Nic, ani kapku deště nenechat prosáknout rozvětvenými puklinami, co na první pohled nelze zahlédnout. Obejmout své vlastní tělo a přimět nohy k pohybu. Rychle pryč, utíkat. Támhle tou stezkou k lesu. Nevnímat, nechat vše za sebou a nenechat se tím vším dohnat.
Prázdno. Zvláštní, jak na nás působí krásná místa, když je vedle nás ten správný člověk. A jak bezcenná a obyčejná najednou jsou, když těmi cestami procházíme sami.
12 hodin. Tak dlouho mi trvalo procházet deštivými cestami duše, cestami přízraků. Bez jediné kapky, usazené v koutku oka. A pak asi pominul šok, či nevím, jak si jinak vysvětlit tu náhlou bouři.
Občas stačí málo, jeden krok a bylo by to. Pořádný spánek beze strachu, co přijde, až se probudím. Ale to je to poslední, na spánek bez probuzení mám času dost. A z toho vědomí, co bych každé živé duši, co jí na mě záleží, způsobila, chtěla bych usnout podruhé.
Jen pár obyčejných cvaků mobilním telefonem. Někdy kvalita nemá význam.
