Z chalupářské dokumentace

Milí jelínci,

jak je to dávno, kdy podzim teprve roztahoval svá křídla. Příroda za okny už zdá se mi téměř úplně zimní. Prázdná. Ráno venkovní teploměr ukazoval jen kolem nuly a počasí na Seznamu se mi dokonce snaží namluvit, že v Brně má večer i sněžit. No uvidíme.

Já se ale tímto článkem vracím zpět do října. Tehdy jsem se rodinou nechala přemluvit k víkendu na chalupě, kterou vlastní moje babička. Nenechte moc svoji představivost rozběhnout do míst, kde slova "chalupa" a "babička" znamenají rozehřátá kamínka (i když je tam máme a alespoň moji rodiče s nimi opravdu topí), domácí buchty s ovocem ze zahrady, čaj z domácích bylinek a večerní povídání v příjemném rodinném kruhu. Sama moc dobře vím, proč jsem na chalupu přes deset let odmítala jezdit a taky vím, proč tam mnoho let nechtěli jezdit ani moji rodiče. A na co jsem zapomněla, to se mi přes ten víkend zase stačilo vybavit.

Nechtěla jsem tu ale řešit rodinné vztahy ani nic podobného. (I když vlastně tehdy jsem chtěla napsat článek, kde bych si rozhodně nebrala servítky.) Když už jsem se nechala přemluvit a jela, přibalila jsem si do batůžku i svoji rozmilou zrcadlovku, že to tam teda patřičně zdokumentuji. Ať už mám totiž k tomu místu vztah jakýkoliv, jedno mu nelze upřít - je tam docela pěkně. Navíc jsme se tam opravdu měli sejít celá rodina z máminy strany, tedy já, rodiče, teta, sestřenka s bratrancem a babička. Bratranec slavil své třiadvacáté narozeniny a tak jsem usoudila, že bude co fotit.

No se slavením to vůbec nebylo až tak slavné. Fotek jak všichni slavíme tedy moc nemám. Vlastně téměř žádnou. Ale tak pár výcvaků za ty dva dny přece jen vzniklo. Snažila jsem se to pojmout zase trošku jinak a do fotek vehnat alespoň trochu té chalupářské atmosféry, která se tam přes den opravdu tu a tam uchytila. Hlavně když ta nejstarší část rodiny dřímala v domě a já se volně pohybovala po venkovní části pozemku. Taky ráno, když člověk vstal a s ranní kávou se potuloval zahradou. Nebo když jsme si dopřávali tu nejlepší česnekovou polévku mezi úklidem zahrady.

Vlastně by to tam mohlo být skoro fajn. Kdyby tak bylo více spánku a více pohody. Tak možná ještě někdy. V dalekém budoucnu.

---

---

A když už jste nakonec přišli až sem a jistě se chystáte zanechat komentář, možná se zároveň děsíte, kam se poděl ten předešlý úžasný design. Popravdě, s designem si opravdu nevím rady. Už pár měsíců jsem si říkala, že to tu potřebuju proměnit. Taky jsem usoudila, že by nebylo od věci, aby byl nový vzhled tvořený mojí vlastní rukou. Ale když to tak sečtu, vlastní oroinální design už jsem nevymýšlela celou věčnost. Hodně jsem toho zapomněla. Proto mi piplání právě tohoto výtvoru zabralo snad celou věčnost. :D A spokojená s tím bohužel nejsem. Nenacházím se v tom. Proto asi nebude překvapením, že nad tím ještě budu nějakou dobu dumat a možná taky něco měnit. Ale tak vy jste mí čtenáři a taky mě zajímá váš názor.

Dá se na to koukat? Vy, kdo mě znáte déle, sedí to sem vůbec? A když design měníte u sebe, kde hledáte inspiraci?

Jenom sen

Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...

Prázdninové výletování aneb Mikulov

Milí jelínci,

jsem si plně vědoma toho, že ty letní dny jsou už nenávratně pryč. (Alespoň pro letošní rok.) Ale já se k těm horkým slunečným dnům tady na blogu asi ještě párkrát vrátím. Mám v notebooku spoustu fotek, k nimž se pojí jisté příběhy. Byla by škoda se o ně nepodělit, nechat je zapomenuté ve složkách. Nechat vytrácet všechny ty momenty, na které si ještě vzpomínám.

Tak tedy k Mikulově.

