Vše to začalo pouhým a obyčejným snem. Nesmyslným snem o útěku lesem po kamenitých cestách a schodech do nějakého údolí s vesnicí. V patách jsem měl přitom něco co jsem sice pokaždé, když jsem se ohlédl, neviděl, ale nemohl jsem přestat utíkat. Nutno možná podotknout, že jsem utíkal v rogalu, ano v rogalu. Nesmyslné, ale který sen dává smysl? Každopádně když to už konečně vypadalo, že jsem tomu ,,něčemu" utekl, vzletěl s rogalem a zamířil k vesnici se něco změnilo.
Krajina kolem začala ztrácet svoji přirozeně pestrou barvu, stromy mizely a oběvovaly se, jako by snad vypadával nějaký snový zdrojový kod. ,,Signál" bez kterého se vaše snové podvědomí zkrátka zhroutí a vy se buď probudíte nebo zbytek noci dospíte beze snění. Nic takového se ovšem nestalo. Místo toho se svět přede mnou začal ztrácet, jako když začne televizní obrazovka při projekci vašeho pořadu vypadávat, zrnět a najednou se vám přepojí úplně na jiný pořad.
V mém případě se obraz ,,přepojil,, na nějaký sestřih násilných scén. Od trhávání zubů kleštěmi bez anestetika mentálně postiženým lidem, přes rozřezaná těla od krku až k břichu, po úplně rozbité hlavy lidí kladivem, jejichž obličeje už nikdo v životě nemá šanci poznat. Vše trvalo velmi krátkou chvíli, najednou bylo mé já vtaženo nějakou silou do bílé a studené mlhoviny. Najednou jsem se objevil na okraji hlubokého vodopádu zrovna ve chvíli, kdy mé já přepadávalo směrem dolů. V okamžiku, kdy moje já padalo níž do hlubin podél proudu vodopádu, změnila se voda ve spoustu rámečků s obrázky mého života. Bylo to velmi podobné fenoménu promítnutí života před očima těsně před smrtí. Čím více se mé já blížilo ke konci pádu a tím i k jisté smrti, byly obrázky aktuálnější. Okamžiky a útržky, které se udály zhruba před měsícem. I přes neskutečný pocit reálnosti mé já nějakým způsobem cítilo, že se jedná o sen. Nepokoušelo se tedy nijak probudit a ani zamezit, ba i jen snové smrti.
V okamžiku, kdy jsem viděl tento poslední měsíc mého života, měl jsem zato, že teď už ,,zemřu" a probudím se. Avšak na místo toho se najednou přede mnou začaly objevovat ,,prolétávat" obrázky, které jsem již nepoznával a věděl, že se určitě ještě nestaly. V ten samý moment jsem uslyšel hlas. Hlas, který mi v hlavě začal velmi naléhavým tónem opakovat, že ,,to" nesmí zajít tak daleko a že ,,nesmím přestat bojovat". Uvěřil jsem mu okamžitě. Bylo to, jako kdyby vaše dosavadní ujištění, že se jedná určitě o sen bylo jen příkazem v počítači, který taková nová informace okamžitě ,,aktualizuje" a vy najednou ani neváháte a jednáte. Tato změna postoje u mě proběhla v okamžiku, kdy mé já dopadlo až na dno a já zemřel. A v tuto chvíli jsem přešel ze snu do mimotělního zážitku. Se stejnou silou jakou mé tělo dopadlo ve snění na zem, se mé astrální já oddělilo od těla a vzdalovalo se od něj. Avšak díky onu varování jsem již od prvního okamžiku oddělení od fyzického těla bojoval, všelijak se zmítal a snažil se přestat vzdalovat, ale naopak vrátit. Všude kolem mě bylo jen mlhavé temno. Mé astrální já se zhruba metr od mého těla na malý okamžik zastavilo a vznášelo se nad mým tělem. Postřehl jsem tedy na krátký okamžik mé fyzické já co leželo bez hnuti pode mnou s obličejem zaraženým do polštáře. Následně se mé astrální já opět vrátilo do těla. Byl to pocit, jako kdybych si lehnul sám do sebe. Nejdříve hrudníkem, poté hlavou a následně i nohama. V tu chvíli jsem přišel k sobě již ve svém těle a ještě zmítajíc se vytáhl hlavu z polštáře a zhluboka se nadechnul. Jako když se potápíte, dochází vám dech a z posledních sil se vynoříte na hladinu nadechnout se. Pocit, jako když po narození prvně vdechneme vzduch do svých plic. Chvíli mi trvalo, než jsem zaregistroval co se vůbec stalo. V tu chvíli jsme měl pocit, jako by můj mozek byla jen galerie v počítači, která potřebuje chvíli než načte všechny ,,obrázky", aby mohl začít opět fungovat. Vzpomínky o životě kolem mě za posledních 21 let.
