13. 12. 2015

Myšlenky a centropenky

Milí jelínci,

včera jsem dočetla moc krásnou knihu. Ten, kdo stojí v koutě. Je mi vždy tak krásně a přitom smutno, když dočtu něco milého. Něco, od čeho se lze tak těžko odtrhnout. Víc takových knih a víc času na čtení.

Víc inspirace a víc odhodlání pro realizaci. Blog má nový kabátek. Tentokrát snad téměř definitivní. Minimalistický a rukou kreslený. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Vždyť právě tohle jsou věci, které mě tak vyznačují. Tak snad se líbí.

Podzim už přestal existovat. Venku je sychravo a já už škrabu skla na autě. A všechno je jiné. Tak jiné. A nevánoční. A nenarozeninové. Takové všední. A občas přece moc hezké. Zvykám si na novém místě, kam se ve všední dny stále vracím a trávím tam mnoho času. Jedu unavená domů, ale docela spokojená a hlavně vděčná, že alespoň mám to své krásné zelené auto. Mnohdy jedu se strachem, to když je mlha, že nevidím na pár metrů před sebe. A nebo když se dešťové kapky rozpadají o čelní sklo a vše je tak rozmazané, jako bych plakala sama.

Do mého života se taky letos vloudilo víno. Nikdy jsem ho nepila, ale něco je jinak, já jsem taková jiná. Dávám mu přednost před téměř vším pitím. Asi proto, že se pije z krásných tenkých skleniček. Nejlépe s vybroušeným okrajem. A asi proto, že víno se krásně rozlévá na jazyku, vychutnává se a tak sklenička vína vydrží dlouho. Vždyť to stačí k radosti. Netřeba nalévání se.

Tohleto období. Je tak citlivé. Úlevné slzy uprostřed noci a mnoho nenadálé naděje v srdci.

Vánoce se blíží. Mám v pokojíčku malou výzdobu. A dárky pro mé nejbližší se schovávají za televizí. Ale vánočně se necítím ani trochu. Ono to v naší domácnosti prostě nejde a nepůjde. Škoda.

Musíme se dívat dál, musíme tvořit, myslet, zapomínat i vzpomínat. Číst více knih a pít více vína. Více se scházet a více se objímat a více říkat "mám tě rád."













Žádné komentáře:

Okomentovat