---

V tomhle krásném městečku jsem se ukázala s kamarádkou Klér někdy na konci července. Jely jsme tam naší starou felicií, což je tedy pro člověka, který je zvyklý na "trochu lepší auto" zážitek sám o sobě. Klér řídila, já navigovala.
Nejhorší bylo asi parkování. Nejdřív jsme (my naivky) totiž hledaly parkoviště bez placení. Objely jsme městečko dvakrát dokola a nakonec to vzdaly a auto nechaly přímo pod křížovou cestou, která vedla na Svatý kopeček. Tam jsme šly ale až později. V první řadě jsme nakoukly k Dietrichsteinské hrobce. Prošly jsme si nádvoří, ale vnitřku nakonec odolaly. Následně jsme zašly do Café dolce Vita na náměstí a v rychlosti doplnily tekutiny. Kavárna to byla velice milá, vlastně se nacházela v podloubí kousíček od zámku. Společnost nám dělal bílo-rezavý kocourek, který tak nějak ke kavárně patřil. Ležel si tam v křesle mezi námi a nechal se hladit.

Po vypití pomerančového džusu jsme se pomalu vydaly k zámku. Jen matně si vzpomínám na okruh, který jsme si vybraly. Byl to nějaký klasický s prohlídkou zámecké knihovny a k tomu ještě navíc prohlídka klepení, v němž se nacházel obrovský vinný sud, který okouzlil Klárku. Zámecké prostory jsou poměrně zmodernizované, což mi přijde zvláštní. Všude samá LEDka, jednolité barvy, skleněné vitríny... Byla jsem trochu překvapená, ale vypadalo to docela pěkně. Člověk tam narazil i na nějaké dobové oděvy, to je něco pro mě.
Zámecká zahrada byla v té době v rekonstrukci. Bohužel. Nedostaly jsme se tedy všude, kde jsem chtěla. Ale aby toho nebylo málo, o několik dnů/týdnů později jsem někde četla článek, v němž se psalo, že venkovní prostory zámku už jsou znovuotevřeny. Škoda. :D

Prohlídka byla překvapivě dlouhá a nám mezitím pěkně vyhládlo. Však už byl dávno čas oběda. Z následujících plánů tedy vyhrála exkurze do dalšího mikulovského podniku, tentokrát do slibného Bistra KUK. Pokud budete mít někdy cestu do Mikulova a budete chtít posedět na nějakém pěkném, stylovém a útulném místě, Bistro KUK můžu vřele doporučit. Nemají sice zase tak závratný výběr, ale zato mají jídla velice dobrá, zdravá,, domácí a krásná na oko. A ceny jsou taky velice lichotivé. A obsluhu příjemnou.
My s Klér neodolaly zahrádce s výhledem na Kozí hrádek. Každá si objednala jinou domácí limonádu a ciabatty plněné kozím sýrem. Dodnes se plácám po rameni za výbornou volbu, bylo to skutečně moc dobré! :3

Najezené, odpočaté a spokojené jsme se vydaly spálit přijaté kalorie na Kozí hrádek. Byla to moc pěkná cesta plná různých zákoutí. Samotný Kozí hrádek je jen taková vyhlídková věžička. Ale za těch symbolických 20,- ten výhled určitě stojí. mrkejte!

Z Kozího hrádku jsme jen přeběhly na rozlehlý židovský hřbitov, který jsme potkaly cestou. Z tohoto atmosférického místa, kde jsme strávily dobře další dvě hodinky, mám hromadu fotek. o ty se podělím zase někdy jindy. Stejně tak o fotky ze Svatého kopečku, na nějž jsme se nemohly nevydat po návratu ke křížové cestě. To už by tenhle článek byl pomalu nekonečný. :)

Den nám pomalu končil. Ale protože se nám krásný Mikulov ještě nechtělo úplně opustit, vrátily jsme se ještě zpět na náměstí a riskly to s Kafe Pala. Mají tam moc dobré palačinky! Já měla s citrónem, Klárka s karamelem a jablky. Zpět k feličce už jsme to vzaly zkratkou a pak už nás čekala cesta domů a vaření těch nejlepších kuřecích kousků.

Tak a příště zase o něčem jiném. Přeji krásné podzimní dny. :)

Z podzimní procházky

Milí jelínci,

v neděli odpoledne jsem využila trochu umoudřeného počasí a vydala se s fotoaparátem na krátkou procházkou do našich luků a hájů. Měla jsem chuť na trochu relaxace, přemýšlení a hudby ze sluchátek, což se právě skvěle kombinuje s focením různých líbivých přírodních krás, které oko postřehne. Bohužel jsem ale neměla ten správný fotografický den, protože mi nepřála technika. Zrcadlovku jsem pouze ve pěchu drapla cestou z domu a že se mi téměř vybíjí baterka jsem si všimla až na loukách. Mimo jiné zlobila i naprasklá paměťová karta. Nakonec i vlivem dalších okolností se pokazila má tvořící nálada a já nakonec chodila takzvaně od ničeho k ničemu a jen občas na něco zaměřila svůj hledáček. Fotek tedy vzniklo velmi málo, ale zase vždy je lepší něco, než nic. Snad příště. :)

Chtělo by to nějaké nové fotogenické místo. A vlastně po pěkně dlouhé době mám chuť fotit i člověka. I když to ani moc neumím a i když mé představy se často liší od představ druhých. Prostě mám chuť. Jižní Morava? Brno? Nehlaste se všichni!

