Odlesky přítomnosti

Zdalipak jsem někdy v minulosti použila slovosled "příliš mnoho ticha", neměla jsem valné tušení, co teprve přinese budoucnost. Příliš mnoho ticha se v tomto měsíci stokrát znásobilo, přestože v mých uších se neustále linula hudba. Ať už jsem se vrtla kamkoliv, hudba hrála v rádiu, hudba hrála ze starých audiokazet v mém autíčku, hudba hrála ve sluchátkách, po většinu času usazených v mých uších. Hudba, proudy slov, ševelení přírody, rámusení měst, spokojené brumlání motoru. Ticho, prázdno, strádání.

Chození po výstavách a okouzlování uměním. Jediné žádané ticho galerií, kdy člověk opatrně našlapuje vpřed a ani nedýchá. Neustále se vrací, prohlíží a nasává všemi buňkami těla atmosféru. Vůně olejových barev na plátně. Vůně fotopapíru. Vůně zkušeností a praxe v tom, co já mám v nedohlednu.

Konečně si vybrat nové obroučky a cítit se krásná.

Dělat si radost, jít a koupit si vysněné boty, jít a koupit si deníček na poznámky a nápady. Jít a zásobit se pastelkami, vonnými svíčkami a zdravou výživou. 

Trávit jeden takový páteční večer ve Spolku a pít víno se spřízněnou duší, povídat si a cítit se nezapomenutelně. 

Plavat, blbnout na tobogánu, relaxovat ve wellness a popíjet u vodního baru jednu milou sobotu, kdy všechno tak pěkně vyšlo. 

Číst spoustu knížek, prolévat se bylinkovým detoxikačním čajem, usmívat se na milé lidi a z okna sledovat zajíce, jak skotačí v přírodě. Hladit kočky, tulit se k hebké srsti a vnímat jemné předení.

Komunikovat, divit se, přemýšlet, pošťuchovat, lichotit, povzbuzovat, pomáhat, být.

~

Zážitky a přitom strádání, melancholie a stesk. Noční bdění a pláč do polštáře. Ráno si umýt pobledlý obličej, vypít čerstvou kávu, kruhy pod očima překrýt korektorem, nasadit úsměv a jít prožít pěkný den. Realita je občas tak zvláštní. Přizpůsobování. Život v co největším souladu.

Jet do Brna o hodinku dřív a vybrat narozeninový dárek pro tu, která už tolik let trpí mé vrtochy a výmoly nálad. Strávit den kavárenským povalováním. Víte, že v Café Placzek prodávají Máslový ležák? A moc dobré levandulové cappuccino. V Café Pilát, o jehož málem mateřsky starostlivé existenci jsem dosud neměla tušení, zase skvělý ořechový koláč se šlehačkou. Co ale nikdy nezklame, tak to je beze sporu ta nejmilejší obsluha V melounovém cukru a jejich cheesecaky, které vždy pohladí po duši. třeba i ten čokoládovolevandulový. Příliš mnoho levandule?

Spokojeně usnout a nespokojeně se probudit z nočních můr. Vstát a dát si dlouhou horkou sprchu, obléct si čisté tričko a splést vlhké vlasy do copů. Uvařit další z mnoha čerstvých káv a zachumlat se do peřin. Potom se rozloučit se společností, uklidit si v pokoji a zase nasadit ta věčná sluchátka. Pouštět si Vök a Eminema a vůbec na nic nemyslet. Jen tak si prostě spokojeně existovat.

~

Děkuju za reakce u předešlého článku. Tak velkou odezvu jsem věru nečekala. ♥

Pět let

Můj milý bložínku,

Je to přesně pět let, co ses mi po pár kliknutích zrodil.

Přesně pět let, kdy v tvých virtuálních prostorech vyšel první článek. Přesně pět let, co si tě hýčkám a trávím s tebou každou volnou chvilku. Dnes je to přesně ten den, na který jsem se již delší dobu těšila. Den, kdy slavíš své páté narozeniny.

