Ludovico Einaudi - Una mattina
Znáte ten pocit, když jste smířeni se svým osudem, tedy s tím, že budete o víkendu sami doma sedět na zadku a koukat na seriály, případně odškrabovat cákance barvy z podlahy. A nakonec vám tyhle plány někdo překazí... mno, nepřekazí, zachrání vás a připraví pro vás něco nádherného.
Takhle jsem to tenhle pátek zažila já. Dny tohoto týdne se během pracovního procesu jen líně přelévaly jeden na druhý, o víkendu měli rodičové vymajznout mimo dům a já se pomalu smiřovala s tím, že tu budu sama samotinká. Nic plánovat se mi z jakéhosi důvodu nechtělo. A ten, který mi sem obvykle jezdí, zarytě tvrdil, že nemůže, že v sobotu pracuje! :D
Takže jsem v pátek přišla z práce a rozhodla se, že víkend strávím relaxací a hraním Age of empires II. s panem Andělským. Ten mi slíbil, že se sejdem na Skypu hned jak v 6 přijde z práce, abych se necítila sama. Po zamávání rodičům a zabouchnutí domovních dveří jsem se rozhodla ukrátit si čas vydrhnutím vany a horkou koupelí. Venku sice bylo teplo na válení se v horký vodě, ale mě to prostě nedalo. Celkově mi bylo zvláštně, nakonec Andílek napsal, že se v práci zdrží a přijde na Skype až v sedm. Já pořád chodila po pokoji a tuhle a tamtu věc uklízela na své místo, stlala si postel a skládala oblečení na hromadu, přestože na páteční večer nebylo v plánu nic jiného, než sezení u notebooku. Nakonec jsem se usměrnila a začala pročítat bloglovin.
Málem jsem nadskočila, když v sedm zazvonil zvonek. A znova. A zase. Nějak nedokážu popsat ty pocity ve mě. Nejdřív jsem si říkala, kdo to v sedm večer otravuje, když nikdo není doma. Zvonilo se dál, tak jsem pomalou chůzí podezřívavého důchodce slézala schody do přízemí. Při pohledu na povědomou siluetu za prosklenými domovními dveřmi jsem získala pocit, že se mi nějak podařilo usnout. A zdá se mi, že otvírám dveře a za nimi stojí usmívající se Anděl, v ruce růže barvy zapadajícího slunce a říká mi ,,Ahoj!"
Zaražený výraz, mlčenlivost, bouchnutí dveří, zírání na toho druhého a po pár vteřinách zvedání ruky a dotknutí se, přesvědčování sama sebe o skutečnosti. Nezabírá. Obejmutí, stání v obětí v temnotě nepřívětivé chodby a pomalé docházení pravdy. Že za vámi někdo jede 50 km jen tak, aniž by jste to tušili. Radost. Ten chlap mě prostě umí dostat :D
Znáte ten pocit, když jste smířeni se svým osudem, tedy s tím, že budete o víkendu sami doma sedět na zadku a koukat na seriály, případně odškrabovat cákance barvy z podlahy. A nakonec vám tyhle plány někdo překazí... mno, nepřekazí, zachrání vás a připraví pro vás něco nádherného.
Takhle jsem to tenhle pátek zažila já. Dny tohoto týdne se během pracovního procesu jen líně přelévaly jeden na druhý, o víkendu měli rodičové vymajznout mimo dům a já se pomalu smiřovala s tím, že tu budu sama samotinká. Nic plánovat se mi z jakéhosi důvodu nechtělo. A ten, který mi sem obvykle jezdí, zarytě tvrdil, že nemůže, že v sobotu pracuje! :D
Takže jsem v pátek přišla z práce a rozhodla se, že víkend strávím relaxací a hraním Age of empires II. s panem Andělským. Ten mi slíbil, že se sejdem na Skypu hned jak v 6 přijde z práce, abych se necítila sama. Po zamávání rodičům a zabouchnutí domovních dveří jsem se rozhodla ukrátit si čas vydrhnutím vany a horkou koupelí. Venku sice bylo teplo na válení se v horký vodě, ale mě to prostě nedalo. Celkově mi bylo zvláštně, nakonec Andílek napsal, že se v práci zdrží a přijde na Skype až v sedm. Já pořád chodila po pokoji a tuhle a tamtu věc uklízela na své místo, stlala si postel a skládala oblečení na hromadu, přestože na páteční večer nebylo v plánu nic jiného, než sezení u notebooku. Nakonec jsem se usměrnila a začala pročítat bloglovin.
Málem jsem nadskočila, když v sedm zazvonil zvonek. A znova. A zase. Nějak nedokážu popsat ty pocity ve mě. Nejdřív jsem si říkala, kdo to v sedm večer otravuje, když nikdo není doma. Zvonilo se dál, tak jsem pomalou chůzí podezřívavého důchodce slézala schody do přízemí. Při pohledu na povědomou siluetu za prosklenými domovními dveřmi jsem získala pocit, že se mi nějak podařilo usnout. A zdá se mi, že otvírám dveře a za nimi stojí usmívající se Anděl, v ruce růže barvy zapadajícího slunce a říká mi ,,Ahoj!"