Nakonec něco, co miluji.

O snění, kávě a jednom koncertu

Milí jelínci,

do oken nám vesele buší déšť a přestože má touha pět ódy na tohle to podzimní období stále nepohasíná, zamračené počasí už i mé osůbce začíná tak trochu lézt na mozek. On se ten idylický pohled na dešťové kapky stékající po okně malinko okouká, když čtvrtý den zas kvůli zdraví nevytáhnete paty z domu. A můžete si hřát ruce o veliký hrnek horkého meduňkového čaje jak chcete!

Ale snad se to počasí brzy umoudří a třeba i slunce se ukáže. Mám chuť jít ven fotit přírodní krásy. A taky sbírat kaštany a javorové listy. Těším se, až náš dům obrostlý Loubincem úplně zčervená, jak se listy této rostliny zabarví. Taky se těším, až se konečně nechám ostříhat a vlasy si obarvím zase na hnědo. Nebudu jako pěst na oko v té nejlepší červenočerné košili. Pak ještě vyhlédnuté boty a snad i nové obroučky, ty opravdu volají! A kdyby se zadařilo a já našla ten nejlepší černý kabát... no peněženka říká, že už jsem moc velký snílek a že vánoční dárky mají přece přednost. Mají! Tak tedy výše jmenované zůstávají prozatím na mém wishlistu, který se doufejme časem proškrtá.

Nesmím jen snít. Musím i referovat. Od posledně se přece mnohé událo! Tak například jsem se zas viděla s Klér, která se brzy stěhuje do Brna za prací a tak se k mé velké radosti výhledově uvidíme snad mnohem častěji.
Rodičové opět na víkend odjeli za krátkým odpočinkem, což moc pěkně vyšlo, protože právě na ten víkend jsem byla už předtím s Klér neurčitě domluvená. Nic extra jsme neplánovaly, už tehdy nebylo moc hezky a netvářilo se to na nějaké zlepšení, takže jsme se v pátek večer jen dohodly na sobotním courání po Brně. Courání to bylo velmi milé, prošly jsme drogerie (slevy!) a pak i Vaňkovku, kde jsem toužebně hledala ten správný zmijozelovský svetr. Nepodařilo se, zato jsem objevila už ty výše zmíněné boty. Černé, teploučké, na vyšším podpatku. Mám v plánu si je odnést, tak snad tam ještě budou.
Aby to nebylo jen tak ledajaké courání po Brně, rozhodly jsme, že zajdeme i do nově otevřeného Starbucks. Už dlouho jsem chtěla ochutnat Pumpkin Spice Latte. A nejlépe z toho nádherného podzimního kelímku. A musím říct, že nebýt těch nekřesťanských peněz, které za ten hrnek kávy chtějí, chodila bych si pro to dýňové latte snad každý týden. Taková dobrůtka to je. (Musíš tam jít se mnou!)

S Klér jsem se musela rozloučit. Ale jen na chvilku. Pak nastal čtvrtek 8.10.2015, což byl velmi důležitý den. Do ČR se totiž už letos potřetí vrátili Enter Shikari! A to rovnou do mého rodného Brna.
Jejich koncerty nikdy neumím správně popsat a proto to raději ani nedělám. Recenzí se na internetu vždy najde dost. Ale je zvláštní, jak jsem vždycky hrozně šťastná, když zjistím, že mají přijet. A pak nastane den D a já bych nejraději zůstala v pelechu, jak se mi nikam nechce. Asi ze strachu, že se mi na koncertě něco stane, nebo si to z nějakého důvodu neužiju tak, jak jsem si celou dobu předtím plánovala. Ale jsou to přece Enter Shikari, takže z té postele přece jen vylezu a postupem dne se začnu malinko těšit.
Teď ve čtvrtek to bylo stejné. Odpoledne jsme se scukly s Klér a zašly ještě na hodinku do Trojky na jejich skvělé kuřecí tousty a točený cider. Koncert se konal na Flédě, kde jsme se ještě setkaly s Klářinou sestrou Bárou. Nikdy jsem tam nebyla a tak mě celkem překvapilo, že to působí docela maličce. Jak jsem psala, o koncertě samotném tu vypisovat moc nechci. Stejně mám pocit, že ES zase tak moc lidí znát nebude a tak by to ani nikoho nezajímalo. Sama za sebe můžu říct, že ten večer byl téměř dokonalý. Byla jsem na nich už počtvrté a mám pocit, že koncert od koncertu si domů odnáším lepší zážitek. ♥

Více fotek tady a nebo třeba tady. A perfektní recenze tady.