Pět let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abych si k tobě vytvořila dost silný vztah. Tolik času jsem ti věnovala. Psala věty, odstavce, celé články. Které jsem pak horečně přepisovala, mazala a znovu psala.
Díky tobě jsem měla příležitost kdykoliv zachytit všechny své radosti a byl jsi mi také útočištěm, když jsem potřebovala vypsat všechny své smutky. Díky tobě jsem prostě měla své místo, kam utéct a kde se podělit se svými myšlenkami, zážitky a tvorbou. Díky tobě jsem se také mnohé naučila a posunula se tak, že dnes po těch pěti letech stěží sama sebe poznávám. Díky tobě jsem poznala i některé ze svých spřízněných duší. Děkuju ti, bložínku, nebýt tebe, možná by se mnohé vůbec nestalo.

Mrzí mě, že místo oslav se musím loučit. Ale tohle je něco, před čím se už nedá nadále utíkat. Na blog.cz se již delší dobu necítím dobře. Nemám pocit, že mám věci pevně pod kontrolou. Jako bych trčela ve spárech kohosi, kdo může jen pouhým kliknutím odstranit všechny ty roky práce. A hlavně vzpomínek, emocí, zážitků. Tolik pro mě ty články tady znamenají, pomáhají udržet si vzpomínky plné detailů a já se bojím, že bez nich je ztratím. Zapomenu.

Nechávám si tě, jsi stále můj a chci, aby to tak zůstalo. Jen jsi jako ten deník, jehož poslední stránka byla dopsána. Blog, na jehož existenci se nadále bude jen prášit, ale blog, pro jehož autorku znamenáš víc, než všechny hmotné diáře a deníky dohromady. Nebýt té kdysi špatně zvolené koncovky, nechám si tě klidně dalších deset let. Avšak přestože je mi to nesmírně líto, je čas jít dál. Beru to jako vývoj.

Sbohem

Milí jelínci,

jak vidíte, po několika měsících dumání jsem se nakonec rozhodla Clamor ukončit. Pro znalce zdejší komunity jsou asi některé mé důvody zjevné. Pokud vás ale bavilo mé plky číst, není proč smutnit. To jen já sentimentálně zatlačuji slzičku, protože těch pět let je opravdu dost na to, aby se člověk smířil s obsahem, adresou a vším natolik, aby se mu nechtělo odcházet. Atmosféra blog.cz se mi už ale natolik nelíbí, že nemám chuť sem nadále vkládat své střípky.
Proto je zde nová adresa. Na jiné a všemi známé doméně, v níž se můj koutek ztratí, jako zrnko prachu.
V posledních měsících tu bylo poměrně živo. Komentáře mě nesmírně těšily a motivovaly a tak doufám, že to snad nebylo pouhou titulkou a že skutečně mám pár příznivců se mnou půjdou dál. Díky, že jste tu se mnou byli a těším se na vás na novém blogu. :)

Nebojte se počátečního prázdna a pojďte se mnou


Je to zvláštní, začínat, končit a opět začínat v ten samý den.

Chvilka s knihou

Jelínci,

některé dny bývají obzvlášť naplňující. Pohyby naších myšlenek nás dostávají mnohdy mnohem dál, než by nás jen napadlo. Přicházejí nové nápady a nová rozhodnutí. A tak jsem tady.

Koutek, jenž ještě voní čerstvou novotou. Vše vypadá tak čistě a nepoužitě. Ale taky nezabydleně. Na oko nekonečné prostory pro vše, co teprve přijde. 

Úvody mi nejdou, odpusťte.

Ale abych jen tak prázdně nerozjímala. Byť mé nelogické miminko má pro mě velký význam, chci se s vámi podělit i o něco jiného. Fotografiemi bude tento blog protkaný, protože fotografie je láska. Tak proč s tím nezačít rovnou hned?