Krajina kolem začala ztrácet svoji přirozeně pestrou barvu, stromy mizely a oběvovaly se, jako by snad vypadával nějaký snový zdrojový kod. ,,Signál" bez kterého se vaše snové podvědomí zkrátka zhroutí a vy se buď probudíte nebo zbytek noci dospíte beze snění. Nic takového se ovšem nestalo. Místo toho se svět přede mnou začal ztrácet, jako když začne televizní obrazovka při projekci vašeho pořadu vypadávat, zrnět a najednou se vám přepojí úplně na jiný pořad.
V mém případě se obraz ,,přepojil,, na nějaký sestřih násilných scén. Od trhávání zubů kleštěmi bez anestetika mentálně postiženým lidem, přes rozřezaná těla od krku až k břichu, po úplně rozbité hlavy lidí kladivem, jejichž obličeje už nikdo v životě nemá šanci poznat. Vše trvalo velmi krátkou chvíli, najednou bylo mé já vtaženo nějakou silou do bílé a studené mlhoviny. Najednou jsem se objevil na okraji hlubokého vodopádu zrovna ve chvíli, kdy mé já přepadávalo směrem dolů. V okamžiku, kdy moje já padalo níž do hlubin podél proudu vodopádu, změnila se voda ve spoustu rámečků s obrázky mého života. Bylo to velmi podobné fenoménu promítnutí života před očima těsně před smrtí. Čím více se mé já blížilo ke konci pádu a tím i k jisté smrti, byly obrázky aktuálnější. Okamžiky a útržky, které se udály zhruba před měsícem. I přes neskutečný pocit reálnosti mé já nějakým způsobem cítilo, že se jedná o sen. Nepokoušelo se tedy nijak probudit a ani zamezit, ba i jen snové smrti.
V okamžiku, kdy jsem viděl tento poslední měsíc mého života, měl jsem zato, že teď už ,,zemřu" a probudím se. Avšak na místo toho se najednou přede mnou začaly objevovat ,,prolétávat" obrázky, které jsem již nepoznával a věděl, že se určitě ještě nestaly. V ten samý moment jsem uslyšel hlas. Hlas, který mi v hlavě začal velmi naléhavým tónem opakovat, že ,,to" nesmí zajít tak daleko a že ,,nesmím přestat bojovat". Uvěřil jsem mu okamžitě. Bylo to, jako kdyby vaše dosavadní ujištění, že se jedná určitě o sen bylo jen příkazem v počítači, který taková nová informace okamžitě ,,aktualizuje" a vy najednou ani neváháte a jednáte. Tato změna postoje u mě proběhla v okamžiku, kdy mé já dopadlo až na dno a já zemřel. A v tuto chvíli jsem přešel ze snu do mimotělního zážitku. Se stejnou silou jakou mé tělo dopadlo ve snění na zem, se mé astrální já oddělilo od těla a vzdalovalo se od něj. Avšak díky onu varování jsem již od prvního okamžiku oddělení od fyzického těla bojoval, všelijak se zmítal a snažil se přestat vzdalovat, ale naopak vrátit. Všude kolem mě bylo jen mlhavé temno. Mé astrální já se zhruba metr od mého těla na malý okamžik zastavilo a vznášelo se nad mým tělem. Postřehl jsem tedy na krátký okamžik mé fyzické já co leželo bez hnuti pode mnou s obličejem zaraženým do polštáře. Následně se mé astrální já opět vrátilo do těla. Byl to pocit, jako kdybych si lehnul sám do sebe. Nejdříve hrudníkem, poté hlavou a následně i nohama. V tu chvíli jsem přišel k sobě již ve svém těle a ještě zmítajíc se vytáhl hlavu z polštáře a zhluboka se nadechnul. Jako když se potápíte, dochází vám dech a z posledních sil se vynoříte na hladinu nadechnout se. Pocit, jako když po narození prvně vdechneme vzduch do svých plic. Chvíli mi trvalo, než jsem zaregistroval co se vůbec stalo. V tu chvíli jsme měl pocit, jako by můj mozek byla jen galerie v počítači, která potřebuje chvíli než načte všechny ,,obrázky", aby mohl začít opět fungovat. Vzpomínky o životě kolem mě za posledních 21 let.
Pro mě je tento zážitek jako druhé narození. Myslím totiž, že to celé byl nějaký způsob ,,vyššího" varování.
Varování, které mi mělo sdělit, že mé fyzické já je těsně před udušením. Varování co mi mělo dát šanci, zachránit svojí fyzickou schránku a možná i nezemřít.
Pozn. Bels: Článek zveřejňuji zde po domluvě s přítelem Loukem, který se rozhodl si tento dnešní zážitek nenechat pro sebe. Zajímají nás vaše názory a dojmy! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat