O neměnnosti a jiných důvodech

Prázdná nepopsaná stránka. Dívám se na ni. Dívám se i na klávesnici, na kterou váhavě pokládám prsty. Přemýšlím a po chvíli ruce stáhnu a položím na stehna. Podívám se z okna. Vezmu do ruky sklenici a polknu doušek vody. Znovu se zadívám na běloskvoucí stránku, připravenou jen a jen na to, až ji začnu konečně zaplňovat písmenky. 

Odcházím.

Vařím si kávu, dolévám čistou vodu. Zapaluji vonnou svíčku. Sedám si ke stolu, dívám se na prázdnou stránku. Opět pokládám prsty na klávesnici, které se po ní namátkou rozběhnou. Bez přemýšlení. 

Musím už přece nějak začít.

Od posledního článku uběhlo devět měsíců. Mezi tím a ještě starším článkem vzniklo také půlroční prázdno. Za tak dlouhou dobu se člověk odnaučí spoustě zvyků které míval. Od kontrolování Bloglovinu přes zaznamenávání myšlenek a událostí o kterých chci napsat až po to typické plánování a vydávání nových článků.

Tolik měsíců se mi po tom stýskalo a lhala bych, kdybych tvrdila, jak psát nechci a nebo jak na to nemám čas. Čas opravdu nebyl vždy, ale taky byly doby, kdy by se ta chvilka na sepsání pár řádků určitě našla. Jenže já ho spousty promarnila právě tím hleděním na prázdnou stránku, aniž bych se odhodlala sepsat pár vět.

O čem vlastně psát? Míhalo se mi hlavou. Co je v mém životě proboha tak zajímavého, aby stálo za to o tom napsat článek a hlavně aby to někomu vůbec stálo za to to číst?
Já se v posledním roce moc neposouvám, víte. Nevadí mi to, spíš naopak jsem ráda, že se konečně můj život ustálil. Jsem spokojená a mohu se soustředit na věci, které bývaly vždycky na vedlejší koleji. Jenže zároveň s tím si uvědomuji i jistou neměnnost až nudu. Čtenáři rádi čtou o životech druhých. Ale těch, kteří mají život zajímavý a kteří se nebojí případně vystoupit ze své komfortní zóny, i kdyby to mělo být jen proto, aby o tom mohli napsat článek. :)
Druhá věc, která si v mé hlavě vymezila prostor o dost později, bylo vědomí, že jsem už o drtivou většinu stálých čtenářů přišla a že by mé plky už nejspíš nikdo nečetl. Ono psát si sám pro sebe je taky fajn (můj Twitter by mohl vyprávět. :D), ale na to je lepší nějaký ten pěkný deníček s koženými deskami, než veřejný blog.

Každopádně...

Od toho neúspěšného začátku v minulém roce se ledacos změnilo, spoustu věcí už nepokládám za důležitou, na jiných mi záležet začalo. Ale touha být stále blogerkou mě ještě neopustila. Možná by nebylo špatné se trochu snažit a zabydlet tohle neúplné místo.

Pokud tohle čtete, milí jelínci, nezapomeňte mi dát vědět. Pokud patříte mezi stálé čtenáře, nadhoďte mi pár tipů, co by vás třeba zajímalo. Ať mě to trochu pošťouchne. Díky. :)

ἁρμονία

Jelínci.

Nevím, jak navázat přetrženou nit. Nejradši bych sem vepsala všechno a zároveň si nechala vše pro sebe. Co se událo? Zklidnila jsem se, našla se, uvědomila jsem si sama sebe. Pohnula se zase kousek dál. Hodnoty. 

Čas plyne tak rychle. Proplouvá mezi prsty jako voda v potoce. Dny se pojí v týdny a týdny v měsíce a já pluji. Jako ta loďka na moři. Bez velkých starostí. Oceán je klidný, obloha slunečná, jen občas se na ní ukáží mračna a vzduch protne krátký déšť. Nic není tak uklidňující, jako něžné vlnky na hladině. 