Tyhle tři jsou ještě z minulého roku. Volné odpoledne, vůně kávy a taky knižního papíru. Dokonalá kombinace, jíž se vyrovná jen máloco. 

Harry Potter. Always.

Děkuji za návštěvu i za případný komentář. Vážím si toho a doufám, že se tu nadále budeme setkávat. :)

Příliš mnoho ticha

Milí jelínci,

nechala jsem sama sebou proudit svět. Zvedla jsem fotoaparát k očím a dokumentovala, co mnou bylo viděno. Brala do rukou jednotlivé předměty a rozjímala. Plula si v oblacích a nechala duši, ať si letí, kam si jen zamane.
Leden je zatím tak chlácholivý. Nechává mě v klidu číst a popíjet víno a bylinkový čaj. Dává mi čas na spánek a chození po výstavách. A na psaní myšlenek na kartonovou zeď.

Předsevzetí nejsou věci, které je nutno brát vážně. Ale jsou to milé krůčky vpřed, pokud stojí člověk při zemi a nedovolí své naivitě převzít kontrolu nad sebou samým. Pár jich mám, ale letos se s nimi nepodělím. Snad na konci roku, pokud si dobře povedu. Ale začátek je slibný.

Co právě teď čtete a jak se vlastně máte?

---

Co nejvíce světlých dnů v letošním roce.

Myšlenky a centropenky

Milí jelínci,

včera jsem dočetla moc krásnou knihu. Ten, kdo stojí v koutě. Je mi vždy tak krásně a přitom smutno, když dočtu něco milého. Něco, od čeho se lze tak těžko odtrhnout. Víc takových knih a víc času na čtení.

Víc inspirace a víc odhodlání pro realizaci. Blog má nový kabátek. Tentokrát snad téměř definitivní. Minimalistický a rukou kreslený. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Vždyť právě tohle jsou věci, které mě tak vyznačují. Tak snad se líbí.

Podzim už přestal existovat. Venku je sychravo a já už škrabu skla na autě. A všechno je jiné. Tak jiné. A nevánoční. A nenarozeninové. Takové všední. A občas přece moc hezké. Zvykám si na novém místě, kam se ve všední dny stále vracím a trávím tam mnoho času. Jedu unavená domů, ale docela spokojená a hlavně vděčná, že alespoň mám to své krásné zelené auto. Mnohdy jedu se strachem, to když je mlha, že nevidím na pár metrů před sebe. A nebo když se dešťové kapky rozpadají o čelní sklo a vše je tak rozmazané, jako bych plakala sama.

Do mého života se taky letos vloudilo víno. Nikdy jsem ho nepila, ale něco je jinak, já jsem taková jiná. Dávám mu přednost před téměř vším pitím. Asi proto, že se pije z krásných tenkých skleniček. Nejlépe s vybroušeným okrajem. A asi proto, že víno se krásně rozlévá na jazyku, vychutnává se a tak sklenička vína vydrží dlouho. Vždyť to stačí k radosti. Netřeba nalévání se.

Tohleto období. Je tak citlivé. Úlevné slzy uprostřed noci a mnoho nenadálé naděje v srdci.

Vánoce se blíží. Mám v pokojíčku malou výzdobu. A dárky pro mé nejbližší se schovávají za televizí. Ale vánočně se necítím ani trochu. Ono to v naší domácnosti prostě nejde a nepůjde. Škoda.

Musíme se dívat dál, musíme tvořit, myslet, zapomínat i vzpomínat. Číst více knih a pít více vína. Více se scházet a více se objímat a více říkat "mám tě rád."

---

Z chalupářské dokumentace

Milí jelínci,

jak je to dávno, kdy podzim teprve roztahoval svá křídla. Příroda za okny už zdá se mi téměř úplně zimní. Prázdná. Ráno venkovní teploměr ukazoval jen kolem nuly a počasí na Seznamu se mi dokonce snaží namluvit, že v Brně má večer i sněžit. No uvidíme.

Já se ale tímto článkem vracím zpět do října. Tehdy jsem se rodinou nechala přemluvit k víkendu na chalupě, kterou vlastní moje babička. Nenechte moc svoji představivost rozběhnout do míst, kde slova "chalupa" a "babička" znamenají rozehřátá kamínka (i když je tam máme a alespoň moji rodiče s nimi opravdu topí), domácí buchty s ovocem ze zahrady, čaj z domácích bylinek a večerní povídání v příjemném rodinném kruhu. Sama moc dobře vím, proč jsem na chalupu přes deset let odmítala jezdit a taky vím, proč tam mnoho let nechtěli jezdit ani moji rodiče. A na co jsem zapomněla, to se mi přes ten víkend zase stačilo vybavit.

Nechtěla jsem tu ale řešit rodinné vztahy ani nic podobného. (I když vlastně tehdy jsem chtěla napsat článek, kde bych si rozhodně nebrala servítky.) Když už jsem se nechala přemluvit a jela, přibalila jsem si do batůžku i svoji rozmilou zrcadlovku, že to tam teda patřičně zdokumentuji. Ať už mám totiž k tomu místu vztah jakýkoliv, jedno mu nelze upřít - je tam docela pěkně. Navíc jsme se tam opravdu měli sejít celá rodina z máminy strany, tedy já, rodiče, teta, sestřenka s bratrancem a babička. Bratranec slavil své třiadvacáté narozeniny a tak jsem usoudila, že bude co fotit.

No se slavením to vůbec nebylo až tak slavné. Fotek jak všichni slavíme tedy moc nemám. Vlastně téměř žádnou. Ale tak pár výcvaků za ty dva dny přece jen vzniklo. Snažila jsem se to pojmout zase trošku jinak a do fotek vehnat alespoň trochu té chalupářské atmosféry, která se tam přes den opravdu tu a tam uchytila. Hlavně když ta nejstarší část rodiny dřímala v domě a já se volně pohybovala po venkovní části pozemku. Taky ráno, když člověk vstal a s ranní kávou se potuloval zahradou. Nebo když jsme si dopřávali tu nejlepší česnekovou polévku mezi úklidem zahrady.

Vlastně by to tam mohlo být skoro fajn. Kdyby tak bylo více spánku a více pohody. Tak možná ještě někdy. V dalekém budoucnu.

---

---

A když už jste nakonec přišli až sem a jistě se chystáte zanechat komentář, možná se zároveň děsíte, kam se poděl ten předešlý úžasný design. Popravdě, s designem si opravdu nevím rady. Už pár měsíců jsem si říkala, že to tu potřebuju proměnit. Taky jsem usoudila, že by nebylo od věci, aby byl nový vzhled tvořený mojí vlastní rukou. Ale když to tak sečtu, vlastní oroinální design už jsem nevymýšlela celou věčnost. Hodně jsem toho zapomněla. Proto mi piplání právě tohoto výtvoru zabralo snad celou věčnost. :D A spokojená s tím bohužel nejsem. Nenacházím se v tom. Proto asi nebude překvapením, že nad tím ještě budu nějakou dobu dumat a možná taky něco měnit. Ale tak vy jste mí čtenáři a taky mě zajímá váš názor.

Dá se na to koukat? Vy, kdo mě znáte déle, sedí to sem vůbec? A když design měníte u sebe, kde hledáte inspiraci?

Jenom sen

Bylo mi zase špatně. Žaludek odmítal trávit a já se v horečkách ploužila prázdným domem. Schovávala se pod peřinou a třepala se v zimnici. Jen s prošlým paralenem a černým čajem, který chládl rychleji, než by se mi zlíbilo. Ani dušičce nebylo nejlépe, bylo mi hrozně smutno z aktuálního dění ve světě. Schválně píšu ve světě, protože tohle přece není pouze o Paříži. Strašně mě to mrzí a zdravotnímu stavu moc nepomáhá. Nebýt Lucky na messengeru, asi už od rána blázním.