Večer se překlenul v noc. ES skončili a my se ještě tak do půl jedné potloukaly po Flédě a pomalu usychaly. Zní to nechutně, ale tak propocený triko jsem neměla ani nepamatuju. A na to, že tak 80% potu ani nebyl můj vlastní raději ani nechci myslet. Ještě kolem nás proběhl bubeník Rob, se kterým jsme si řekli rychlé "hey" a já si později odchytla Chrise, který se mi v rychlosti podepsal (skoro nepíšící lihovkou, Bels, styď se!) na CD. V lednu jsem získala podpis od Roba a Roryho, teď Chris a příště snad konečně Rou, kterého jsme tentokrát nezastihly. Pak už bude CD podepsané komplet. A můžu si koupit další a začít od začátku.

Někdy ve třičtvrtě na jednu nám jel autobus do centra. Tam jsme se rozloučily s Bárou a protože další vlak domů nám jel až ve čtvrt na pět ráno, bylo na čase zapřemýšlet, kam dál. Trojka nás tak trochu zklamala, protože už zavírala a my na ni přitom tak spoléhaly. Na Metru se Klér něco nezdálo a na podniky typu Bar, který neexistuje jsme nevypadaly dostatečně reprezentativně, ani na to neměly love.
Zapluly jsme tedy do oldschoolového Charlie's, daly pár piv, rozšířily klubem, že jsme lesby, unudily pár sexuchtivých chytráků k smrti, rozhádaly dva úplně cizí lidi a zklamaly jednoho podivína. Nějaké dvě hodinky utekly jak nic a my ve vší počestnosti a vysmáté mazaly na vlak, aby jsme ještě stihly uvařit ranní kávu mému otci, vypravit ho do práce a prostřídat se v koupelce, než téměř za bílého dne zapadneme do peřin.

Jsem spokojená, že jsem konečně otevřela ten blogový editor a začala po více než dvou týdnech psát. Zážitky, myšlenky a plány se hromadí a já jsem ráda, když se můžu alespoň o zlomek z toho podělit. I kdyby to nakonec přečetli třeba jen tři lidi (Aby to tak nakonec nebylo... :D) a zpětně bych se k tomu vracela jen já.

No a nakonec mi můžete s něčím poradit: Blíží se Halloween a i když jsem tento svátek nikdy nijak neslavila, tedy pokud pominu nějaký rok 2012, kdy jsme se s Klér přestrojily za rockové hvězdy a šly na hřbitov za město, ve kterém jsme chodily na střední. Ani jsme tam nedošly, jak jsme se hrozně bály. A ve chvíli, kdy jsme se rozhodly, že to otočíme, se Klér lekla dopravní značky (!!!) a zdrhala pryč. To by nevadilo, kdybych do ní nebyla nějak zaháklá rukávem a ona mě nestrhla na zem a netáhla mě několik metrů po zemi. Ehm, roztržené kalhoty, rozedraný pásek a kůže na břiše, krvácející kolena. Nezapomenu! :D
Ale abych se vrátila k tématu, Halloween jsem nikdy nijak neslavila, ale vždy mě bavil svojí atmosférou a vším. A zrovna teď jsem dostala hroznou chuť se podívat na nějaké filmy s halloweenskou tématikou. Ale kromě samotného několikadílného filmu se stejným názvem mě žádný jiný zrovna nenapadá. Může a nemusí to být horror, může to být klidně i komedie, nebo nějaké fantasy. Takže pokud byjste o nějakém takovém filmu věděli, ocením, když mi ho doporučíte. :)

Prozatím se loučím.

O dárcích, hodech, moštu a cukrové vatě

Milí jelínci,

pár dnů od posledního článku uteklo a já mám opět nutkání něco napsat. Jak jsem posledně psala, nebylo mi minulý týden vůbec do skoku. Nejdřív se mi povedlo spadnout ze schodů a natlouct si pozadí tak, že se hlavně ta pravá část skvěla krásnou tmavofialovou barvou. No a pak jsem se jednoho časného rána probudila se žaludečními nevolnostmi, které mi spolu s vysokými horečkami zajistily další čtyři dny válení se v posteli. Vše ale vyřešila spousta černého čaje, spánku a v neposlední řadě platíčko nějaké té chemie. Mohla jsem tedy nakonec ještě trochu (pseudo)umělecky řádit a dokončit rozplánovaný dárek pro pana Andělského, který měl v sobotu narozeniny.