Klepu na dřevo, tenhle rok zdá se mi zatím velmi povedený. Každý den vstávám s nějakým cílem, často se mám na co těšit a pomaličku si odškrtávám dlouhý seznam snů. 

Zážitky, výlety, toulání se. 

Čtení mnoha knih.

Vědění.

Nevím, co se ještě přihodí, snad mnoho dobrého, snad zase nějaký ten posun vpřed. Vývoj. Souznění a láska.

Ale na to je čas, věnujme se přítomnosti. Užívejme si tyhle zkracující se dny. Sbírejme kaštany. Broďme se pomalu narůstajícími hromadami spadaného listí. Pijme horký čaj. Zapalujme vonné svíčky. Jezme ořechy. Pečme dýňové dobroty. Choďme na procházky. Dělejme si radosti.

A zase brzy na viděnou. ♥

Odlesky přítomnosti

Zdalipak jsem někdy v minulosti použila slovosled "příliš mnoho ticha", neměla jsem valné tušení, co teprve přinese budoucnost. Příliš mnoho ticha se v tomto měsíci stokrát znásobilo, přestože v mých uších se neustále linula hudba. Ať už jsem se vrtla kamkoliv, hudba hrála v rádiu, hudba hrála ze starých audiokazet v mém autíčku, hudba hrála ve sluchátkách, po většinu času usazených v mých uších. Hudba, proudy slov, ševelení přírody, rámusení měst, spokojené brumlání motoru. Ticho, prázdno, strádání.

Chození po výstavách a okouzlování uměním. Jediné žádané ticho galerií, kdy člověk opatrně našlapuje vpřed a ani nedýchá. Neustále se vrací, prohlíží a nasává všemi buňkami těla atmosféru. Vůně olejových barev na plátně. Vůně fotopapíru. Vůně zkušeností a praxe v tom, co já mám v nedohlednu.

Konečně si vybrat nové obroučky a cítit se krásná.

Dělat si radost, jít a koupit si vysněné boty, jít a koupit si deníček na poznámky a nápady. Jít a zásobit se pastelkami, vonnými svíčkami a zdravou výživou. 

Trávit jeden takový páteční večer ve Spolku a pít víno se spřízněnou duší, povídat si a cítit se nezapomenutelně. 

Plavat, blbnout na tobogánu, relaxovat ve wellness a popíjet u vodního baru jednu milou sobotu, kdy všechno tak pěkně vyšlo. 

Číst spoustu knížek, prolévat se bylinkovým detoxikačním čajem, usmívat se na milé lidi a z okna sledovat zajíce, jak skotačí v přírodě. Hladit kočky, tulit se k hebké srsti a vnímat jemné předení.

Komunikovat, divit se, přemýšlet, pošťuchovat, lichotit, povzbuzovat, pomáhat, být.

~

Zážitky a přitom strádání, melancholie a stesk. Noční bdění a pláč do polštáře. Ráno si umýt pobledlý obličej, vypít čerstvou kávu, kruhy pod očima překrýt korektorem, nasadit úsměv a jít prožít pěkný den. Realita je občas tak zvláštní. Přizpůsobování. Život v co největším souladu.

Jet do Brna o hodinku dřív a vybrat narozeninový dárek pro tu, která už tolik let trpí mé vrtochy a výmoly nálad. Strávit den kavárenským povalováním. Víte, že v Café Placzek prodávají Máslový ležák? A moc dobré levandulové cappuccino. V Café Pilát, o jehož málem mateřsky starostlivé existenci jsem dosud neměla tušení, zase skvělý ořechový koláč se šlehačkou. Co ale nikdy nezklame, tak to je beze sporu ta nejmilejší obsluha V melounovém cukru a jejich cheesecaky, které vždy pohladí po duši. třeba i ten čokoládovolevandulový. Příliš mnoho levandule?

