaký pěkný praktický hipstro Moleskine.)
Potřebuju si koupit Kinder vejce a na Nový rok ho rozbalit, během dvou minut si nechat rozpustit na jazyku tu trochu jedlého štěstí a ze žluté krabičky vytáhnout svou věštbu. Doufat, že řekne něco pozitivního. Ne jako ta minulá. Letos jsem asi začala být příšerně pověrčivá. Všímala jsem si snad každého pochybného znamení, každé předzvěsti něčeho špatného a ke své lítosti o nějakou dobu později zaznamenávala vše špatné, co se letos v tom mém životě dělo.
Potřebuju někoho. Kdo by mi ukázal cestu, po které dál jít. Cestu pryč, cestu k nějakým zásadním změnám, díky kterým bude zase všechno fajn. Potřebuju někoho, kdo mě v tom nenechá už nikdy samotnou. Nebo někoho, kdo mě naučí existovat sama se sebou.
Včera jsem byla hrozně sama, když jsem šla přes náměstí Svobody. Začaly trhy. Vánoční. Vánoce? To jako vážně? Bylo (a je) mi z toho neuvěřitelné smutno. Ze samoty. Z toho, že z Vánočních trhů jsem ani na moment neucítila kouzlo Vánoc. Z těch předražených nesmyslů, které se tam prodávají a které lidi kupují, aniž by to vůbec někdo v celým vesmíru potřeboval. (Oni si tím aspoň dělají nějakým způsobem radost, ale co teď máš zrovna ze života ty?) Z bramboráků, které strašně moc miluji, ale tyhlety přemaštěné se prostě nedají bez následného žaludečního kolapsu sníst. Z trdelníku za 50,-, kterého mají jen přesně jeden druh (všechny příchutě smíchané dohromady), asi proto, že je to tak jednodušší. No a taky z toho, že mi umřela sluchátka a já tak neměla šanci před tím vším utéct.
Potřebuju si koupit Kinder vejce a na Nový rok ho rozbalit, během dvou minut si nechat rozpustit na jazyku tu trochu jedlého štěstí a ze žluté krabičky vytáhnout svou věštbu. Doufat, že řekne něco pozitivního. Ne jako ta minulá. Letos jsem asi začala být příšerně pověrčivá. Všímala jsem si snad každého pochybného znamení, každé předzvěsti něčeho špatného a ke své lítosti o nějakou dobu později zaznamenávala vše špatné, co se letos v tom mém životě dělo.
Potřebuju někoho. Kdo by mi ukázal cestu, po které dál jít. Cestu pryč, cestu k nějakým zásadním změnám, díky kterým bude zase všechno fajn. Potřebuju někoho, kdo mě v tom nenechá už nikdy samotnou. Nebo někoho, kdo mě naučí existovat sama se sebou.
Včera jsem byla hrozně sama, když jsem šla přes náměstí Svobody. Začaly trhy. Vánoční. Vánoce? To jako vážně? Bylo (a je) mi z toho neuvěřitelné smutno. Ze samoty. Z toho, že z Vánočních trhů jsem ani na moment neucítila kouzlo Vánoc. Z těch předražených nesmyslů, které se tam prodávají a které lidi kupují, aniž by to vůbec někdo v celým vesmíru potřeboval. (Oni si tím aspoň dělají nějakým způsobem radost, ale co teď máš zrovna ze života ty?) Z bramboráků, které strašně moc miluji, ale tyhlety přemaštěné se prostě nedají bez následného žaludečního kolapsu sníst. Z trdelníku za 50,-, kterého mají jen přesně jeden druh (všechny příchutě smíchané dohromady), asi proto, že je to tak jednodušší. No a taky z toho, že mi umřela sluchátka a já tak neměla šanci před tím vším utéct.
Kdybych měla ráda Narnii, okamžitě balím kufr a lezu do skříně.
Žádné komentáře:
Okomentovat