Dlouho jsem se rozmýšlela, co mu vlastně dát. Nápadů jsem měla několik (výhledově mám vystaráno asi tak na tři roky dopředu), ale nemohla jsem se tak úplně rozhodnout, co bude to pravé. Nakonec mě napado něco zcela jiného, věc, kterou jsem vyhodnotila jako tu nejlepší volbu - luxusní dřevěnou kazetu plnou kreslících potřeb.

Že to bude dobrá volba napovídalo už to, jak snadně vše od počátku nápadu probíhalo. Byla to jen otázka pár minut, než jsem na internetu našla tu pravou. V e-shopu s velmi dobrým hodnocením a za velmi příznivou cenu. A s dopravou zdarma, když si do košíku přihodím nějakou tu drobnost. Za dva dny už mi dřevěná kazetka ležela doma a já se na ni nemohla vynadívat! Stihla jsem i trochu zazávidět.

Přišla zasunuta v kartonovém pouzdře s potiskem loga Koh-i-noor. Usoudila jsem, že v pouzdře ji ponechám. Jen tak pro jistotu, aby se jí nic nestalo. Ale potisk se mi nelíbil, tak jsem se dala do vylepšování. Karton jsem celý natřela na tmavě hnědo (z níž vznikla nakonec spíš černá) a pokreslila zlatou fixou. Vznikl tak malý nevinný vzkaz, jehož konec se nacházel na bordó ručním papíře ponechaném uvnitř kazety.



Chytlo se mě takové to velké podzimní tvoření, proto jsem se v balení dárku vyžívala, ladila barvy a hledala ten správný balicí papír. Tohle se mi vážně děje snad jen na podzim, proto je škoda, že narozeniny na podzim nemají i všichni ostatní, co mají místo v mém srdci. :D
Dárek tedy skončil v hnědém puntíkatém baličáku, převázaný zlatou stužkou. A co by to byl dárek bez narozeninového přání? To jsem vytvořila z výše zmíněného ručního papíru v bordó barvě. Všechno jsem to zašoupla do světle hnědé tašky spolu s krabicí Raffaella - který Andělovi už napřesrok nedám, protože jsem mu přes víkend polovinu snědla...

V pátek jsem sbalila vše potřebné a rozjela se do Andílkova rodného města. Ubránit onu světle hnědou tašku až do sobotního rána se zdálo skoro nemožné, ale nakonec se povedlo a zdálo se, že se vyplatilo - kazetka byla vyhodnocena jako úžasná! jak jinak. ♥

Své podzimní inspirativnosti musím v následující době ještě využít. Minulý rok jsem si totiž dala jedno veké předsevzetí. A to že tenhle rok budu vymýšlet dárky k Vánocům už od září. Nemám teď zrovna peněz na rozdávání, ale rozhodně je uklidňující vědomí, že později budu jen nakupovat předem vymyšlené dárky, než teprve namáhat mysl a bezradně procházet obchody. Už tedy pomalu rozmýšlím, co se bude pro koho nejvíc hodit a ke svému sebeuspokojení mám už u dobré poloviny lidí jasnou vizi, co to nakonec bude!

Ale abych se tu pořád jen nerozplývala nad svým smyslem pro vybírání dárků pro své blízké, vracím se k nadpisu. Andělovo rodné město se totiž zahalilo do víru oslav, neboť právě tento víkend se zde konaly Svatováclavské hody. Sobota tedy ubíhala v podobě procházek po trzích a nákupech různých nezbytností, jako například jablečného moštu, štěstíčka a domácího sýru s bylinkami, naaranžovaného ve skleněné dózičce. A cukrová vata! Z té mám prostě vždycky radost, ať už je mi osm nebo dvaadvacet.

Sobotní večer znamenal oslavování Andělských narozenin. Uspořádala se tedy řádná pitka! A přestože já moc nemohla pít a jediný alkohol, kterého jsem se dotkla byl jakýsi vinný střik, hodnotím onu akci velice kladně. Dobrá společnost prostě dělá hodně. Pak na množství alkoholu v krvi zase tak nezáleží.

Neděle i pondělí uběhly poklidně. Dokud jsem nedostala od Andělovy maminky za úkol protřídit Andílkovi rozmilému skříň. Peklo na zemi, přátelé! Anděl mrčel, zuřil, pral se, fňukal. A já své minimalistické řádění ke svému zklamání musela odložit na jindy, protože skříň byla zamčena a klíč schován bůh ví kam. Že prý ten čtvrtmetrový štos starých písemek z němčiny hrozně nutně potřebuje! A těch starých rovnátek se prý taky nevzdá, ta jsou památeční! Kartičky s německými slovíčky? Památeční! plastová krabička na mýdlo po dědovi? Památeční! Jé, stará krabička na brýle! Památeční! Ohavná žlutá kšiltovka? Tu mi dal přeci Radek, památeční! O těch patnácti igelitkách schovaných v levém horním rohu skříně vůbec nemluvím.
Ale však Anděl snad časem prozře a pochopí, že jsou věci, které má cenu schovávat, protože památeční!, ale jsou věci, které žádnou hodnotu nemají a jsou to jen krámy, které se jen hromadí v jakési mylné představě, že mají cosi připomínat. Fakt nevím, proč si někdo chce nějakou nestvůrnou čepicí připomínat svého bývalého spolubydlícího.