Spokojeně usnout a nespokojeně se probudit z nočních můr. Vstát a dát si dlouhou horkou sprchu, obléct si čisté tričko a splést vlhké vlasy do copů. Uvařit další z mnoha čerstvých káv a zachumlat se do peřin. Potom se rozloučit se společností, uklidit si v pokoji a zase nasadit ta věčná sluchátka. Pouštět si Vök a Eminema a vůbec na nic nemyslet. Jen tak si prostě spokojeně existovat.

~

Děkuju za reakce u předešlého článku. Tak velkou odezvu jsem věru nečekala. ♥

Pět let

Můj milý bložínku,

Je to přesně pět let, co ses mi po pár kliknutích zrodil.

Přesně pět let, kdy v tvých virtuálních prostorech vyšel první článek. Přesně pět let, co si tě hýčkám a trávím s tebou každou volnou chvilku. Dnes je to přesně ten den, na který jsem se již delší dobu těšila. Den, kdy slavíš své páté narozeniny.

Pět let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abych si k tobě vytvořila dost silný vztah. Tolik času jsem ti věnovala. Psala věty, odstavce, celé články. Které jsem pak horečně přepisovala, mazala a znovu psala.
Díky tobě jsem měla příležitost kdykoliv zachytit všechny své radosti a byl jsi mi také útočištěm, když jsem potřebovala vypsat všechny své smutky. Díky tobě jsem prostě měla své místo, kam utéct a kde se podělit se svými myšlenkami, zážitky a tvorbou. Díky tobě jsem se také mnohé naučila a posunula se tak, že dnes po těch pěti letech stěží sama sebe poznávám. Díky tobě jsem poznala i některé ze svých spřízněných duší. Děkuju ti, bložínku, nebýt tebe, možná by se mnohé vůbec nestalo.

Mrzí mě, že místo oslav se musím loučit. Ale tohle je něco, před čím se už nedá nadále utíkat. Na blog.cz se již delší dobu necítím dobře. Nemám pocit, že mám věci pevně pod kontrolou. Jako bych trčela ve spárech kohosi, kdo může jen pouhým kliknutím odstranit všechny ty roky práce. A hlavně vzpomínek, emocí, zážitků. Tolik pro mě ty články tady znamenají, pomáhají udržet si vzpomínky plné detailů a já se bojím, že bez nich je ztratím. Zapomenu.

Nechávám si tě, jsi stále můj a chci, aby to tak zůstalo. Jen jsi jako ten deník, jehož poslední stránka byla dopsána. Blog, na jehož existenci se nadále bude jen prášit, ale blog, pro jehož autorku znamenáš víc, než všechny hmotné diáře a deníky dohromady. Nebýt té kdysi špatně zvolené koncovky, nechám si tě klidně dalších deset let. Avšak přestože je mi to nesmírně líto, je čas jít dál. Beru to jako vývoj.

Sbohem

Milí jelínci,

jak vidíte, po několika měsících dumání jsem se nakonec rozhodla Clamor ukončit. Pro znalce zdejší komunity jsou asi některé mé důvody zjevné. Pokud vás ale bavilo mé plky číst, není proč smutnit. To jen já sentimentálně zatlačuji slzičku, protože těch pět let je opravdu dost na to, aby se člověk smířil s obsahem, adresou a vším natolik, aby se mu nechtělo odcházet. Atmosféra blog.cz se mi už ale natolik nelíbí, že nemám chuť sem nadále vkládat své střípky.
Proto je zde nová adresa. Na jiné a všemi známé doméně, v níž se můj koutek ztratí, jako zrnko prachu.
V posledních měsících tu bylo poměrně živo. Komentáře mě nesmírně těšily a motivovaly a tak doufám, že to snad nebylo pouhou titulkou a že skutečně mám pár příznivců se mnou půjdou dál. Díky, že jste tu se mnou byli a těším se na vás na novém blogu. :)

Nebojte se počátečního prázdna a pojďte se mnou


Je to zvláštní, začínat, končit a opět začínat v ten samý den.

Chvilka s knihou

Jelínci,

některé dny bývají obzvlášť naplňující. Pohyby naších myšlenek nás dostávají mnohdy mnohem dál, než by nás jen napadlo. Přicházejí nové nápady a nová rozhodnutí. A tak jsem tady.