Dům byl tichý a snášela se noc. Prášky nezabíraly a mě byla strašlivá zima. Dokonce i ten hloupý set-top box měl zrovna nějaký zásek a já si nemohla pustit zprávy. Prostě beznaděj. No a pak přišel. Nahrnul se mi do kuchyně a udělal mi čaj, který mi koupil se spoustou dalších skvělých věcí. Donesl mi neprošlé prášky. A vyprávěl mi, jak na hraně byla ta dlouhá cesta ke mě.

A já byla nevrlá. A nakonec ze sebe dostala věci, které jsem v sobě dusila poslední dva měsíce. Věci, které jsem strašně chtěla říct, bavit se o nich, ale ona prostě nebyla příležitost, prostě to nešlo. Protože jsme se ani neviděli. Děkuju. Vydržel to, i když se tomu zpětně dost divím. Ležel tam se mnou a nakonec jsme usnuli.
A druhý den ráno. Musel jít. Kvůli práci. Tak jasně, to se vůbec nedá vymluvit, i když jsem vůbec nechtěla, aby odešel. Obzvlášť teď, když jsem se začínala vracet sama k sobě. Svým způsobem. Zase jsem si vzpomněla na věci, které musely přijít do pozadí. Objímala jsem ho, co nejvíc to šlo. A pak se dívala, jak odchází a bylo mi z toho strašně smutno.

Smutno se míchalo s vděčností, kterou jsem asi ani nedala pořádně najevo. A taky se strachem, protože nevím, co bude. Protože nic není jisté a protože nic, co bych si přála, se nejspíš nesplní. A taky mám opět strach z letošních Vánoc, protože atmosféra houstne víc a víc. Mám tolik strachů, se kterými žiji a před kterými se těžko utíká v momentech, kdy mě doběhnou.

Ale vlastně jsem na tom pořád ještě dobře. Byly horší momenty a tohle přece jen mělo svůj přínos. Vynutila jsem si věty, které jsem strašlivě potřebovala slyšet, aby se mi alespoň trochu ulevilo. Aby se mi věřilo zase trochu snadněji. I když člověk ví, že ho máte rádi, ale doopravdy vždycky to velmi rád uslyší. Nebo spíš každý to alespoň jednou za čas potřebuje slyšet. Jenom tak. To jsou slova, která nikdy neztratí svoji hodnotu. Už vůbec ne tím, že jsou vyřčena.

A vlastně nebýt toho ovoce za televizí a zase vystydlého čaje a Brumíků, které moc miluji, nevěřím, že to byla realita. Nepřijde mi to po takové době skutečné. Musel to být sen, muselo se mi to zdát. Určitě se mi to zdálo. A navzdory všemu to byl krásný sen...

Prázdninové výletování aneb Mikulov

Milí jelínci,

jsem si plně vědoma toho, že ty letní dny jsou už nenávratně pryč. (Alespoň pro letošní rok.) Ale já se k těm horkým slunečným dnům tady na blogu asi ještě párkrát vrátím. Mám v notebooku spoustu fotek, k nimž se pojí jisté příběhy. Byla by škoda se o ně nepodělit, nechat je zapomenuté ve složkách. Nechat vytrácet všechny ty momenty, na které si ještě vzpomínám.

Tak tedy k Mikulově.