No a nyní je na čase zase dělat něco produktivního, mějte se krásně a užívejte si podzimní dny!

Tak trochu snově

Milí jelínci,

zastesklo se mi po životě blogovém a tak jsem se rozhodla, že dám o sobě vědět menším povídáním. Nastává ten zvláštní čas inspirativních procházek studenými dny. Večer se mi nechce spát a ráno zase vylézt z vyhřátého pelíšku. Čtu knížky z knihovny, mám často povídavou a neskutečně se těším. Karma nekarma, doufám, že mi to těšení nic nepokazí. Nepřeji si nic jiného, než prožít letošní podzim ve štěstí a klidu.

Pročpak to? O ten minulý podzim jsem byla zcela ošizena. Křehkostí vztahů, zamotáváním se a tvořením mnoha uzlů. Zaměstnáním tak nemilým, že mi vydrželo pouze přes ten podzim a nijak déle. Často na tu dobu teď myslím. Na jízdu na kole, na vyčerpání a snad ty nejhorší pocity, na krásné počasí, které jsem si mohla užít sotva patnáct minut denně.

Snad tyhle měsíce nebudou si ani vzdáleně podobné.

---

Sním. Dýchám. Otevřené oči a koutky rtů zvednuté v něžném úsměvu. Naděje a možná i kus naivity, který se mi v sobě stále nedaří ještě tak úplně pohřbít.

Jeden takový týden byl jiný. Jako když si s tím nejdůvěrnějším člověkem povíme své a náhle prozřeme. Vše se tak náhle změní. Chodila jsem spát s rozzářenýma očima, co nechtěly se zavřít. Čas utíkal pomaleji, než kdy předtím.



Nastal víkend, takový, jakých je málo. Páteční nákupy té nejlepší košile a lenochodího trička. Půlnoční usínání v objetí. Atmosféra sobotního rána a následné odpolední procházky do končin, kde jsem byla naposledy jako malá. Tak malá, že si na to nemůžu už vůbec vzpomenout. Popíjení energiťáku na dřevěné lavce u rybníka, pozorování rybářů, jež si krátí odpoledne v chatařské oblasti. Takové malé místo snů pro městské bytaře, kteří by chtěli vypadnout ze stresu všedních dnů, z reality.



↑ Moje oblíbená. (Ta fotka, ne ta košile. I když...) Cesta nám utíkala, na to jaký velký kus cesty jsme prý celkem ušli. Byla jsem překvapena. Nesla jsem si zrcadlovku a přestože snímků nevzniklo nijak moc, vydařily se i takové, které stačily ke spokojenosti nás obou. Hlavní téma bylo Nová profilovka pro Anděla a tak jsme koukali, jaké místo by na focení bylo ideální. Procházeli jsme kolem ramp, které se ukázaly jako nejlepší. I to pozadí má svým způsobem co do sebe.

Moje oblíbená post profilovky sice nevyhrála, ale to vůbec nevadí.



↑ Ona výherkyně. :)

Pak už nás popoháněl hlad veliký. Je to už rok, co jsem Andělovi slíbila pozvání na speciální dobrotu, kterou jsem při jednom tehdejším deštivém večeru ochutnala v přítomnosti tatínka a jeho kolegy. Žebírka na medu. Stála za to hladové čekání. Z jedné porce nakrmili jsme se oba a byla o tolik sladší, než jak si pamatuji, což ovšem vůbec nebylo na škodu.



Pak už následoval směr domů. Po cyklistické stezce. Pamatuju si, jak milý pan Andělský reagoval, když jsem ho tou cestou tahala poprvé. Stezka vede rovnou čarou až do ztracena a když přece jen zajdete za roh, vede stále rovně do ještě větší dáli. Ach ta tíha nekonečnosti! Hráli jsme tehdy slovní fotbal, ať ta cesta rychleji uteče.

Večerní alkoholické opojení. Balkon, písničky z mého YT účtu. Ježíškovský Ice&Fire a dobré zprávy. Hodně velké alkoholické opojení... :)

A vlastně co bylo dál? Jen ten krásný pocit zůstává v mých vzpomínkách. Týden na to byl čistě pracovní, taková ta rutina a těšení se.

