Šípky a taky jedna otázka

Teda převážně šípky. Stále ještě zásoby z října. Listopadové focení zcela odpadlo, protože objektiv začal dělat neplechu a tak jsem celý přístroj musela svěřit do nějakých zkušenějších technických rukou, takže jsem už víc jak 3 týdny bez něj. Je zvláštní, že to píšu až teď. Asi kvůli tomu, že se mé zásoby už poměrně ztenčují. A proto...

Napadlo mě, že bych se na blogu zkusila věnovat i něčemu jinému. Blogování, designu, nějakým těm blogerským detailům, možná trošku návštěvnosti, nebo nějaká ta inspirace. Z těchto oblastí toho už bylo napsáno spousta a tak bych to pojala svým vlastním způsobem, napsala bych svůj úhel pohledu a také svá doporučení a (možná) nápady. Co vy na to?

Verunka

Tohleto stvoření jste už mohli vidět v tomhle článku. A protože ona momentka měla docela úspěch a o Verči už mnoho lidí řeklo, že by mohla báýt něco jako dětská modelka (když pominu fakt, že věčně dělá do foťáku tak akorát obličeje), říkala jsem si, že by nebylo od věci ji (i ostatní sestřiny děti) zkusit nějak nafotit. Fotky jsou opět trošku staršího data. A protože je sestra trdlo a všechno jí moc trvá, díky světlu, které v pozdních hodinách začalo rychle ubývat, s nimi nejsem zrovna nejspokojenější. No, někdy příště to snad dopadne líp...








A nakonec jedno špatné nastavení foťáku a vzniklo tohle temné cosi. Ale je to tu, protože přes tu šílenou tmavost mě ta fotka něčím bere.

Taychimono v Denisových sadech

Vlastně jsem až do letošního října netušila, jak se to prostředí pod Petrovem jmenuje, jsem to ale nevzdělanec, co? Taychi je vděčnej model, i když tohle jsou spíše jen momentky z jednoho pozdního odpoledne před Kurzem tvůrců svého života. :)

Podzimní várka potřetí

Hollywood Undead - We Are

Škoda, že už je ten podzim skoro pryč. Tady na blogu ale ještě nějakou dobu zůstane. Protože zima bez sněhu prostě není fotogenická.

Opět trocha melancholie

Vlastně mě tenhle typ fotek včetně úprav docela baví. I když si je pravděpodobně za rok otevřu a zděsím se, jak se mi mohly líbit, ale to znamená, že se můj vývin nezastavil a zase jsem se zlepšila ne? Ale i tak, asi se dám na melancholickou dráhu :D
Btw nechce se mi to dávat do speciálního článku - je novej (a snad trvalejší) layout a rubriky jsou opět v češtině. Máte radost?

Podzimně melancholické

* Refused - New Noise

Skladba moc melancholická není, ale nevadí. Když je nálada, tu a tam upravím nějakou tu fotku letošního podzimu. Nezniklo nic extra pozitivního, protože když už jsem tedy šla fotit, pokaždé se zatáhlo a tak jsem podzim zachytila spíš ten depresivní, kdy radši doma člověk pije čaj, kouká na filmy a raději moc nekouká z okna. No tak snad zase za rok...

Kočičí

Zvláštní kočka. Šla jsem kolem a takhle na mě celou dobu skoro bez hnutí zírala. Přiblížila jsem se, nastavila si foťák, zoomovala a ona mi jen oplácela tenhle pohled. Kdyby ten náš černej blb dokázal takhle chvíli postát, ale on ne, on se fotit nebude...

Tři věci, které tě vzrušují/berou

Tak, popravdě, na desetidenní meme jsem úplně zapoměla. Ale nehodlám to nechat nedokončené, takže se k tomu opět vracím. Po vzoru Taychi jsem si tam přidala /berou, protože… no prostě o mě nemusíte vědět všechno, že?! :D

---

Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují/berou

1. Vůně. Snad každý připisuje body všemu a každému, co mu prostě voní. Ať už je to jídlo, sprchovej gel, nebo někdo druhý. Mám ráda, když mě někdo obejme , já se nadechnu a ucítím něco příjemného, co mi nedá pěstí, ale jen lehce pohladí.

2. Upřímnost. Ve vztahu s někým druhým je to pro mě zásadní věc. Bere mě, když na někoho vypálím otázku a ten člověk mi dokáže popravdě odpovědět. Mám ráda, když mi druhý řekne pravdu. I když to třeba může kolikrát bolet, ale obzvlášť, když je to někdo blízký, o kom vím, že to se mnou myslí dobře, vždycky je lepší, když se mluví na rovinu a nikdo se nesnaží nic nalhávat.

3. Kluk v obleku nebo uniformě. Navíc když je zajímavej? Proč ne…

Charlie

Předem se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala, ale momentálně jsem blogování musela odsunout na druhou kolej. V mém životě se teď děje spousta malých změn, snad se posouvám o kus dál a tvořím ze sebe zase něco trochu lepšího. O tom ale jindy. Teď vás nechci nudit svou obvyklou řečí o sobě a svém životě, ale ukázat vám některé z fotek, které vznikly v posledních týdnech.

Tady je výběr fotek Charlieho, kterého jsem na jeho přání fotila před necelými dvěma týdny. Je to moje první zakázka od cizího člověka a na fotky jsem tedy zatím docela pyšná. Fotky budou časem ve větší verzi na deviantARTu (který jsem též zanedbávala) a mnohem víc jich nahraji na svoji novou facebookovou stránku. K té se vyjádřím v příštím článku, teď už vás nechám koukat jen na fotky. :)

Prinzeschen

Měla bych zase napsat pár slov. Minimálně o příjemných setkáních, která jsem zažila v posledních několika dnech.

Víte, i když často řešíte nepříjemné věci, které vás nahlodávají zevnitř, nevíte si rady a jen koukáte, že se vám jinak pevný můstek najednou bortí pod nohama, a ještě navíc když jste v tom ještě s někým dalším, který ještě ke všemu visí ve vzduchu, drží se jednou rukou a tápe po pomoci, ale vaše ruka je málo, i když se jakkoliv snažíte, jste bezmocní a jen čekáte, jak vše dopadne a moc doufáte, že dobře, protože víte, že ten člověk je silnej, je nutný se tomu nepoddávat, nepropadat panice, snažit se ze všech sil, ale i vědět, že vždy všechno nějak dopadne. Hrozná věta, já vím. Jsou horší i lepší chvíle a vždy je líp, když je vedle vás někdo další.

Jako například Taychi, se kterou jsem byla ve čtvrtek venku na kafču a po dlouhé době jsme si dobře popovídaly.

A taky Alča, pro změnu v sobotu. Sobota byl vlastně velmi významný den. Pořádal se podzimní fotografický sraz, na který jsme ale nakonec dorazily jen my dvě. Což nakonec nevadilo, protože jsme si s Alčou vážně padly do oka, nafotily jsme hodně pěkných fotek (I když ty moje se schovávají ve stínu těch jejích, aneb zkušený a talentovaný fotograf se prostě pozná a začátečník jako já se může jít zahra..ehm, učit a učit..:)) při procházce na Petrov i Špilberk a nakonec skončily v jedné příjemné cukrárně na Svoboďáku. Za celé odpoledne jsme toho hodně namluvily, ať už o samotném focení, tak i o soukromém životě a všech možných celosvětových tématech. Bohužel to až moc rychle utelko a tak jsem byla vyprovozena na nádraží, kde jsme se (ach ty spoje a moje mizerná paměť) asi o hodinu později rozloučily a já jela domů.