Koutek, jenž ještě voní čerstvou novotou. Vše vypadá tak čistě a nepoužitě. Ale taky nezabydleně. Na oko nekonečné prostory pro vše, co teprve přijde. 

Úvody mi nejdou, odpusťte.

Ale abych jen tak prázdně nerozjímala. Byť mé nelogické miminko má pro mě velký význam, chci se s vámi podělit i o něco jiného. Fotografiemi bude tento blog protkaný, protože fotografie je láska. Tak proč s tím nezačít rovnou hned?

Tyhle tři jsou ještě z minulého roku. Volné odpoledne, vůně kávy a taky knižního papíru. Dokonalá kombinace, jíž se vyrovná jen máloco. 

Harry Potter. Always.

Děkuji za návštěvu i za případný komentář. Vážím si toho a doufám, že se tu nadále budeme setkávat. :)

Příliš mnoho ticha

Milí jelínci,

nechala jsem sama sebou proudit svět. Zvedla jsem fotoaparát k očím a dokumentovala, co mnou bylo viděno. Brala do rukou jednotlivé předměty a rozjímala. Plula si v oblacích a nechala duši, ať si letí, kam si jen zamane.
Leden je zatím tak chlácholivý. Nechává mě v klidu číst a popíjet víno a bylinkový čaj. Dává mi čas na spánek a chození po výstavách. A na psaní myšlenek na kartonovou zeď.

Předsevzetí nejsou věci, které je nutno brát vážně. Ale jsou to milé krůčky vpřed, pokud stojí člověk při zemi a nedovolí své naivitě převzít kontrolu nad sebou samým. Pár jich mám, ale letos se s nimi nepodělím. Snad na konci roku, pokud si dobře povedu. Ale začátek je slibný.

Co právě teď čtete a jak se vlastně máte?

---

Co nejvíce světlých dnů v letošním roce.

Myšlenky a centropenky

Milí jelínci,

včera jsem dočetla moc krásnou knihu. Ten, kdo stojí v koutě. Je mi vždy tak krásně a přitom smutno, když dočtu něco milého. Něco, od čeho se lze tak těžko odtrhnout. Víc takových knih a víc času na čtení.

Víc inspirace a víc odhodlání pro realizaci. Blog má nový kabátek. Tentokrát snad téměř definitivní. Minimalistický a rukou kreslený. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. Vždyť právě tohle jsou věci, které mě tak vyznačují. Tak snad se líbí.

Podzim už přestal existovat. Venku je sychravo a já už škrabu skla na autě. A všechno je jiné. Tak jiné. A nevánoční. A nenarozeninové. Takové všední. A občas přece moc hezké. Zvykám si na novém místě, kam se ve všední dny stále vracím a trávím tam mnoho času. Jedu unavená domů, ale docela spokojená a hlavně vděčná, že alespoň mám to své krásné zelené auto. Mnohdy jedu se strachem, to když je mlha, že nevidím na pár metrů před sebe. A nebo když se dešťové kapky rozpadají o čelní sklo a vše je tak rozmazané, jako bych plakala sama.

Do mého života se taky letos vloudilo víno. Nikdy jsem ho nepila, ale něco je jinak, já jsem taková jiná. Dávám mu přednost před téměř vším pitím. Asi proto, že se pije z krásných tenkých skleniček. Nejlépe s vybroušeným okrajem. A asi proto, že víno se krásně rozlévá na jazyku, vychutnává se a tak sklenička vína vydrží dlouho. Vždyť to stačí k radosti. Netřeba nalévání se.

Tohleto období. Je tak citlivé. Úlevné slzy uprostřed noci a mnoho nenadálé naděje v srdci.

Vánoce se blíží. Mám v pokojíčku malou výzdobu. A dárky pro mé nejbližší se schovávají za televizí. Ale vánočně se necítím ani trochu. Ono to v naší domácnosti prostě nejde a nepůjde. Škoda.