Na setkání s Luckou a Danem, na milé posezení V melounovém cukru a na ten nejlepší čokoládovobanánový cheesecake, jaký si vůbec dokážete představit.

A na další andělské setkání, kdy já zase přijela do svých oblíbených krajů. Navštívit Velkou skálu a poslouchat Anděla, jak neumím relaxovat. Ale jó, umím! :) Jen kdybych měla skálu celou pro sebe, to by se odpočívalo a odpočívalo. Ale zovna v ten večer jako by snad každý z okolí zatožil po západu slunce.






Vzpomínky se musejí nějak zachovat. Jsou zapeklité, rády si s námi hrají, rády se nám schovávají a časem utíkají. Kéž bych nenechala tak snadno ovlivnit své nálady a mohla tak častěji psát o tom milém, na co v těch temnějších dnech nedokážu myslet.

Minulý týden byl tak tvořivý a inspirativní. Ale o tom ještě nemůžu naplno mluvit. No přece nezkazím překvápko dušičce zvědavé! :) Stačí, že mám velkou radost, jen na to pomyslím. A těším se, až budu zase zdravější a budu moct dokončit to, co jsem si naplánovala.

Nyní se kulíruji. Díky bohu už přešel stav, kdy jsem v horečkách volala všechny čerty ať si pro mě přijdou, takže už se sešlo dost spokojené nálady a energie na to, abych mohla napsat článek. Ale vyčerpání si vybírá svou daň a já potřebuji být do pátku OK, a tak si jdu hajnout k Teorii a vy se mějte jak chcete. :)

V temnotách

Konec srpna 2014. Ruce zaliskané tuží a temperami. Plynou hodiny a ty nevíš, zda je den či noc, tak jako tak tě to vůbec nezajímá, protože konečně na chvíli mysl zaměstnávají jen tahy štětcem a songy od interpretů, jako jsou například Bring Me The Horizon, Hacktivist nebo Wiz Khalifa. Je jedno zda se to k sobě vůbec hodí, protože dohromady to tvoří jeden pevný celek, díky kterému na chvíli zapomenu na tíživou skutečnost...

Je všeobecně známo, že hudba a malování mají velmi terapeutické účinky. Navzdory tomu už vezmu štětec do ruky už jen sporadicky, ať už je to nedostatkem času či chuti. Přesto je to můj věrný kamarád a zahodit ho úplně, to by mi nejspíš srdce puklo.

Jak hlásají první slova, malba je rok stará a poměrně emotivní, doopravdy v ní ze asi najít vše, co ve mě tehdy bylo. Proto nejspíš trvalo rok, než jsem ji vytáhla na světlo blogové. Ale nedat ji sem a ještě víc ochudit už tak dost chudou rubriku, to by mi bylo líto.

Ať temnota zůstane bezpečně za námi. A ať máme rychlé nohy.

P.S. Zrovna teď se usmívám. Usmějte se taky!

Osobně blogově

Jelínci,

a tak zmizel z povrchu blogového další článek, který tu neměl své místo. Nicméně to byl článek s výraznou zpětnou vazbou, která mi dost dala. Vyjádřili se blogeři, kteří tu byli poprvé a bůh ví, jestli se ještě vrátí. Také ti, kteří sem občas nakouknou a nakonec ti hlavní, jejichž názor má největší váhu - vracejí se sem pravidelně, protože je baví číst právě ty věci, o kterých jsem ve slabší chvilce začala pochybovat.
Tím bych chtěla všem poděkovat, nenechali jste mě ve štychu, řekli jste mi upřímně, co si o tom mém psaní myslíte. To je hrozně důležité pro blogera, který najednou zůstane viset někde ve vakuu a neví, kam se hnout.

Nemyslete si, že jsem chtěla s blogem skončit, to ani náhodou. Blog patří k těm největším zálibám, které mám. A i kdyby mě jednoho dne napadlo Clamor opustit, je téměř jisté, že byste mé zápisky mohli brzy číst někde jinde.

Když ale člověka rozpoltí nějaké události z toho reálného života někdy o sobě začne pochybovat i ve věcech, ve kterých jindy cítí pevnou půdu pod nohama. Uvědomění si, že ten poslední zápisek vážně není nic moc, mě jen utvrdilo v přesvědčení, že to, co píšu, vůbec není dobré.

Najednou jsem měla pocit, že můj nijak zvlášť zajímavý život není třeba zaznamenávat na internet, že mé zážitky stačí zapisovat někam soukromě a že by blog měl být veden jinou cestou. Že ať už vás ty články baví číst, nebo ne, měly by vám hlavně něco dávat. A mě najednou nenapadalo nic dobrého, co si kdo z mých deníčkovských zápisků může odnést.