Zaražený výraz, mlčenlivost, bouchnutí dveří, zírání na toho druhého a po pár vteřinách zvedání ruky a dotknutí se, přesvědčování sama sebe o skutečnosti. Nezabírá. Obejmutí, stání v obětí v temnotě nepřívětivé chodby a pomalé docházení pravdy. Že za vámi někdo jede 50 km jen tak, aniž by jste to tušili. Radost. Ten chlap mě prostě umí dostat :D
A to nemluvím o tom, co přišlo ještě později. Ten pocit, když si jdete vyčistit zuby a máte zakázáno jít do svého pokoje do zavolání. A pak přijdete do ztemnělé místnosti za doprovodu té nejsladší skladby na světě (Young and beautiful) a svitu svíček. Na první pohled upoutá ta nejzvláštnější, vysoká a v černé sklenici s průhlednou a zářící květinou, měnící barvy. Vonící po ovoci. Boží. Následná krátká hra na oheň a vodu na jejíž konci je v knihovně objevena již dlouho žádoucí knížka věnovaná Nikonu D5100. Jsou okamžiky, kdy si přijdu jako dítě na Vánoce, tenhle byl jeden z nich. Radost, jiskřičky v očích a láska všude kolem. Ale stejně ta nejbombastičtější byla ta jeho přítomnost.
Jsou věci, které nestačím chápat. Když si promítám svůj život před sebou a vidím sama sebe, nedokážu stále věřit tomu, koho v tom životě mám. Ať si ten týpek s bradkou a ocelovejma náramkama na rukách říká co chce, ale tu mikinu s andělskejma křídlama na zádech má právem. Přestože si taky prožil svý, neznám nikoho s tak neskonale čistou duší. A shodou okolností má rád zrovna mě, i když si ho nezasloužím ;)
To by byl jen takový moment, o kterém bych se chtěla zmínit. Nádherný byl celý víkend, ale celý se točil ve stejném duchu, takže myslím, že stačí, že ze mě je aktuálně Vanellopka. Nechci, aby se kdokoliv, kdo to bude číst, přeměnil na karamelový cheesecake :)
(ne)malé radosti:
• stáhnutá 3. série Hry o trůny
• vzpomínky
• prstýnek na ruce
• návštěva bývalé spolužačky
• párek v rohlíku a žadonící psí oči
• hrábnutí v palici a líčení ála Jsem pár dní po smrti
• relaxační koupel
• prázdný dům
• Anděl
• srpnové vánoce
• totální klid na duši a pocit bezpečí
• procházka
• uličnická Coca cola
• filmový maraton a nejlepší film z domácího pelíšku za poslední dobu - Nedotknutelní
• spousta pizzy
• Mozartovy koule :D
Jsou věci, které nestačím chápat. Když si promítám svůj život před sebou a vidím sama sebe, nedokážu stále věřit tomu, koho v tom životě mám. Ať si ten týpek s bradkou a ocelovejma náramkama na rukách říká co chce, ale tu mikinu s andělskejma křídlama na zádech má právem. Přestože si taky prožil svý, neznám nikoho s tak neskonale čistou duší. A shodou okolností má rád zrovna mě, i když si ho nezasloužím ;)
To by byl jen takový moment, o kterém bych se chtěla zmínit. Nádherný byl celý víkend, ale celý se točil ve stejném duchu, takže myslím, že stačí, že ze mě je aktuálně Vanellopka. Nechci, aby se kdokoliv, kdo to bude číst, přeměnil na karamelový cheesecake :)
(ne)malé radosti:
• stáhnutá 3. série Hry o trůny
• vzpomínky
• prstýnek na ruce
• návštěva bývalé spolužačky
• párek v rohlíku a žadonící psí oči
• hrábnutí v palici a líčení ála Jsem pár dní po smrti
• relaxační koupel
• prázdný dům
• Anděl
• srpnové vánoce
• totální klid na duši a pocit bezpečí
• procházka
• uličnická Coca cola
• filmový maraton a nejlepší film z domácího pelíšku za poslední dobu - Nedotknutelní
• spousta pizzy
• Mozartovy koule :D
• nádherný šatičky ze sekáče, které mi přivezli rodiče • plány na další víkend
Například. Říkala jsem si, že mě se to netýká, že si snad správně uvědomuju, jak moc mi na čem záleží, kdo je pro mě jak důležitý a co pro mě v životě znamená. Myslela jsem si to. Ale pravdou je, že tento týden jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to asi je přijít o někoho, na kom mi záleží ze všech nejvíc. A jen těch pár dní pro mě bylo horších, než jsem si kdy dokázala představit. 
vymazat vzpomínky na nádherné zážitky, které se ale v téhle době temna hned proměnily v bolestné a vyvolávající pláč. Ten mě provázel často, protože tolik věcí mi ho připomínalo. Ty, které mám od něj i jakékoliv jiné. Skoro každá věc v mém pokoji i po různu v jiných místnostech tvoří nějaký příběh spřízněný s ním. Ať mi pohled padl kamkoliv, vždy se něco objevilo. A objevovat se ani nemuselo. Vzpomínky dělají své. A vzpomínka na jeho šťastnej výraz ve tváři, když se mi divá do očí - ta mě provázela po celou dobu a byla ze všech nejhorší, protože ten pohled nejvíc miluji.
Pro zvětšení otevřít v nové kartě
