V zajetí mého vlastního svědomí

Existujou stovky citátů o životě, lásce a důvěře, štěstí i neštěstí, odpuštění a ublížení, přátelství... Miluji citáty. Ráda je používám k fotkám, ráda si je čtu jen tak pro dobrý pocit. Ty nejkrásnější si zapisuji. Některými se řídím. A spousta z nich kolem mě jen proplouvá, některým nevěnuji moc pozornosti, nad některými se vůbec nezamýšlím a jinými se zase vůbec nezabývám, potože si myslím, že se mě netýkají. Nebo se aspoň mám pod kontrolou natolik, aby se mě nemusely týkat.

,,Teprve když něco ztratíme si můžeme plně uvědomit, jakou jsme tomu přikládali plnou hodnotu."

Například. Říkala jsem si, že mě se to netýká, že si snad správně uvědomuju, jak moc mi na čem záleží, kdo je pro mě jak důležitý a co pro mě v životě znamená. Myslela jsem si to. Ale pravdou je, že tento týden jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to asi je přijít o někoho, na kom mi záleží ze všech nejvíc. A jen těch pár dní pro mě bylo horších, než jsem si kdy dokázala představit.

Byly to dny plné prázdnoty, smutku a nenávisti sebe samé. Protože to já mohla za to, co se stalo. To já říkala špatné věci. Mou vinou vše dopadlo tak jak dopadlo. A na chvíli mi nezbylo skoro nic, jen špatné svědomí. A naděje. Díky bohu. Protože nemít naději, asi by úplně vše přestalo mít smysl a všechno by bylo ještě horší.

Takhle se dny vlekly a já se za každých okolností snažila vůbec nemyslet. Nebo myslet na to, co mi tenhle stav přináší. Co si z něj odnesu, až bude všechno v pořádku. Myslela jsem na to, co mi naposled bylo řečeno.
Ne na ten bolestivý zásah, jako bleskem, když jsem si uvědomila, jak moc jsem ublížila. Kolikrát jsem způsobila čerstvou ránu do srdce, které se přitom snažím za každou cenu chránit před další bolestí. Je neuvěřitelné, jak všechno může mnohdy neúmyslně vyznít, úplně jinak, než jste chtěli. Co může druhého tolik zasáhnout, aniž by jsme si to uvědomovali. Že naše vlastní bolest může ubližovat i někomu dalšímu.
Ale na všechna ta poučení, která v těch slovech byla. A na všechny ty věci, které nebyly správné a které bych měla změnit. Svůj přístup k věcem kolem sebe. A nezapomínat, že některé věci můžou být úplně jinak, než se zdají. A nebýt sobec. Protože já se zachovala sobecky. Došlo mi to pozdě a děsně mě to mrzelo.

Snažila jsem se nemyslet černě, ale dělalo mi to hrozný problém. Po tolika dokonalých dnech a nocích s ním šlo těžko vymazat vzpomínky na nádherné zážitky, které se ale v téhle době temna hned proměnily v bolestné a vyvolávající pláč. Ten mě provázel často, protože tolik věcí mi ho připomínalo. Ty, které mám od něj i jakékoliv jiné. Skoro každá věc v mém pokoji i po různu v jiných místnostech tvoří nějaký příběh spřízněný s ním. Ať mi pohled padl kamkoliv, vždy se něco objevilo. A objevovat se ani nemuselo. Vzpomínky dělají své. A vzpomínka na jeho šťastnej výraz ve tváři, když se mi divá do očí - ta mě provázela po celou dobu a byla ze všech nejhorší, protože ten pohled nejvíc miluji.

Ale tak jako tak se ukázalo, že je to po všech směrech nádherná bytost. Můj Andílek. Nevěděla jsem, kdy se k sobě vrátíme. Po pravdě jsem čekala, že to bude trvat mnohem déle. Ale ani jeden z nás to bez toho druhého nemohl déle vydržet. A to, že je zase všechno jak má být pro mě byla ta největší úleva.

A prostě se nakonec musím zmínit o nádherný společný sobotě. Den, kdy bylo všechno krásnější, než kdy jindy. Kdy jsem si uvědomovala, co všechno mám a co jsem neztratila. Ano, věděla jsem to i předtím. Ale jako by vše bylo schované za jakousi podivnou mlhou negativních elementů. Ta se ale kvůli tomu, co se teď všechno seběhlo, rozptýlila. A vše jako by se najednou lesklo a třpytilo, zářilo a hýřilo barvami.

Vím, co mám. Vím, jak se věci mají. Vím, co bych mohla ztratit. A vím, jak moc by to bolelo a co všechno by to pro mě znamenalo. A budu se snažit, aby se nic nezměnilo k horšímu a áš vztah byl stále jen nádherný. A vím, že on taky.

P.S. Tohle je jedna moje velká radost, takže články s nemalými radostmi na chvíli přeruším. Mám v plánu totiž v následující době vydat článek o tom pěkném, co se událo ve dnech minulých. pak na (ne)malé radosti opět navážu. :)