A skutečně se našlo pár takových názorů, že deníky jsou nudné a nikomu nic nedají. A že jsou všude. A že já umím obstojně kreslit a tak bych se měla věnovat raději tomu.
No a pak tu byla ta drtivá většina, která si stojí za tím, že bych neměla věšet hlavu, že píšu dobře a blog bych měla vést nadále tak jak je. A že je deníkové zápisky naopak baví.

No a mě opravdu baví takové zápisky psát. Teda když mám pocit, že se mi vedou. Ani nevím, co bych pala jiného, recenze psát neumím a fashion blogerka nejsem.
Jasně, když to tu nadále bude víc deníčkovské, pravděpodobně sem stovky lidí denně nikdy nepřivedu. Opravdu to bude jen pár jedinců, kteří se sem budou vracet a sporadicky se vyjadřovat, případně náhodní návštěvníci.
Nicméně ta pseudoumělecká stránka si tu vždy to malé místečko udrží a kdybych to nechala jen na ní, rovnou to asi můžu zabalit, protože tužku/štětec do ruky vezmu jen když opravdu potřebuju na pár hodin vypadnout z reality a to je tak dvakrát v roce.

Je na čase zapřemýšlet. Vše se totiž odráží z nitra. Když něco nefunguje, přestává pak postupně fungovat vše. Když jste uzavřeni uvnitř sebe a necháváte prokouknout jen malou část, která ještě ke všemu jen mlátí kolem sebe aby jen náhodou se jí někdo nedotkl a neublížil jí, nemůže vzniknout nic než jen další destrukce.

Chce to volný průběh. Uklidnit rozbouřenou duši. Psát a přemýšlet. Možná nový vzhled. (Víte, že tenhle už je tu přes rok? To je můj rekord.) Možná nové rubriky. Úklid. Taky možná nějakou chellange. Čas. Klid. Změnu sama sebe a toho, co je kolem mě, protože s tím je spjaté úplně vše.

Prozatím...

Jeden den v ráji II.

Můj milý bložínku,

přicházím s druhou a taky závěrečnou várkou fotografií z Pálavy. (Tu první návštěvník nalezne zde.) Tak abych nezdržovala, navazuji tam, kde jsem přestala. :)

---

Klentnice znamenala návštěvu místní kavárny. Z Cafe Fara se vyklubalo pozdně barokní stavení, ze kterého se velmi těžko odchází. Neskutečně příjená atmosféra, milá a usmívající se obsluha, jídelní lístek, díky kterému schopnost držet se zpět získává nový rozměr! S Klárkou jsme to vyřešily domácí meruňkovou limonádou a každý jsme si dali originální dortík místní výroby. (Obsluha přinesla na talířku to, co zrovna bylo k mání, a popsala, který dortík je který a co od něj můžeme očekávat. Žádný narychlo natištěný leták, jak to známe odjinud.) Sliny se sbíhaly a každé sousto znamenalo chvilkový vstup do nebe, obzvláště to poslední, které si každý vychutnával co nejdéle.

Z Klentnice to je jen krátkou chvíli do kopce na Sirotčí hrádek, kde to bylo zase úplně jiné. Slunce se schovalo za mraky a obloha rázem potemněla a vrhala temné stíny na náhle zlověstně vypadající zříceninu. Po čase rozjímání nad výhledem a přirodou všude okolo a po přečtení místních pověstí nadešel čas návratu.

Cesta zpět byla kupodivu rychlá, mezi údolím to šlo po rovince a ke konci s pěkným sešupem zpět do Věstonic, kde jsme ještě zašli do jedné místní hospůdky a já úzký výběr opět vyřešila domácí limčou. Zázvorovou. A Klára malinovou. A Pavel cuketovým krémem s máslem a levandulí, což byla asi nejlepší polívka, co jsem kdy ochutnala.

Takový výlet moje dušička potřebovala jako sůl. Pořádný výšlap, který mě ale zároveň úplně neodrovná. Příroda tak kouzelná, že nemůžu stále uvěřit tomu, jak je blízko toho našeho kde nic tu nic. Možnost zastavit se a vyfotit si, co potřebuji. Možnost sednout si na kámen, srovnat nožky a dívat se okolo sebe tak dlouho, jak jen budu chtít. Žádné netrpělivé nabádání, ať jdeme dál. Žádný stres, protože na Pálavě na všechno zapomeneš. Vše zůstane za tebou a tobě zůstane jen jasná hlava s těmi nejkrásnějšími dojmy. Kéž by to tak mohlo být pořád.

P.S. Opět je u mě Klárka a někdy příští týden se už budu nejspíš válet u moře, takže užívejte léta a zas někdy. :)