Do háje, kdybych měla vypsat všechny myšlenky, co mě v posledním týdnu napadaly, psala bych hodně dlouho a stejně by to nikdo nečetl a kdyby jo, šel by se oběsit. Takže to zkrátím jen na pár vět, co možná pochopí jen danní lidé, ale i tak.
V prvé řadě - i slepej si všiml, jak se moje blogová závislost vytratila a novej článek otvírám jen jednou za dlouhej čas a už to není tak jak to bývalo. O víkendu jsem dokonce začala psát článek, jak tady na to dlabu. Měla jsem menší depku a dělala unáhlená rozhodnutí. Tákže - nedlabu na to, ale blog zkrátka bude hnít jako doposud.
Začíná podzim. Podzim je v něčem krásný. Samozřejmě v tom, jak padá listí ze stromů a bla bla bla. A v něčem ho nesnáším, hlavně v tom, jak se mi chce spát, jak je mi pořád z něčeho špatně a každý den mě bolí hlava. Tohle je jedna z věcí, co mi poslední dobou celkem kazí náladu. Krom pár dalších, ale ty jsou až příliž osobní na to, abych tu o nich psala.
Ale jednu věc tu napíšu. Už mám vážně po krk jedné protivné rozmazlené hnusné osoby, co si myslí, že zblajzla všechnu moudrost světa. Už mám po krk toho, jak se urazí při sebemenší kravině, hádá se, pomlouvá a já nevím co všechno. Takže jsme se s Loukem rozhodli, že uděláme něco, čím se tý potvory chlupatý smradlavý snad nadobro zbavíme. Že nás bude nenávidět? Tak ať, další člověk navíc už je mi vážně někde. A myslim, že to, na co jsme Loukem došli, bude mít docela dobrej efekt. A nejlepší na tom je, že mě to vážně baví už teď, že se mám čemu zasmát, už jen té představě, natož až to bude realita.
A pak je tu ještě jedna věc. O té se nedá psat totálně vůbec. Snad jen jak sílí můj odpor vůči jedné osobě a pak totální opak vůči jiné. Nemůžu o tom psát, i když bych moc chtěla, dostat ze sebe svůj smutek a to negativní, co mě naplňuje a nechat v sobě jen naději, že budu žít a ne přežívat, nebo nežít vůbec. Neb dnes na fb jsem si vzpomněla na své oblíbené motto "Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít."
Ten kdo ví, ten najde a pochopí. Toť vše zas na nějaký čas.
V prvé řadě - i slepej si všiml, jak se moje blogová závislost vytratila a novej článek otvírám jen jednou za dlouhej čas a už to není tak jak to bývalo. O víkendu jsem dokonce začala psát článek, jak tady na to dlabu. Měla jsem menší depku a dělala unáhlená rozhodnutí. Tákže - nedlabu na to, ale blog zkrátka bude hnít jako doposud.
Začíná podzim. Podzim je v něčem krásný. Samozřejmě v tom, jak padá listí ze stromů a bla bla bla. A v něčem ho nesnáším, hlavně v tom, jak se mi chce spát, jak je mi pořád z něčeho špatně a každý den mě bolí hlava. Tohle je jedna z věcí, co mi poslední dobou celkem kazí náladu. Krom pár dalších, ale ty jsou až příliž osobní na to, abych tu o nich psala.
Ale jednu věc tu napíšu. Už mám vážně po krk jedné protivné rozmazlené hnusné osoby, co si myslí, že zblajzla všechnu moudrost světa. Už mám po krk toho, jak se urazí při sebemenší kravině, hádá se, pomlouvá a já nevím co všechno. Takže jsme se s Loukem rozhodli, že uděláme něco, čím se tý potvory chlupatý smradlavý snad nadobro zbavíme. Že nás bude nenávidět? Tak ať, další člověk navíc už je mi vážně někde. A myslim, že to, na co jsme Loukem došli, bude mít docela dobrej efekt. A nejlepší na tom je, že mě to vážně baví už teď, že se mám čemu zasmát, už jen té představě, natož až to bude realita.
A pak je tu ještě jedna věc. O té se nedá psat totálně vůbec. Snad jen jak sílí můj odpor vůči jedné osobě a pak totální opak vůči jiné. Nemůžu o tom psát, i když bych moc chtěla, dostat ze sebe svůj smutek a to negativní, co mě naplňuje a nechat v sobě jen naději, že budu žít a ne přežívat, nebo nežít vůbec. Neb dnes na fb jsem si vzpomněla na své oblíbené motto "Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít."
Ten kdo ví, ten najde a pochopí. Toť vše zas na nějaký čas.