Musíme se dívat dál, musíme tvořit, myslet, zapomínat i vzpomínat. Číst více knih a pít více vína. Více se scházet a více se objímat a více říkat "mám tě rád."

---

Z chalupářské dokumentace

Milí jelínci,

jak je to dávno, kdy podzim teprve roztahoval svá křídla. Příroda za okny už zdá se mi téměř úplně zimní. Prázdná. Ráno venkovní teploměr ukazoval jen kolem nuly a počasí na Seznamu se mi dokonce snaží namluvit, že v Brně má večer i sněžit. No uvidíme.

Já se ale tímto článkem vracím zpět do října. Tehdy jsem se rodinou nechala přemluvit k víkendu na chalupě, kterou vlastní moje babička. Nenechte moc svoji představivost rozběhnout do míst, kde slova "chalupa" a "babička" znamenají rozehřátá kamínka (i když je tam máme a alespoň moji rodiče s nimi opravdu topí), domácí buchty s ovocem ze zahrady, čaj z domácích bylinek a večerní povídání v příjemném rodinném kruhu. Sama moc dobře vím, proč jsem na chalupu přes deset let odmítala jezdit a taky vím, proč tam mnoho let nechtěli jezdit ani moji rodiče. A na co jsem zapomněla, to se mi přes ten víkend zase stačilo vybavit.

Nechtěla jsem tu ale řešit rodinné vztahy ani nic podobného. (I když vlastně tehdy jsem chtěla napsat článek, kde bych si rozhodně nebrala servítky.) Když už jsem se nechala přemluvit a jela, přibalila jsem si do batůžku i svoji rozmilou zrcadlovku, že to tam teda patřičně zdokumentuji. Ať už mám totiž k tomu místu vztah jakýkoliv, jedno mu nelze upřít - je tam docela pěkně. Navíc jsme se tam opravdu měli sejít celá rodina z máminy strany, tedy já, rodiče, teta, sestřenka s bratrancem a babička. Bratranec slavil své třiadvacáté narozeniny a tak jsem usoudila, že bude co fotit.

No se slavením to vůbec nebylo až tak slavné. Fotek jak všichni slavíme tedy moc nemám. Vlastně téměř žádnou. Ale tak pár výcvaků za ty dva dny přece jen vzniklo. Snažila jsem se to pojmout zase trošku jinak a do fotek vehnat alespoň trochu té chalupářské atmosféry, která se tam přes den opravdu tu a tam uchytila. Hlavně když ta nejstarší část rodiny dřímala v domě a já se volně pohybovala po venkovní části pozemku. Taky ráno, když člověk vstal a s ranní kávou se potuloval zahradou. Nebo když jsme si dopřávali tu nejlepší česnekovou polévku mezi úklidem zahrady.

Vlastně by to tam mohlo být skoro fajn. Kdyby tak bylo více spánku a více pohody. Tak možná ještě někdy. V dalekém budoucnu.

---

---

A když už jste nakonec přišli až sem a jistě se chystáte zanechat komentář, možná se zároveň děsíte, kam se poděl ten předešlý úžasný design. Popravdě, s designem si opravdu nevím rady. Už pár měsíců jsem si říkala, že to tu potřebuju proměnit. Taky jsem usoudila, že by nebylo od věci, aby byl nový vzhled tvořený mojí vlastní rukou. Ale když to tak sečtu, vlastní oroinální design už jsem nevymýšlela celou věčnost. Hodně jsem toho zapomněla. Proto mi piplání právě tohoto výtvoru zabralo snad celou věčnost. :D A spokojená s tím bohužel nejsem. Nenacházím se v tom. Proto asi nebude překvapením, že nad tím ještě budu nějakou dobu dumat a možná taky něco měnit. Ale tak vy jste mí čtenáři a taky mě zajímá váš názor.

Dá se na to koukat? Vy, kdo mě znáte déle, sedí to sem vůbec? A když design měníte u sebe, kde hledáte inspiraci?