Zdravíčko.
Je to vtipný. Jak si tak prolízám články, které na mě sype můj milovaný bloglovin, tu a tam si něco komentuju a v tu chvíli vždycky přesně vím, co bych chtěla do novoročního článku napsat. Dokonce přesně vím, co chci napsat do toho dalšího článku. A mám námět na ještě další článek! No ale pak se konečně dokopu otevřít administraci a všechno se mi vykouří z hlavy. Bels je samozřejmě nepoučitelná. Má tu sešit, kam si zapisuje, co dnes musí udělat, co musí udělat během letošního roku a co si musí bezpodmínečně letos pořídit. Ale to, co by mohla napsat sem si nezapíše. Lala. La.
Tak já shrnu poslední dny roku 2013. Vánoce. Štědrý den mám v jakési mlze. Stromeček byl nazdobený už několik dnů, salát v lednici, obalená ryba a řízek pro mě (rybišky ne-e) čekající na usmažení. Vánoční světýlka rozsvícená. Kradení vanilkových rohlíčků z krabice na botníku. Mňam.
Typická každoroční procházka na hřbitov. Zapálit svíčku. Netypické čekání na večeři, hladovění. Nenápadné ujídání bramborového salátu z mísy. Nepamatuju si, že bych tak nedočkavě čekala na štědrovečerní dlabanec. Pár let jsem si sedala k večeři s pocitem odsouzence čekajícího na smrt. A předtím jsem dychtila po těch tajemných balíčcích pod stromkem.
Letos jsem si dala záležet na tom, abych se pořádně nadlábla. :3 Dárky u nás byly posle plánu v dost mrňavém množství. Sama jsem dostala peníze a společným dárkem pro celou rodinu se stala osobní váha. :D O kterou jsem si řekla já. Na tu starou hnusnou zelenou, kterou rodiče vlastnili ještě dávno před mým narozením, jsem se nemohla koukat.
Jak jsem již psala, mé pravé Vánoce začaly 25. prosince, příjezdem k Andílkovi. Nejlepší, nejuvolněnější a nejzajímavější Vánoce, na které si vzpomínám. Samej relax, pohádky, spousta čaje, hraní Scrabble a vědomí, že lepší už by to být ani nemohlo. <3
Dostala jsem krásný dárky. Konvičku na čaj v setu s kvetoucím čajem. Druhý díl Přemyslovské epopeje, aneb s prvním dílem od narozenin a s dalšíma knížkama, co jsem si objednala z peněz od babičky, mám co číst po celý rok. Takovou zvláštní věc na zamotání do vlasů. Kakaový sprcháč, který mám chuť sníst. Modře zářící větráček pro můj věčně se přehřívající notebook. A tu nejlepší věc, kterou mi kdo dal - hvězdy. Nebo-li projektor noční oblohy, kterému skrz jeho tvar už asi napořád zůstane jméno Koulička. :3
Snad jsem na nic nezapomněla, ale každopádně to stejně ještě není všechno. Svátky se odehrávaly ve znamení bloumání po městě a jednoho nakupovacího vejletu do Brna. Takhle jsem dostala ještě spoustu ponožek, noční košilku a lak na nehty. No beztak jsem na něco zapomněla. Utrácela jsem i peníze od rodičů. Mám dvoje nové kalhoty, suprový punčošky, sukýnku, šedý svetr, nějaké to spodní prádlo a úžasnou černou čepici s nenápadnýma ouškama. Miluju ouška.
Silvestr se nakonec stal takovou spontánní akcí. Přes den jsme tvořili chlebíčky a jednohubky. Furt jsme nevěděli a nevěděli a nakonec přijali pozvání Andílkovy mámy a šli s ní do jedné místní hospůdky, kde se konala taková menší chlastačka. Dali jsme si pivo, cpali se jednohubkama se skvostnou česnekovou pomazánkou a snažili se vyhnout mučení v podobě tance. Párkrát se nezdařilo, bohužel. Ale to je část, na kterou vzpomínat raději moc nebudu. :D
Po novoročním přiťuknutí jsme se s Andělem odebrali na náměstí, kde o půl jedné začínal ohňostroj. Dvacetiminutová záležitost a pro mě takový zvláštní zážitek. Ohňostroje jsou pro mě vždycky strašně zvláštní. Vyvolávají ve mě silnou nostalgii a jakýsi smutek, i když jsem jinak šťastná. A nejen kvůli konci roku, i když i to na mě má kapku vliv. Vždycky se mě chytne nějaká ta myšlenka na to, jaký ten uplynulý rok byl a taky ten strach z neznáma a z toho, že ztratím to málo, co mám.