---

V tomhle krásném městečku jsem se ukázala s kamarádkou Klér někdy na konci července. Jely jsme tam naší starou felicií, což je tedy pro člověka, který je zvyklý na "trochu lepší auto" zážitek sám o sobě. Klér řídila, já navigovala.
Nejhorší bylo asi parkování. Nejdřív jsme (my naivky) totiž hledaly parkoviště bez placení. Objely jsme městečko dvakrát dokola a nakonec to vzdaly a auto nechaly přímo pod křížovou cestou, která vedla na Svatý kopeček. Tam jsme šly ale až později. V první řadě jsme nakoukly k Dietrichsteinské hrobce. Prošly jsme si nádvoří, ale vnitřku nakonec odolaly. Následně jsme zašly do Café dolce Vita na náměstí a v rychlosti doplnily tekutiny. Kavárna to byla velice milá, vlastně se nacházela v podloubí kousíček od zámku. Společnost nám dělal bílo-rezavý kocourek, který tak nějak ke kavárně patřil. Ležel si tam v křesle mezi námi a nechal se hladit.

Po vypití pomerančového džusu jsme se pomalu vydaly k zámku. Jen matně si vzpomínám na okruh, který jsme si vybraly. Byl to nějaký klasický s prohlídkou zámecké knihovny a k tomu ještě navíc prohlídka klepení, v němž se nacházel obrovský vinný sud, který okouzlil Klárku. Zámecké prostory jsou poměrně zmodernizované, což mi přijde zvláštní. Všude samá LEDka, jednolité barvy, skleněné vitríny... Byla jsem trochu překvapená, ale vypadalo to docela pěkně. Člověk tam narazil i na nějaké dobové oděvy, to je něco pro mě.
Zámecká zahrada byla v té době v rekonstrukci. Bohužel. Nedostaly jsme se tedy všude, kde jsem chtěla. Ale aby toho nebylo málo, o několik dnů/týdnů později jsem někde četla článek, v němž se psalo, že venkovní prostory zámku už jsou znovuotevřeny. Škoda. :D

Prohlídka byla překvapivě dlouhá a nám mezitím pěkně vyhládlo. Však už byl dávno čas oběda. Z následujících plánů tedy vyhrála exkurze do dalšího mikulovského podniku, tentokrát do slibného Bistra KUK. Pokud budete mít někdy cestu do Mikulova a budete chtít posedět na nějakém pěkném, stylovém a útulném místě, Bistro KUK můžu vřele doporučit. Nemají sice zase tak závratný výběr, ale zato mají jídla velice dobrá, zdravá,, domácí a krásná na oko. A ceny jsou taky velice lichotivé. A obsluhu příjemnou.
My s Klér neodolaly zahrádce s výhledem na Kozí hrádek. Každá si objednala jinou domácí limonádu a ciabatty plněné kozím sýrem. Dodnes se plácám po rameni za výbornou volbu, bylo to skutečně moc dobré! :3

Najezené, odpočaté a spokojené jsme se vydaly spálit přijaté kalorie na Kozí hrádek. Byla to moc pěkná cesta plná různých zákoutí. Samotný Kozí hrádek je jen taková vyhlídková věžička. Ale za těch symbolických 20,- ten výhled určitě stojí. mrkejte!

Z Kozího hrádku jsme jen přeběhly na rozlehlý židovský hřbitov, který jsme potkaly cestou. Z tohoto atmosférického místa, kde jsme strávily dobře další dvě hodinky, mám hromadu fotek. o ty se podělím zase někdy jindy. Stejně tak o fotky ze Svatého kopečku, na nějž jsme se nemohly nevydat po návratu ke křížové cestě. To už by tenhle článek byl pomalu nekonečný. :)

Den nám pomalu končil. Ale protože se nám krásný Mikulov ještě nechtělo úplně opustit, vrátily jsme se ještě zpět na náměstí a riskly to s Kafe Pala. Mají tam moc dobré palačinky! Já měla s citrónem, Klárka s karamelem a jablky. Zpět k feličce už jsme to vzaly zkratkou a pak už nás čekala cesta domů a vaření těch nejlepších kuřecích kousků.

Tak a příště zase o něčem jiném. Přeji krásné podzimní dny. :)