První den roku 2014 jsme byli zalezlí doma, koukali na stažené filmy a po vzoru jakési věštící tradice, o které jsem se víc jak před rokem na nějakém blogu dočetla, jsme "rozlouskli" každý své kindervajíčko. Andílek tam objevil jakousi blbinku, z níž vystřelovalo kolečko a brázdilo si to cestu po podlaze. Celkem trefné pro někoho, kdo právě dělá autoškolu. Můj vajíčkový objev se ale nejevil zrovna přívětivě. :D Viz fotka. Nebudu pověrčivá a nebudu si to brát osobně, dám tomu roku šanci. Číslo 2014 se mi líbí.
Druhýho ledna byl čas dobalit saky paky, narvat všechy dárky do cestovní tašky a vypořádat se s tím, že se musím vrátit domů. Ale ještě ne tak úplně. Andílkova rodinka naplánovala vejlet do Aqualandu Moravia, který se shodou okolností nachází blízko mého domova. Nejdřív nás vyděsila ta šílená fronta lidí před aquaparkem a totálně přecpané parkoviště. Ale nakonec jsme se nějak protlačili dovnitř, naházeli věci do skříněk a šli si zaplavčit. Zatímco se Andílkova máma s přítelem kamsi vytratila, já s Andělem jsme se sklouzli na tobogánu a pak zahájili průzkum Wellnessu.
Nejdřív nás vyděsilo zjištění, že si musíme sundat plavky a máme k dispozici jen jakési bílé prostěradlo, které ani údajně nemáme tahat všude. (Na což jsme se puritánsky vykašlali a odkládali ho pouze u bazénu, kde bylo dostatečné množství páry, která nás skryla.) Nejlepší byly ty pohledy ostatních lidí, když nám bylo řečeno, že se máme převlíct asi na tom nejfrekventovanějším plácku. Soukromí nula.
Nakonec jsme to nějak zvládli. Nebudu vyjmenovávat všechny ty sauny a lázně, které jsme navštívili. Každopádně když jsme odcházeli, připadala jsem si jako úplně novej člověk. Taková vyčištěná, odpočatá, najednou lehká a uvolněná. Takhle jsem se necítila, ani nepamatuju.
Vrátili jsme se zpět do hlavní bazénové haly, vyřádili se mezi všema těma vlnama, bublinkama a masážníma tryskama a zhltli jeden předražený, ale mňamózní borůvkový muffin. Nakonec byl po třech hodinách čas odejít. Maj u mě bod za ty fénovací přístroje na šatnách, neměla jsem na to fénování sice moc času, ale i ta chvilička výrazně pomohla a já tak mohla odejít s vlasy vlhkými a ne s vlasy, z nichž kape voda.
Pak už jsem se musela rozloučit a nechat se vyložit před domem. Ať už se mi to líbilo, ne, ať už se mi jinde líbí sebevíc, můj domov je zde. Letos bych tak trochu měla zapracovat na své spokojenosti se svým životem i s tím svým domovem. Přetvořit je ku obrazu svému, protože ani jedno tak úpně nevypadá tak, jak bych chtěla. Ale o tom zase jindy.
Zatím se mějte jak chcete. :)
Ohromně se těším na dvacátého pátého. Na štědrej den číslo dvě. Anděl se rozhodl ukázat mi ty pravé dokonalé Vánoce. A nebyl by to Andílek, aby můj pobyt u něj nebyl opředen kdejakými tajnostmi, že! A taky to budou asi moje vůbec první Vánoce (nepočítaje štědrý den) kdy nebudu sedět doma. Až do nového roku, ale na to myslet nechci, to znamená zase práci a mě se svírá žaludek, jen si na ni vzpomenu. Ale o tom možná jindy.